| 14.10.2005 Z Trapsaveckých luhu a háju (Michael Antony - Tony) |
 |
| Povídky | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Trapsavec v Plzni Ve čtvrtek 6. říjne byl pořad Stopy sešlapanejch bot v plzeňském Hifi - klubu věnován nejenom Lístku, ale i letošnímu Trapsavci.
Každý z návštěvníků dostal sborník vítězných prací a byla přečtena tři dílka. Dvě vítězná - Zločin u Pyšného syslíka (Jarooš) a Seděli jsme u druhýho piva (Jupp) a jedna povídka, která se letos v soutěži neumístila. Jmenuje se Ohrožené druhy a je od Kazatele z Brna. Ohrožené druhy Mistr má cit, Jeho nůž je bezvadně ostrý. Na těle oběti vytváří jemnou mřížku, která nekrvácí. Pomocník opracovává špici dřevěného kůlu a má přitom dětinskou radost. Dobře ví, že ta hlavní práce zůstane pouze na něm. Ta ho baví. Kdo ví, kdy se mu opět naskytne vychutnat tu chvíli, kdy oběť napíchne na špici kůlu a skloní ji nad hořící ohniště. Slastná představa. Začíná si pobroukávat. Konečně přichází jeho chvíle. Oběť se ani nesnaží prosit o milost. Pomocník naklání kůl s obětí nad hořící ohniště. Během chvilky je ve vzduchu cítit pach spáleniny. Z jinak obezitní oběti však překvapivě neodkapává žádný tuk. Ohniště skrápí kapičky vody, které se však se sykotem odpařují. Mistr se mračí a pomocníkovi je z toho do breku. Tak tohle je teda pěkně drsný! Z trampské knihy ohrožených druhů zcela nenápadně zmizel další - Š P E K Á Č E K ! Znechucený mistr sahá po láhvi z pivem. Přikládá si ji k ústům a dlouze pije. Poté ji předává svému osmiletému pomocníkovi. Kdo ví co bude za deset let. To by mohlo být zase pozdě. Mirek Novák - Kazatel
Vandr po letech To byl nápad. Na vandru jsem nebyl dobrejch deset let, mezitím jsem si založil rodinu a asi se dost změnil. Ale když jsem před pár týdny potkal Charlieho, který narozdíl ode mně jezdit nepřestal, bylo vše zpečetěno. Dostal jsem zvadlo a zbývalo už jenom vyhrabat odněkud starý hadry, co jsem v nich jezdil, celtu, ešus a všechno to nějak zabalit. Jak se ukázalo, nebyl to tak
Den před očekávaným vandrem jsem večer usínal a dlouho přemítal, s kým se asi o víkendu potkám, koho z těch lidí budu znát a jestli je vlastně vůbec poznám. V pátek v podvečer přijíždím emhádéčkem na hlavák a jsem nadšenej, kolik lidiček v maskáčích, khaki a i dalších hadrech tady je. Připadám si jako kdysi a začínám mít chuť si s některým z těch lidí pokecat. Seděl tam, za sebou baťoh hodně starého střihu a byl docela sympatickej. "Ahoj," zdravím ho a podávám mu ruku. Nesměle jí přijal a na pozdrav neodpověděl. "Kam máš namířeno?" ptám se ho v naději, že bychom třeba měli stejnou cestu. Dívá se stále poněkud nechápavě a pak jsem dostal přímej zásah: "Nikam nejedu, já tady bydlím. Neměl bys nějaký drobný?" Před očima se mi mísí jeho obličej, odjezdová tabule, davy lidí proudící kolem. Běžím na nástupiště, ani nevím, jak jsem věděl na který, sedám do vlaku na sedačku politej potem a rozdejchávám ten strašnej trapas. Furt přemýšlím, jak se to mohlo stát, když vtom mě vyrušilo spásné zvonění budíku. *** Je pátek odpoledne, přijíždím na hlavní nádraží a už se nemůžu dočkat až kluky uvidím. Jsem tady první a tak bloumám odjezdovou halou. Najednou ho vidím, sedí tam a za sebou má starej bágl. Cítím jak rudnu a tvářím se, že tam vůbec nejsem. Jana Ptáčková - Filli, Praha Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
