FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vousatou hlášku, že český folk má na Folkovkách prázdniny, proto můžeme letos znovu poupravit: český folk odjíždí, britský a irský najíždí; jak turnusy na letních táborech. Jedná se o pokračování dramturgie, že když k nám tuhle hudbu nikdo nevozí, neznamená to, že bychom ji do Náměště nad Oslavou nemohli přivézt. V tomhle směru zatím festival nikdo nepřekonal, navíc letošní britsko-irský výsadek překonává veškerá očekávání.

Už s první skladbou a při pohledu na obří pedalboardy u nohou houslisty Owena Spafforda a hráče na elektrickou kytaru Louise Campbella můžete nabýt dojmu, že před vámi sedí dva novodobí folkoví experimentátoři a na hodinkách začnete sledovat čas, který jim dáte. A když prostor poprvé prořízne zkreslený industriální zvuk, chystáte se k odchodu, protože jste přece přišli na koncert „nejlepšího a nejinovativnějšího anglického instrumentálního folkového dua“. Jen jste si přitom nevšimli poznámky o inovátorském zjevení. Těsně předtím než vstanete, přijde pasáž, která vás zarazí do židle a zničehonic se stanete účastníkem nesmírně intenzivního hudebního zážitku postaveného na kontrastu napětí mezi tradicí a tím, jak ji vnímají. Často se ocitají na samé hranici ticha, hodně sázejí na meditativní minimalismus, atmosféru soundtracku nebo jazz, ale v záloze mají také expresivní, hlučné momenty. Na albu Tomorrow Held vydaném loni na labelu Real World se s obvyklou instrumentální estetikou tradic oba rozcházejí, nikdy ale ne natolik, aby z jejich autorských skladeb nebylo zřejmě, jak hluboce jsou do anglického folku ponořeni, byť jim z toho nakonec vychází komorní post-folk zítřka.

Mají působivé životopisy, patří k instrumentálním hvězdám a stejně tak Lucy Farrell, Emily Portman a Alasdair Roberts nádherně zpívají. O každém by se dala napsat tlustá kniha, tolik toho v britském folku dokázali. Aby si odpočinuli od sebe samých a namísto vlastní tvorby si užili společného hraní tradičních písní, založili před třinácti lety The Furrow Collective, jenomže si tím moc nepomohli: přišla ta samá sláva a ke všemu tlak obdivovatelů, aby nikdy neskončili. Na čtyřech albech totiž našli ideální recept k naprosto nevšednímu uchopení starých temných balad, u jejichž poslechu se podle jedné z oslavných recenzí budete prý cítit šťastní jako prase v brázdě; což musíte uznat, zní daleko atraktivněji, než „osvěžující lahůdka, kterou musíte ochutnat“.

Navzdory tomu, že má Olivia Chaney v britském folku své pevné místo a není s ním v rozporu, v jeho zóně se prý ale necítí úplně jistá. Bodejť by ano, když její tvorba má především zkoumavou nadžánrovou povahu a do tradičních písní zanáší podněty z jazzu, klasiky a experimentálního popu. Úchvatně emocionálním hlasem jako by psala milostné dopisy minulosti, ovšem s dnešním razítkem. Absolventka jazzové kompozice s multiinstrumentálním nadáním nepatří mezi bezprostředně uvažující autorky, svou hudbu pečlivě promýšlí ze všech stran. Když se Olivii Chaney od členů americké indie rockové skupiny The Decemberists dostalo nabídky, aby s nimi v projektu Offa Rex přezpívala ikonické skladby britského folkrocku, vymohla si vlastní, od zamýšlené nostalgie oproštěné pojetí a nominace na Grammy album The Queen Of Hearts neminula. Podobně přistoupila ke spolupráci s newyorským Kronos Quartetem na albu Folksongs. Vnímání britského folku má u Olivie Chaney zkrátka docela jiné dimenze. Letos se dostala hodně do řečí, když její dojímavá verze staré balady Dark Eyed Sailor vévodí nové filmové verzi Bouřlivých výšin, ačkoliv něco takového by se dalo spíš čekat od další autorky soundtracku, popové hvězdy Charli XCX, nicméně režisérka Emerald Fennell trvala na svém: ve vypjaté milenecké scéně chtěla slyšet nezaměnitelně procítěný hlas Olivie Chaney.

