„POMÓÓC!! POMÓÓC!!“
Vyhrnuli jsme se před hospodu s fakt neotřelým názvem „Černá slepice“ a rozběhli  jsme se liduprázdnou ulicí k mostu, odkud se ozejval ten křik.
„POMÓÓC!!“
Stejně je hrůza, že v městech maličkých jako je tohle, nepotkáš přes den vůbec lidi. Asi to vážně bude tím, že na venkově udržujou zvyk trávit pracovní dny v práci. Jak suše poznamenal Kyborg, když jsme tu před obědem přistávali.
„POMÓÓC!!“
Na mostě byl malej, sotva čtyřletej kluk v teplákách a flanelový košili s obrázkama nějakejch fantasmagorickejch zvířat. Ječel, šplhal po zábradlí a sápal se někam do prostoru nad hladinou řeky.
„POMÓÓC!!“
Doběhnul jsem tam první. Akorát včas. Jinak by letěl z mostu.
„Péťa!!“ vříská mi do obličeje, když ho táhnul zpátky na chodník. „Tam!“ ukazuje prstem na příšerně hladký vodní zrcadlo plynoucí bez nejmenšího vzruchu až k jezu.
Čáryfuk aani nezastavuje a rovnou z běhu pokračuje šipkou do řeky.
Rarach za ním.
„No těbůch.“ Nahrnu se přes zábradlí.
„Kolik je mu let?“
„K-k-komu?“
„Tomu Péťovi přece.“
„…asi rrok…“
„Do háje. Ještě lepší.“
„On tam chtěl… hodit… učí se plavat… řříkal mi to.“
„Prosímtě, takovej malej, co ten říká, to-“
„Jojo.“ Kluk začal popotahovat a rozšmudlával slzičky kolem nosu. „Když mi řřekne… vyhodím ho z okna… to skočí dobřře… a ještě se tomu směje… a to bydlíme ve třřeetím patře.“
„Co? Ty brášku házíš voknem?“
„Brrášku? Péťa není bráška. Péťa je zajíc… plyšovej.“
Zařval jsem, jak mi na špičku nohy spadnul ze srdce balvan himalájskej.
Ty vado.
To už na mostě byl Kyborg taky. Přikráčel, chápeš. Metráková kastle. Hydraulickej pohyb. Prostě Kyborg. Vytvořil našemu představení vděčný publikum, který nešetřilo potleskem. Kyborg. „No jo, ty bonbóne,“ poplácal rozšafně kluka po rameni. „Tak ukaž, kde se ten zajoch učil plavat.“
Kluk ho bafnul za ruku a mazal k řece.
„Tady. Tadyhle někde.“
Byli jsme na břehu, kousek od našich lodí.
„Hej! Přestaňte!“ křiknul jsem.
„Polezte ven, slyšíte?“
„Co je? Tak topí se tu někdo nebo ne?“
Čáryfuk se hrabal z vody jako ten zapšklej hastrman ve Dvořákový Rusalce.
„Netopí. Hodil tam hračku. Ňákou.“
Mrně nebylo spokojený s tím, jak jsem popsal pohřešovanou osobu, a řeklo: „Zajíce. Plyšáka Péťu.“
„CO?“!! zařval Rarach. Vycenil zuby. Takhle nějak dobrácky se musel tvářit král Herodes před tím svým vražděním neviňátek.
„Třřeba přřivyyplavuje. Když to řříkal… Viď?“ Zatahá Kyborga za rozepnutou košili, o který jenom její pán a majitel tvrdí, že ji v pohodě zapne, kdy si vzpomene. „Viď, že se neutopil, tlustej strejdo?“
Ty…
Vařenej rak by v tu chvíli vypadal vedle Kyborga jako bledule jarní.
„To je konec. Ty děti dneska… jsou tak vodrzlý, že…“ Kybi dal čelem vzat a  pohnul metrákovou kastlí zpátky k hospodě. „Jdu. Na místní hřbitov. Najít si klidný místečko. Zahrabu se. Život blbej. Mě nebaví, už, a…“
„Tos neměl říkat,“ poučoval jsem mrňouse - dost hlasitě, aby se to doneslo ke Kyborgovým uším. „Strejda není tlustej. Strejda je sněhulák, začarovanej, chápeš, a čeká a na zimu.“
Konopná hlavička to promyslela. „Aha,“ řekla.
Čáryfuk s Rarachem umírali smíchy.
„Hele, se podíváme po tom zajícovi, ne?“ řek jsem. A zakotvil jsem mrňouse: „Ty tu počkáš na tlustýho strejdu. Aby věděl, kde nás hledat, až se vrátí. A do vody ani krok. Jasný?“
„Jasný.“
Šli jsme.
„To nemá cenu,“ zastavil se Čary. „Víte, jakou dálku ho to mohlo vodnést?“
„Prdlajz,“ vrčel Rarach. „Ten se nacucal vodou a je na dně jako šutrák.“
Brouzdali jsme podle břehu až dolů k jezu, ale nikde po žádným zajíci, živým nebo plyšovým, nebyla nejmenší stopa. Ti dva se pak začali zase potápět. No co, stejně už byli mokrý jako myši.
Marně.
Na hladnině, pod hladinou, nad jezem, pod jezem, na dně. Nenašli jsme ani zaječí chlup.
„To je dost, že se vracíte, čochtani!“ vítal nás z mostu Kyborg pohodlně opřenej o zábradlí. „Ten zajíc už na to blbnutí nemohl koukat a radši sám připlaval zpátky!“
„Co to meleš, ty hlavo plechová?“
„Pomáhat nám - to ne, ale…“
„Tak se podívejte, chytráci! Támhle si suší kožich!“ Kyborg zavěsil svou kyborgáčskou paži do vzduchu. Směrem ke dvěma postavičkám u našich lodí.
Vedle toho kluka - hezky na sluníčku - tam totiž seděl půlmetrovej fialovej zajíc v zelených trenýrkách a bílým triku. Zubil se na nás - a huňatou fialovou packou si vyklepával vodu z plyšovýho ucha.