|
10.02.2006
Nebožtík
(Jan Valeš - Jeňýk)
|
 |
|
Povídky
|
|
 |
|
Skromný a vždy ochotný pomoci, stojí autor této povídky za Juanem a čeká na jeho kamarádská přání. |
|
foto: Jaroslava Šálková - Kavče © | Narazit v lese na mrtvolu je smůla. Narazit na ní v pátek večer je smůla sakramentská a najít mrtvolu na verandě našeho vlastního srubu už není smůla sakramentská, ale pořádnej průser. Stáli jsme kolem toho nebožtíka, usárny studily na zpocených zádech, v mozkové dutině se plašila kolečka a bylo nám tak všeliak. Ale jo, fakt nám to pekelně pálilo.
Nebožtík se klidně rozvaloval na podlaze verandy a skleněně a s nezájmem nás přehlížel.
"Ten už to nerozchodí." řekla konečně Mengele.
Věřili jsme jí. Pracovala jako staniční sestra na ÁRU a jako jediná dodnes nosila kápézetku.
"Co dejchání z úst do úst" snažil se vždy aktivní Vik. Mezitím hledal po kapsách Zápisník mladého bobra.
"Stoprocentní tuhoň!" rozhodla s definitivní platností Mengele.
"Třeba se do rána probere a odejde," nepochopila diagnozu Mouka.
Já osobně to viděl na devět hoblovanejch prken.
"Dáme si ruma," ozval se konečně šerif. Konečně, prakticky a věcně.
První runda nás zbavila strachu.
Druhá runda v nás zaplašila lítost.
Třetí runda nás odlidštila a pasovala na bezcharakterní parchanty.
Odsunuli jsme mrtvolu stranou a šli spát.
Ráno jsme toho žabáka za srubem zakopali.
Sdílet na...
|
)