Když jsem ve válečných i poválečných letech bydlíval ve Strašnicích, přesněji řečeno na Skalce, chodívali jsme v neděli do kina ABC, případně do Vesny. V bývalém ABC je dneska nějaká herna a ve Vesně nic, neboť místo staré secesní budovy s restaurací v přízemí a kinem v poschodí tam stojí cosi zcela jiného, mnohem ohavnějšího a hlavně mnohem méně sloužícího veřejnosti. Někdy v roce 1946 jsme s partou ze Skalky podnikli výpravu do kina (my ovšem říkali do bijáku) ABC na film, který měl být anglickou veselohrou a jmenoval se JÁ NIC, JÁ MUZIKANT. Neměl jsem tušení, jak ten film ovlivní můj další život!

Samozřejmě to úzce souvisí se vztahem mé generace k muzice. Tak jako dnes se rozjívení postpuberťáci (to neznamená pubertální listonoše, nýbrž puberťáky, kteří už dle věku i vlastního přesvědčení jaksi puberťáky nejsou, leč přesto v nich z puberty ještě mnoho zůstalo) věnují podivnému poskakování a cukání rameny za podivné hudby nehudby (nevím, jestli se nemýlím soudě tak jen dle televizních reklam), zkoušeli jsme my šlapat zelí v rytmech, kterým se říkalo holanďan, a to samozřejmě na hudbu, které jsme souhrnně říkali jazz, ačkoli to snad všechno jazz nebyl. Ten anglický film nás pochopitelně zaujal, neboť jsme si od něj slibovali nevšední jazzové zážitky. Onen hudební styl jsme vlastně začali řádně vnímat těsně po válce, jako by byl něco zcela nového; před válkou jsme poslouchali leda maminčiny národní písničky, během války u nás kulturträgři jazz zakazovali a teprve s koncem války jsme se dostali ke starým deskám Osvobozeného divadla, které před námi dlouhá léta rodičové schovávali. Přesto ale (dovolím si parafrázi na předmluvu W+V ke Slaměnému klobouku) do nás jazz či swing vklouzl, když jsme byli počati...

Leč zasedněme do první brázdy v kinďo-binďo (tenhle název vymysleli potápkové za války, kdy bylo všechno označeno dvojjazyčně; bigraf se jmenoval KINO-BIO, to druhé je česky) a zahleďme se na plátno, kde se vbrzku objeví zubatý srandista jménem George Formby... Do té doby jsem o něm nevěděl nic - zato od té doby jsem věděl, že hraje na nástroj, který rozverně poskakuje, trhá rytmus na kousky a zase se k němu vrací, nutí člověka k podupávání a neuvědomělému připitomělému úsměvu... Londýnské nádraží, kde se tlačí dav zpanikařených lidí, nad nimiž hučí hunské bombardovací svazy Heinkelů stojedenáctek a Junkersů 88 - a mezi tím Formby se svým banjem zpívá kuplet o Pradědečkově flanelové noční košili. Přátelé, melodii refrénu téhle písně jsem si pamatoval řadu let a vracela se mi s touhou umět hrát na banjo jako on. Jenomže kde takové banjo vzít? Naučil jsem se potom na kytaru, dokonce jsem s ní sklízel i jisté úspěchy (hlavně u holek), ale touha po banju mě neopouštěla. Stejnou obětí hudebních filmů s George Formbym se stal v témž čase Jiří Suchý a pár trampů, z nichž si dnes pamatuju jen Frantu Turka, Johnnyho Saharu a Barbíka. Banjisté tehdy byli jakýsi podivný zednářský spolek; vymýšleli si a navzájem sdělovali různé techniky napínání kůže (občas někomu vybouchla, když ji po návratu z vandru zapomněl povolit), vyřezávali kobylky z pravítek, sháněli tenký ocelový drát na struny a experimentovali s materiály na trsátka; pokud si někdo z nich pořídil další banjo, všichni ho vzápětí navštěvovali, aby nástroj spatřili na vlastní oči. Pak se nad ním skláněli, ohmatávali ho, hodnotili kolíky i šrouby, jejichž počet byl jedním z atributů určujících kvalitu, poklepávali špičkami prstů na kůži a moudře pokyvovali hlavami dojíce si přitom vous (pokud nějaký měli, tenkrát se za vous málem zavíralo). V padesátých letech se jakási banja objevila i v prodejnách Hudebních nástrojů, n. p., spolu s nástrojem zvaným ukulele; dodnes si nedovedu vysvětlit, proč je vlastně náš znárodněný průmysl vyráběl, když se to nemohlo vyplatit. Také jsme nechápali (když už se začala banja vyrábět a prodávat), proč si výrobce nevzal za vzor nějaké banjo zahraniční, ale uvedl na trh podivně řešené nástroje na první pohled ošklivé a majitele degradující na blby. Tyto nástroje pravověrní banjisté včetně potenciálních ignorovali. Přesto se právě toto banjo připomínající něco mezi lodním barometrem a kuchyňskými hodinami dostalo do mého majetku a já byl rád, že je mám! O ladění jsem neměl šajna a jelikož jsem tehdy ještě nepatřil do zednářstva a nikoho z banjistů neznal (ostatně myslím, že oni na tom tehdy byli podobně), vysolil jsem za nástroj tři stovky kamarádovi, který mi ho nabídl.

