Noční koncerty Folkových prázdnin se letos všechny odehrají v úchvatném a opět nově výtvarně pojatém prostoru Staré tkalcovny u řeky Oslavy od pondělí do pátku vždy třicet minut po skončení programu v zámeckém parku. Jejich program je vskutku nabitý: od irskoanglicko trojice The Weaving (tedy „tkaní“ v tkalcovně), přes Dorotu Barovou tentokrát s písněmi v češtině z nádherného alba Píseň pro Mi, unikátní sólový projekt hudebního velikána Jiřího Slavíka připravovaný přímo pro Folkovky, v Čechách málo vídané duo klavíristy Antonína Fajta a íránské skladatelky a hráčky na svislé perské housle kamancheh Niloufar Shiri, až k etnosuitě 40:40:40 x 4 vytvořené speciálně pro jubileum Folkových prázdnin.

The Weaving
archiv festivalu

The Weaving hrají skladby a tance naučené od rodin a přátel v hospodách po celém Irsku a Anglii a na albu Warp & Weft jim to jde tak dobře, že už teď mohou myslet na nejrůznější ceny. Méabh Ní Bheaglaoich z West Kerry zpívá a hraje na akordeon jako otec Séamus Begley, patřící do roku 2023, než zemřel, k největším irským osobnostem. Cáit Ní Riain sedí za klavírem a také u toho zpívá, samozřejmě rovněž irsky. Houslista Owen Spafford se s oběma nepotkal náhodou: irskou hudbu hraje odmalička, prý daleko dřív než anglickou. A v novém triu pak přišel na to, že rozchodová instrumentální skladba není totéž, jako když máte možnost ji zazpívat, což ho v duu s kytaristou Louisem Campbellem nepotká.

Tak dlouho jsme zpěvačku, violoncellistku a skladatelku Dorotu Barovou měli spojenou s libozvučnou polštinou, až jsme si nedokázali představit, že ji v písních vyrůstajících z intimní komornosti nahradí češtinou. A kdyby k tomu přece jenom došlo, jak by nově zněly, zajímalo by nás; po tolika letech možná i s drobnými obavami. Zbytečnými, a vlastně nepatřičnými, vždyť se přece bavíme o Dorotě, tykající si s hudební krásou v jakémkoliv jazyku. Pro zpívání v češtině ji na albu Píseň pro Mi vedl odchod její blízké kamarádky, výtvarnice a básnířky Michaely Vejnarové (1979–2023), které tím chtěla vzdát úctu a přišlo jí vhodné, abychom jejímu smutku rozuměli a možná se dozvěděli, „co všechno zrcadlem se zdá a co za ním vyčkává“. Pro Dorotu platí jedna samozřejmost: ať už ji doprovází kdokoliv, vždycky nás dostane. Tentokrát to bude s baskytaristou Milošem Klápštěm.

Skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík málem půlku života strávil na studiích a hraním v zahraničí. Po návratu to vzal, jak se říká hopem: spolupracoval s jazzmany, s Dášou Andrtovou, natočil album Mateřština, založil skupinu The Survivors a každý si jistě z Folkovek pamatuje na Polkatime. A samozřejmě učil. Zkrátka žil šťastně, ale v poklusu, a tak si řekl, že nastala ta správná chvíle udělat si čas na sebe. Chyběl mu také kontrabas, z uměleckých důvodů často odsouvaný na druhou kolej, a také zatoužil po jednoduchosti. Rozhodl se tedy svůj přístup k hudbě změnit, a přitom zůstat stejný. Jen na to bude tentokrát sám a nově coby Pán písní s kontrabasem a možná i jinými nástroji. S cílem vzdát se dosavadní hudební sofistikovanosti a složitých aranží.

Klavíristu Antonína Fajta známe, i jeho fantazijní kompozice, do kterých začleňuje tradiční hudbu z východní Evropy, jazz, ambient a klasiku. Žije ve Spojených státech, kde patří k osobnostem tamní improvizační scény a zahrál si s velkými jmény současné nadžánrové hudby. Je synem Ivy Bittové, jejíž instinktivní stírání hranic mezi nástrojem, hlasem a tělem prý změnilo život íránské skladatelky a hráčky na svislé perské housle kamancheh Niloufar Shiri. Zatímco od Antonína se naučila naslouchat prostoru, tichu a druhým. Setkali se v roce 2019 v Kalifornii a od té doby tvoří duo Mantis pohybující se na průsečíku klasické perské hudby, východoevropských tradic, volné improvizace a soudobé tvorby.

