Do finále se hlasováním diváků i na divoké karty pořadatelské rady dostalo šest účinkujících, z nichž se každý ucházel o hlasy diváků čtyřmi písněmi. Večerem, ale s výjimkou vyhlášení  vítězů, neprovázela dvojice Cimbura a Belmondo. Jeviště patřilo vysoké postavě a hlasu jako stvořenému pro rozhlasové vysílání, Miloši Kellerovi. Před začátkem představení mi Miloš ukázal časopis Dráha s fotkami otců dvojice Nestíháme. Mít koníčka je nádherné.

Když jsem vcházel do sálu, dala mi na schodišti přednost mladá dvojice. Mužská část dvojice  s nedbalou elegancí bluesmana s mnoha korálky na krku a roztrženými džínami a u dívčí části si každý muž jistě všimne krásných tmavých očí.

O Jakubu Kořínkovi a Katce Misíkové jsem již jednou psal a věděl jsem tedy, co mohu očekávat. Krásnému barevnému bluesovému hlasu Katky a prstům kytarového mága Jakuba ten večer nevadilo ani vedro násobené reflektory. Na naší bluesové scéně, představované velikány jako jsou Jiří Šlupka Svěrák, Bluesberry či ASPM a dalšími báječnými jmény, je tahle sympatická dvojka s mateřským přístavem v Plzni důstojným kamenem v mozaice. Jenže podobně jako u dvojice Hořký kafe, která mě přibila ke tvrdé židli, není muzikantství to jediné, co rozhoduje o postupu či vítězství. Ale Jakube a Katko, určitě se brzy uvidíme na vašich koncertech.

Na Notování je vždy něco, co mě příjemně překvapí a občas i dostane. Danu Houdkovou s její kapelou Stejná krev jsem v postupovém kole neviděl. Dana by bezesporu mohla vystupovat sama jen s kytarou a i tehdy bych si po chvíli ani nepomyslel: Zase jedna s nešťastnou láskou, ale z toho se vyroste.

Jenže Dana Houdková je vše jiné, než děvče sbírající sny a fotky a brečící do polštáře a pak do not. Není typem pro Bravo, ani pro časopis Žena a život, je to fortelná česká dívka s kulatou tváří a popírající, že jen "blond eurostandard" je to pravé. Dana v písni Korpulentní blues zpívá: Já chtěla ho svésti v Evině rouše. Mé kosti nechřestí, mě, Věstonický soše. A pak při mým štěstí, nemalé troše, já nedostala pěstí, jenom košem?.

Texty mají vtip, dravost, nadhled a humor. Dana do nich dává kus své duše, svých prožitků. Vše hezky podbarveno foukačkou Honzy Václavíka a spoustou nástrojů Marcela Jakubovie,  včetně věčného deště.

Asi bych to neměl prozrazovat, ale dal jsem Daně a její kapele jeden hlas. Minimálně za vlastní originální tvář si to zaslouží.

Čtveřici s názvem Přelet M.S. jsem nedávno viděl a slyšel v  Blovicích, kde hostila původní Žalman a spol. Tyhle čtyři rozchechtané mladé ženy jsou dokonale sladěny nejen na pódiu, ale viditelně i mimo ně. Pevná ruka a kytara všeumělkyně Romany Tomáškové dostává děvčata hezky nahoru. Asi nejvíc se mi od nich líbí píseň Žárlím od zbytečně skromného Pepy Štrosse. Je příkladem, že píseň samu o sobě vynikající, lze aranží a výbornou hlasovou souhrou dostat ještě o trochu výš. Kam Přeletky přijdou, tam se líbí. Do Trojické si nejmenší  Přeletka Bobina Horvátová, která mi ukazovala v Blovicích, jak má vysoké podpatky, přivedla pro štěstí svou psí krasavici.