Příběh vzniku tria The Weaving sklízejícího za letošní debutové album Warp & Weft jen samou chválu, a to i z těch nejvyšších muzikantských kruhů, je jednoduchý. Dvě Irky – akordeonistka Méabh Ní Bheaglaoich a klavíristka Cáit Ní Riain - si s anglickým houslistou Owenem Spaffordem před lety jen tak zahrály pár skladeb a bavilo je to, vůbec ale nepřemýšlely, že se z nich v tu chvíli stala kapela. Irky by prý nenapadlo, že někdy budou hrát anglické skladby, protože proč by se měly zajímat o hudbu bývalých kolonizátorů, to dá přece rozum a Angličan se ke všemu v té irské občas cítil jako podvodník. To nezní jako dobrý start. Když okolí s tou kapelou ale nedalo pokoj, nakonec na ni kývli a vymysleli název odrážející myšlenku na proplétání irské a anglické tradiční hudby.

Nebudeme vám podsouvat, jak byste k tak niternému zážitku měli přistoupit, na to už po začátku koncertu nepochybně přijdete sami, připravte se ale na to, že si určitě položíte otázku, co trojici Triptic vede k tomu, aby naši mysl bombardovala tak opojným flirtováním východoevropského klezmeru s tangem, jazzem, arménskými melodiemi, Latinou a britským folkem. Jenomže co jiného od pohrobků slavné kapely Moishe's Bagel čekat. Dobře také víme, že se houslista Greg Lawson, klavírista Phil Alexander a kontrabasista Mario Caribé nikdy nepřestali dívat za horizont běžnosti, takže nebylo jednoduché hudbu, kterou hrají popsat, zato jste si byli jistí, že radost, jakou z ní sami mají, dokážou doslova opojně přenést i na posluchače, a přitom je držet v napětí, co trojici během spontánních improvizací napadne. Duo Greg Lawson a Phil Alexander současně připravilo další koncert s klasickým repertoátem od Bacha po Debussyho, včetně Arvo Pärta a Astora Piazzolly.

Psát o hudbě, kterou ještě nikdo neslyšel a pokoušet mluvit za tvůrce rezidenčního projektu Hudba nad Oslavou není ani tak risk, jako spíš troufalost. S jistotou ale můžeme předpokládat, že půjde o událost a jak tvrdí letošní kurátor Stuart McCallum příležitost nahlédnout do „nočního zvukového světa, v němž se prolínají lidové melodie, jazzové harmonie, ambientní textury a elektronické rytmy“. Britský kytarista, skladatel, bývalý člen bájné skupiny Cinematic Orchestra, spoluhráč irské zpěvačky Ríoghnach Connolly z dua The Breath a osobnost současné jazzové a ambientní scény nad volbou spolutvůrců nezaváhal a bez přehánění, takovou sestavu rezidenční projekt Folkové prázdniny ještě nezažily.

Jason Singh

Jason Singh je vyhlášený britský skladatel, vokální umělec, sochař zvuku a beatboxer vyvolávající podle Briana Ena v lidech pocity, na které by mohli jinak zapomenout. Zatímco jiní umělci čerpají inspiraci z toho, co kolo sebe vidí, on výhradně vychází ze slyšeného. Fascinován přírodou, hlasem napodobuje lesy, mořské vlny nebo ptačí zpěv, ale nejvíc proslul ambientní hudbou vytvořenou společně se stromy, houbami a květinami. Používá k tomu speciální software zaznamenávající elektrické signály z rostlin, které běžné ucho neslyší a následně je bez pomocí jakékoliv technologie vokalizuje. Proto se mu říká přírodní beatboxer a na přání Davida Attenborougha hlasem doprovázel dokumentární televizní seriál Green Planet. Spolupracoval také s Georgem Ezrou, Sarathy Korwarem, Talvinem Singhem nebo Shabakou Hutchingsem.

Belgický saxofonista Nicolas Kummert je doma především v moderním jazzu, často ale spolupracuje s africkými hudebníky. Zabývá se také výzkumem zvuků a vyvinul si vlastní modulační systém, který mu umožňuje manipulovat se zvukem saxofonu. Skládá hudbu pro divadelní a baletní představení, žádají si ho filmoví režiséři a je aktivním členem evropské experimentální scény.

Britský skladatel, producent a zvukový designér Oliver Vibrans vytváří kompozice pro orchestry, divadla, film a umělecké instalace. Je držitelem prestižní britské ceny Ivor Novello za skladbu More Up složenou pro Able Orchestra, inkluzivní soubor zdravých a tělesně postižených hudebníků. A když se podobný soubor Paraorchestra vedený dirigentem Charlesem Hazlewoodem spojil v unikátním a nadšeně přijatém projektu Symbiosis s duem The Breath, postaral se o nezvyklé orchestrální aranže pozvedávající koncert mezi britské události roku 2025.

Hlavní program po jednotlivých dnech můžete vidět zde.