Reaguji svým zážitkem z pražského koncertu Druhé trávy. Ve středu 14.11. v
KD Krakov kapela vystoupila pod názvem Robert Křesťan se skupinou.
Pochopitelně jsem očekávala, jak se projeví změna basisty. Bylo to milé
překvapení."Ďuro" je vnímavý, rytmický rockový jazzman či naopak, ve dvojici
s poctivým hráčem na bicí Milošem Dvořáčkem, který není tak ostrý jako byl
Štěpán Smetáček či hravý jako Jirka Stivín, vytvořili dobře šlapající
neohlušující základ druhotrávovým muzikantům. A ti včele s Robertem
Křesťanem dokázali publikum dostat do varu jako kdykoliv předtím. Smutní mi
nepřipadali. Snad jen jindy smíšek Martin Ledvina. Slyšela jsem, že se prý
ne-dávno oženil, a to už je přece vážný důvod k serióznosti. Ani srdce
nechybělo. Možná trochu una-vené, trochu poraněné, možná klidnější, ale
bijící. Koncertů jsem shlédla za těch deset let opravdu mnoho, a vím, jak se
produkce léty vyvíjela. Od perfekcionistické dokonalosti srovnatelné s
origi-nálem na desce po uvolněnost a hravost ve stejně dokonalém provedení, která naplno vrcholila právě před dvěma lety. Tehdy chlapci hýřili vtipem nejen hudebním. Od té doby repertoár koncertů příliš neměnili, hodně jezdili doma i venku, věnovali se různým projektům mimo kapelu, a na práci přímo pro ni asi nezbývalo tolik času a
sil. Přesto všechna setkání s jejich muzikou včetně zatím posledního byla
pro mě vždy jedinečným a neopakovatelným zážitkem.
Každý odchod je smutný, jak říká doktor Plzák dokonce i tam, kde dva spolu
žili dvacet let a von jí furt mlátil. Nejtěžší je se rozhodnout, a to už maj
i pánové za sebou. Takže teď už se můžeme jen těšit, co přijde dál. Spěchat
nemusí, vychovali si nás, a my si počkáme. Zatím se kochejme nekřtěňátkem,
dvojcédéčkem BEST&LAST, kterému vévodí úžasná Telegraph Road v Malinově
aranžmá, nadčasová báseň dychtivého dobývajícího mladíka Křesťana v
přesvědčivém, léty i poznáním zklidněném vyprávění Křesťana muže. Sdílet na...
|