Při pohledu na blond dlouhovlasého sympaťáka Jirku Řehulku z Rosovic u Dobříše mě napadlo, že by ostříhaný vypadal tak trochu jako Robert Redford v mladším věku. Jirka byl jediným soutěžícím písničkářem, který se dostal do finále. Dá se říct, že je zcela nevhodný typ na škatulkování. Chvíli zpívá svou verzi pohádky o hloupém Honzovi, aniž bych použil srovnání se Zbyňkem Zemanem či Michalem Knéblem, chvíli dojímá příběhem dvou starých lidí, kteří si přejí zemřít spolu. V některých písních se Jirka dotýká i politických témat, ale není to zbytečný a jepičí pathos, ani přiblblá agitka, o níž píši v úvodu. Kdyby byla udělována na Notování cena Mr. Sympaťák, hlasoval bych bez váhání pro Jirku Řehulku.

Jihlavská Epy de Mye je stoupající a zářící hudební hvězda. Nasazení frontmana Honzy Přesličky, perfektní kontrabas a vokál Lucky Cíchové a djangovské prsty Lukáše Kazíka  vyvolávají nadšení u publika. Je to vynikající souhra postavená na vynikající tvorbě. Při "gangsterské" Nad ránem mě jako vždy mrazilo a totéž se dělo i při písni Stopy nezmizí, ta je hymnus. Jazykolam se slovem tatra dal lidem úsměv a přesvědčení, že refrén jen málokdo zazpívá, pokud nezvládne legendární větu: Roli krále Leara hrál Vladimír Leraus.

Bodlo z Chodova u Karlových Varů vítá zkušené publikum na Notování jako staré známé. Kapela neponechala nic náhodě. Slávek Vojtek, 205 cm vysoký Štefan Timko a zejména Zdeněk Smolík se do toho opírali a zněly známé písně jako Políbit Salome, Nefertiti a samozřejmě hit kapely? no, o té rebelce?

Bodlo v současnosti točí své CD v Tymákově, takže je na co se těšit.

Po přestávce stanul na podiu jako host loňský vítěz Martin Rous, který má všechny  předpoklady pro úspěch: vynikající texty, originální hlasový projev a zejména neuvěřitelné kousky s kytarou. Občas zalituji, že někdy jen nehraje, aby ukázal, co všechno se dá s kytarou  udělat. Martin Rous se, zkrátka a dobře, nepřejí.

Po přídavcích přišel ten nejdůležitější okamžik, vyhlášení vítězů. Kromě toho probíhalo během večera losování, kdy "óbrfanka" Jája, součást dívčího sdružení kolem Karla, losovala šťastné majitele IQ uvedeného na vstupenkách. Některá vylosovaná čísla byla tak neuvěřitelně nízká, že snad nejsou ani měřitelná. Naštěstí novinářské vstupenky nepodléhají losování. Losovalo se o vstupenky na Vyšehradskou Portu, která tvoří část festivalu Vyšehraní 2007, na které vystoupí nejen patronka Notování, skupina Sekvoj, ale účast měl přislíbenu i vítěz tohoto ročníku Notování.

Ale vraťme se k soutěžícím. Pořadí podle diváků bylo následující : 6. místo: Jirka Řehulka, 5. místo: Dana Houdková se svou Stejnou krví, 4. místo: Jakub Kořínek a Katka Misíková, 3. místo: Epy de Mye. Se stejným počtem hlasů se na prvním a druhém místě ocitla kapela Bodlo a Přelet MS. Vzhledem k tomu, že vítězem hlasování pořadatelské rady se stalo Bodlo, byla tato kapela vyhlášena vítězem 4. ročníku Notování pod Vyšehradem.

Nej nej písní se stala Rebelka Manto  Mavrojenisová autorů Zdeňka Smolíka a Radka Exnera z kapely Bodlo.

Na festival Vyšehraní byla (vzhledem k zaneprázdnění vítězného Bodla) vybrána dvojice Jakub Kořínek a Katka Misíková.

Palmy vítězství byly rozdány, velký dort byl rozkrájen a sněden a na putovní Libušině valše (harfě) bude jméno kapely Bodlo.

Takže ahoj v dalším, pátém ročníku. Ten čtvrtý byl moc fajn.