Bylo ticho.
Stáli jsme v boudě kolem stolu a mlčky kouřili. Všude kolem bylo nastláno roztrhanými papíry. Na římse krbu ležela otevřená starobylá kniha ve zčernalé kůži. Zašlé kování rohů se matně lesklo. V nose štípal sirný pach.
Na stole v prachu a smetí se bělala hromádka dopisů. Pete přešlápl. Pak otevřel kapsu batlu a vyndal pár zmačkaných obálek. Pečlivě a pomalu zdusil cigaretu.
Pořád jsme na něj ještě nechápavě koukali.
Položil obálky k hromádce na stole, chvíli je srovnával a potom řekl: „Musím vám něco vysvětlit, kluci…“
Blikla sirka, jak si Tony zapálil novou cigaretu.
Pete otevřel první dopis a chraptivě začal číst.
Ahoj Pete,
zdravím tě z poustevny. Je mi tu strašně fajn a co jste odjeli, je tu takový ticho, že to až bolí v uších. Jak jste zapadli za mlejn, zabednil jsem boudu jako hrad, zavřel okenice a když tady včera k večeru obcházel starej Wágner ze vsi, ani ho nenapadlo, že na něj mrkám škvírou. Už jsem to potřeboval jako sůl, trochu klidu, zvlášť po tý mizerný záležitosti s Irenou. Je to třeba trochu uhozený – zavírat se v boudě. Ale dyk mě znáš, jsem holt starej bláznivej Faust.
Včera jsem prolejzal ty baráky za Černou pilou, je tam spousta starejch německejch knih, už jsem si toho natahal celou hromadu. Je mezi nima taky jedna strašně starodávná, plná divnejch obrázků. Zrovna ji študuju.
Jo, abych nezapoměl – buď tak hodnej a zajdi za mámou, ať si nedělá starosti. Řekni jí třeba, že jsem někde na montáži. Do fabriky jsem napsal, že si beru tejden dovolený.
Pozdravuj kluky, ahoj
Faust


Ahoj Fauste bláznivej,
to seš holt celej ty – máma byla celá vyděšená, co je s tebou, měl jsem co dělat, abych se neprokec. Doufám, že to v neděli zabalíš a přijedeš. Jinak ti docela závidím. Musí to tam teď na podzim bejt krásný a jak to tak počítám, dostanu se na osadu až někdy v prosinci. Zatracená práce! Koukej uklízet a pozdravuj oudolí!
Ahoj,
Pete


Ahoj Pete,
jak vidíš, ztvrdnul jsem tady a myslím, že z toho ještě tejden bude. Mámě i do fabriky jsem napsal, nemusíš se o nic starat-
Ten starej tlustopis, co jsem ti o něm psal posledně, je zatraceně divná knížka. Je tam hromada starodávnejch receptů na medicíny a tak, všelijaký zaříkávání a na konci mezi dvěma slepenejma stránkama jsem objevil něco, co mi vyrazilo dech a kvůli čemu jsem tady vlastně ještě zůstal pár dní. Nebudu ti zatím nic objasňovat, chci vás překvapit, ale to si piš, že to bude bomba. Už se s tím mořím dvě noci, venku začalo lejt a vítr mlátí borovicí o střechu, je to zkrátka tajemnej hrad v Karpatech a je mi drobet ouzko. Nejděsivější na tom je, že se to docela daří, i když je to proti vší logice. Jestli se mi povede i ten poslední pokus, tak budete vejrat jak sůvy.
V každým případě jsem tě chtěl poprosit, abys klukům nějak vysvětlil, že teď nemaj na boudu jezdit, nějak to vokecej, ať přijedou až příští sobotu. Potřebuju nutně klid! Buď tak hodnej a nějak to zařiď!
Jinak teď vylejzám akorát pro vodu a do mlejna pro poštu. Počasí je mizerný, ale v boudě je fajn a hlavně klid.
Doufám, že to do neděle zvládnu a pak se objevím na slezině.
Ahoj a dík,
Faust


Ty blázne starej,
neděle je pryč a ty nikde! Vybodni se sakra na ty voloviny a koukej se fofrem vrátit! Už seš tam zabedněnej čtrnáct dní a tvoje máma je celá ubrečená. Taky jsem mluvil s mistrem a ten povídal, že z toho budeš mít pěknej průser, protože jsi měl už jen pět dní dovolený. Vykašli se na ty kouzelničiny, zavři boudu a sypej na vlak, nebo tam pro tebe zajedu a přitáhnu tě za uši.
Nečekám žádný vysvětlování. Jestli se ve středu neobjevíš, jedu! A potom ať tě chrání Manitou!
Ahoj,
Pete


Pete,
proboha tě prosím, nejezdi se! Všechno bys zkazil! Počkej ještě dva dny a já ti přísahám, že toho nechám a přijedu. Dneska v noci se mi povedlo něco, čemu se mi nechce věřit. Je to něco fantastickýho, že nějaký starosti s fabrikou mi připadaj úplně směšný. Ta kniha je člověče úplnej poklad! Už ani nevylejzám ven, dopisy mi nosí starej Wágner, vochomejtá se tady pořád kolem a asi je zvědavej, co tady čaruju. Ale já ho pouštím jen na verandu a hned zase zamykám. Dochází mi petrolej do lampy, ale tuhle noc už to konečně zmáknu a potom už tutově vypadnu.
Pete, ještě jednou tě prosím, nejezděte sem, celý by se to zkazilo a to bych nepřežil!
Ahoj, a měj se mnou trpělivost,
Faust


Fauste,
už toho mám plný zuby! Ty jsi se zbláznil! Kluci na slezině votravujou, co je s tebou a já jim nemůžu věčně vyprávět pohádky a takový voloviny. Tvoje máma se mě včera na ulici ptala, kde vlastně máme tu naši boudu! Něco jsem zablekotal, ale pak jsem ji zahlíd, jak mluví s Bobem z Modrý hvězdy a podle toho, jak mával rukama, tak jí to dal i s jízdním řádem.
Podívej, Fauste, žádný vysvětlovačky, okamžitě jak dostaneš dopis, spakuj, zamkni boudu a upaluj na vlak, jinak nás tam máš za čtyřiadvacet hodin jako na koni a potom si spočítej kostičky. Co tam vlastně žereš? Už to trvá tři neděle! Taky počítám, že si můžeš hledat novej flek a moc bych se nedivil, kdyby tam na tebe nastoupily hejna esenbáků, protože ve fabrice se už nemluví o ničem jiným než o tobě a naší boudě.
Tak ještě jednou – ty knížky naházej do krbu, seber se a prchej na vlak. Už toho mám akorát!
Ahoj,
Pete


Pete šeptem dočetl. Na stole v prachu a smetí ležel poslední lístek. Telegram:
JEDEME – CEKEJ 18.30 ZASTAVKA – PETE
V boudě je ticho.
Stojíme kolem zdí.
„Ten blbec…,“ zachraptí Tony a sedne na palandu. Nikdo neodpovídá. Pete zašmátrá po cigaretách a dutě řekne:
„Přišli jsme pozdě…“
Je ticho.
Vtom se na lesem roztrhnou cáry černých mraků a slunce prudce ozáří rozházené papíry, vrstvu prachu a třísek na stole, černou knihu na římse krbu.
Zvedáme hlavu a mhouříme oči.
Mračna plná vody znovu zakryjí slunce.
Velikou rozervanou dírou ve stropě s roztřepanými a začouzenými okraji vidíme klátící se vršky borovic.
V té chvíli na stole zapleskají první kapky deště.