Letadlo s námi nad městem zakroužilo jako velký stříbrný pták a po chvilce už jsme plavně rolovali vstříc jednomu z chobotnicových chapadel letiště.

"Konečně doma," úlevně jsem si povzdechla a v duchu odříkala mantru díkuvzdání.

Byla jsem již očekávána. Ani v nejsmělejším snu by mě nenapadlo, že by se mohl obtěžovat přímo ON, ale i tak od něj bylo laskavé, když poslal jednoho ze svých tajemníků.

Byl to už starší, poněkud distingovaný muž, navíc gentleman. Nabídl mi rámě a dovedl k dlouhé černé limuzíně parkující hned před hlavním vchodem na místě zákazu stání.

Ano, město se změnilo, uvědomila jsem si po několika minutách jízdy. Těch 15 let v Tibetu je znát, ale nelituji toho. Naopak jsem hrdá na to, že hned po vítězství Druhé kulturní revoluce si mě ON zavolal a svěřil mi náročný úkol. Vždy v těžkých chvílích jsem si opakovala jeho moudrá slova:

"Jdi na východ, do věčných hor, ať vlajka Avalonu ukazuje všem pronárodům to šťastné místo, kde urbi et orbi vládne Avalonský mír. Jdi a promluv ke všem skrze mne a naše nakladatelství!"

Ach, občas jsem si připadala jako zaseknutý gramofon, ale povolané expediční vojsko rekrutované z pečlivě vybraných starých beznadějných autorů vysvětlilo domorodému obyvatelstvu nepřehlédnutelné výhody nového zřízení. Potom byl už klid, jen jsme museli drasticky snížit nároky na intelektuální úroveň nových přistěhovalců z okolních zemí.

Ano, město se změnilo. Už zdáli vidím monumentální památník trapsavectví stojící u hrobu známého autora Ráčka.

Vyrušil mě tajemník. "Paní autorko, zde, prosím, máte platinovou kartu Velmi Významného Psavce. Ceremoniál audience jistě znáte, prosím, odpovídejte jenom tehdy, když budete tázána. Žádné prudké pohyby a tak dál. Vítejte v sídle Sdružení!"

Cítím se jako ve snách. Řidič mi přidržuje dveře. Proboha, kde je ten malý oprýskaný baráček? Nevěřícně zírám na ohromný palác postavený v neoatomovém stylu záře a mramoru. Tak tohle jsem teda nečekala. Procházím hlavním vchodem a ukazuji kartu VVP. Stráž se staví do bleskového předpisového dvojpozoru a zároveň s klapnutím podpatků se ke mně nese jednotné: "Ahoj, kamarádko spisovatelko!"

Hrdě vcházím.

"To že je autorka?" slyším vzápětí pochybovačný šepot za zády. Hm, nestojíte mi ani za ohlídnutí, jenom nechápu, jak je možné, že takoví analfabeti mohou sloužit přímo v sídle. Třetí kulturní na vás!

Obrovská zlatem zdobená vrata se otevřela a za nimi spatřuji dlouhou chodbu, plnou obrazů. No né, tady je ON, jak drží v náručí smějící se děvčátko s kyticí růží - dojemné. A tady se usmívá v křesle mezi představiteli Ruska a USA. Jo, jo, Balatonská konference byla významným bodem v našich novodějinách. Pomalu procházím touto galerií, některé obrazy jsou romantické, odkrývající JEHO něžnou duši, jiné jsou ?no, jako třeba tenhle. Ostravsko-heřmanické povstání. Dostali, co chtěli, a ještě něco navíc, cynicky kývu hlavou při vzpomínce na ten překrásný atomový hřib.

Ani nevím, jak jsem se ocitla v sále. Panuje tu slabé příšeří, provoněné vůní z vonných tyčinek. Přímo naproti mně se jako středobod vesmíru tyčí trůn a nad ním drahokamově září velké A - znak říše.

Skoro jsem se ani nestačila pořádně rozkoukat po přítomných hostech, když tu hluboký hlas ceremoniáře přerušil nesmělý šepot v audienční síni:

"Poklekněte, přichází Big Boss, Nejvyšší Cenzor, Poslední Tečka, První Ekoterorista, Věčná Tiráž, Jeho Imperiální Veličenstvo sir Tony z Avalonu, vládce přilehlých šestikontinentálních subprostorových domínií, prezident Zeměkoule, majitel Měsíce, Svíce Mnohovesmíru, Bořitel Galaxií, Velký Třesk, Zlatý Trapsavec?"

Jako ze strašlivé dálky ke mně doléhá ceremoniářův důstojný hlas vyjmenovávající Tonyho zasloužené tituly a najednou?! Ano, je tu! Přichází - svým tradičním energickým krokem, doprovázen dvěma konkubínami z řad organizace MŇAU (Mladých nadějných autorek). Jeho vysoké myslitelské čelo zakrývá ruka držící mobilní telefon nejnovějšího hypertypu a již konečně slyším jeho božský hlas:

"Ať jdou do hajzlu! Že nechtěj? Prej to u nich v Americe nefrčí? To řekl? Jak že se jmenuje? Turner? A šéfuje CNN, jo? To je co za spolek padlejch holek? Aha. Hrozný, jak se tyhle staničky okresního formátu snaží za každou cenu prosadit. Ne, nic ? to já jen tak. Poslouchej, skoč do Bílého domu a zeptej se jich, jestli náhodou nemají pocit, že je ve státech jedna televizní licence navíc. Jo a hlavu toho Turnera chci mít hned zítra naservírovanou na stříbrným tácu. Vystavím si ji vedle tý dřevěný příšerky s vokousaným uchem. Co? Atlantik? Nezájem, zrekvíruj nějakej speciál. Konec. Ahoj! a pak má být člověk humanista," obrátil se ustaraný vůdce na seriózního muže, který se objevil zničehonic vedle trůnu.

Vokoun! To je přeci Vokoun, poznávám ho! Šedá eminence, mocný muž, trenér trashligového házenkářského družstva Náhlíků - jestlipak mě pozná? Poznal a navíc na mě i povzbudivě zamrkal.

Tony se konečně pohodlně usadil. Lehkým kývnutím přivolal Vokouna blíže a na něco se ho tiše ptá. Šestý čarodějný smysl mi napovídá, že se to týká mě a měl pravdu, můj starý plzeňský přítel nenápadně ukazuje směrem ke mně a od trůnu se nese hlasité překvapené "Fakt?"

Vzápětí na to mě imperátor obdařil úsměvem, milostivě mi pokynul a já byla znovu stejně šťastná, jako tenkrát před lety, kdy ON byl pouhý nezkušený redakční elév a já - Tapi, tehdy legenda trampského psáčství ho učila znát jemné nuance umění propisovaček, písmenek a řádků.