A pak jsem podle kusých informací a rad pátral, jak na tu věc hrát Pradědečkovu flanelovou noční košili... Leč sotva jsem přišel na jakési ladění, dostavil se onen kamarád s děsem v oku; sám totiž nástroj koupil v dobré víře, že mi udělá radost, a netušil, že pocházel z vykradené prodejny... Vrátil jsem mu tedy ošklivé banjo (pro změnu se slzou v oku taky proto, že on neměl ty tři stovky). Brzy nato mi někdo, koho jsem už zapomněl, nabídl nástroj patřičně starý, špinavý a bez kobylky - ale mnohem podobnější Formbyho banju, než onen kradený. Leč ouha! Podle nadměrného počtu kolíků jsem usoudil, že má mít osm strun, že se tady jedná o banjo mandolinové - a že banja prostě máme různá. Jaká, to byla kardinální otázka. Zatím jsem na ně natáhl mandolinové struny, ale jen čtyři; vystrouhal jsem z pravítka kobylku, naladil jsem podle jakési mandoliny... Radost jsem z toho neměl, protože se na to vůbec nedalo hrát! Přesto jsem s tímhle podivným banjem (jemuž se ovšem z hlediska trampského nedalo nic vytýkat, neboť zčásti špinavé zůstalo) absolvoval řadu povedených vandrů a sem tam se i přidal ke kytarám kamarádů. Ale sólovat jako Formby, to jsem neuměl.

Po nějakém čase, myslím, že to bylo až v roce 1955, kdy jsem přišel z vojny, jsem se ocitl na Václaváku a za výkladem bazaru Hudebních nástrojů v pasáži Lucerny jsem spatřil neuvěřitelný nástroj. Leskl se niklem, měl osmadvacet šroubů (nevídané!), bělostnou kůži, na hmatníku perleťové hvězdy... Vešel jsem do krámu a nesměle se tázal po ceně. Přátelé, to úžasné banjo americké výroby (The Vega Company, Boston, Massachussets) stálo tři sta padesát korun! Jeho cena byla tak nízká, protože pro svou nadměrnou váhu bylo takřka neprodejné, jak mi sdělil ochotný prodavač ve zřejmé touze se toho obludného krámu zbavit. Jenže já těch 350,- Kč neměl! Naštěstí existoval mecenáš, který mě chtěl potěšit (bez postranních úmyslů!), a banjo mi koupil, takže jsem k tomu zázraku přišel jak slepý k houslím - vlastně k banju. Bylo to banjo tenorové a já ho takřka jako tenorové ladil. Netušil jsem, že ani tenhle nástroj není formbyovský a řadu let jsem se snažil na něj hrát a přes jeho váhu jsem ho vláčel po vandrech i po hospodách. Ale pořád jsem cítil, že to není ono, že je někde háček, na který nemůžu přijít - a léta běžela...

Byl už začátek neveselých let sedmdesátých, kdy jeden kamarád, velký sběratel rozmanitých nahrávek country muziky, mi ukázal LP desku (jen tak mimochodem, měl ji jako kuriozitu) na které se zubil můj pradávný idol George Formby, v ruce držel vysněný nástroj - a to vše pod nápisem THE UKULELE MAN.

Ten zatracený chlap vlastně vůbec nehrál na banjo!

Potom už pro mě bylo snadné odhalit tajemství hry na Formbyho uke-banjo, dát si ho od kamaráda vyrobit a založit kapelu Krakatit, se kterou jsme získali řadu ocenění na Portě i Zlatou kytaru FCK v roce 1975.

Z toho plyne naučení: Když po něčem moc toužíte, nesmíte to vzdát. Pak vám půjde na ruku i náhoda a dočkáte se - třeba po sedmadvaceti letech jako já.

Budiž to vám mladým světlým kouskem naděje.

(I já si stále říkám, že jednou vyhraju sto miliónů ve Sportce.)

Převzato z trampského časopisu Puchejř, Komořanská 87/13, 143 00 Praha 4.