40:40:40 x 4 je etnosuita vytvořená speciálně pro jubileum Folkových prázdnin. Pro realizaci se sejdou 4 muzikanti, budou hrát bez pauzy šťavnaté etnokousky po dobu 40 minut a použijí k tomu celkem 40 hudebních nástrojů! Hudební složka bude doplněna o mimořádný vizuální zážitek, který zajistí promítání fotopříběhu s časomírou a pohyb muzikantů po ztemnělé ploše zaplněné nástroji. Účinkují: Marian Friedl (dechové a strunné nástroje), Stano Palúch (strunné nástroje, klávesy, perkuse), Martin Kocián (basové nástroje), Jakub Podešva (zvuk a sound design).

Beata Bocek
archiv festivalu

Scéna Šapitó Folkových prázdnin bude letos opět patřit pečlivě připravenému výběru domácí scény. Od pondělí do pátku vždy kolem půl deváté večer ve stanu v zámeckém parku zahrají postupně Beata Bocek, Laky Mari, Pavel Čadek, Bára Zmeková a My dva trio.

Osobitá písničkářka Beata Bocek na Folkovkách vystupovala s kvartetem MDŽ nebo se tu občas mihla jako návštěvník; vydala také dost alb na to, abyste už dávno věděli, že polštinu střídá s češtinou, s doprovodem si většinou vystačí sama a skládá podmanivé, výrazně melodické, vokálně košaté a osobně laděné skladby, o kterých říká, že jsou ovlivněné životními příběhy, Slezskem i Valašskem, objevováním svých hodnot, cest a pocitů mezi nebem a zemí. Na novince Bílo se zručná multiinstrumentalistka opět nachází na pomezí folku a alternativní hudby a pod názvem si máme představit něco jako „začít znovu, jinak, se sebou a víc v sobě“.

Mladá třebíčská kapela Laky Mari přijíždí na festival s novým, anglicky nazpívaným albem Kind (of) mind. „Těšit se můžete na osobité autorské skladby, které se stejně jako myšlenka naší skupiny, snaží poukázat na spojení člověka s přírodou, se zvířaty a vůbec se vším životem. Zdůrazňují také potřebu pokory v dnešní přehlcené době,“ popsala folklórní jazz rock skupiny hráčka na klávesy a zpěvačka Mari Křížová.

Brněnský písničkář Pavel Čadek se hrdě hlásí ke skautům, nástroj si ale do přírody vybral dost nepraktický: violoncello. Za to na písničkářské scéně se mu to vyplatilo: stal se z něho zakladatel hudebního žánru „cellofolk“. Zpívá vlastní tvorbu a jak sám tvrdí, něco je prý sranda, něco vážnota a velká část samozřejmě o lásce.

Někdo se v náručí s medailemi zklidní a třeba i zastaví, jiný touží po dalších a dělá pro to třeba i přemety, no pak jsou tací, jako křehká písničkářka Bára Zmeková, kteří hlavně nepřestávají dál hledat a nikam přitom nepospíchají. Věří tomu, že inspirace přijdou sami, ať už náhodou, na zavolání nebo jinak. Svůj pochroumaný šanson, jak písničkám na pomezí folku, klasiky, jazzu a elektroniky říká, zpívá pořád česky a nehodlá na tom nic měnit, protože nevšedně poetické texty zůstávají středobodem její tvorby a chce, abychom se do nich ponořili stejně jako ona. Stále hraje na klavír, který doplňuje pianem a syntezátory, a má ze sebou skvělé spoluhráče: bubeníka Viktora Dořičáka a baskytaristu Pavla Šmída.

Navzdory nejednoznačnému názvu My dva trio jsou opravdu tři: Václav Khýr (zpěv, bicí), Jiří Šoltis (kytara) a Tomáš Vašut (housle). Přijíždějí z Ostravy, města, které se svým prostředím a poetikou propsalo do jejich posledního alba Vystupovat!. V promyšlených aranžích na něm propojují folk, s popem, klasikou a v tradicích podobných kapel s bluesrockem, záleží na zaměření skladeb s texty oscilujícími mezi lyrikou, humorem, jemnou ironií a občas i křesťanským filosofováním.

Folkové prázdniny
Náměšť nad Oslavou 25. července – 1. srpna 2026
www.folkoveprazdniny.cz