02.01.1997
V té chvíli jsem si myslel, že jsem Alberto Tomba. Svištěl jsem  ukrutnou rychlostí prudkým svahem, pozoroval špičky rozvibrovaných  běžek a pomalu se zabýval myšlenkou, co dole. Byla úplně zbytečná.  Tu borovici musel postavit do středu stopy nějakej blboun, mameluk  a pitoma, nebo jedinec s tím vším dohromady. Můj náraz na strom  musel vyvolat vlnu paniky až v Kašperských horách. A to to bylo  odtud do Kašperek dobrých sedm kilometrů. Seděl jsem obkročmo  kolem kmene a nevěřícně zíral na podivný pletenec kolem bot.  Nejvíc to připomínalo pastičku na myši. Jedna hůlka měla tvar  malého "a", druhá malého "u", čili dohromady to slůvko, které jsem  v té rychlosti nestačil vyslovit. Závěrečný vykřičník se zřejmě  nalézal ve spojnici nohou, někde mezi kůrou borovice a břichem.  Kamarád Ježek za mnou, varovaný tou detonací, přešel do pomalého  plužení a opatrně zastavil vedle. Tvářil se sice zúčastněně a  vážně, ale slzy v očích ho usvědčovaly, že se někde uvnitř náramně  baví.
Pomohl mně na nohy, zbavil mě těch myších klepet, opřel hrot  hůlky o osudnou borovici a tázavě pronesl: "Osudová? Hmm. Neznám!"
"Prdlajs osudová. To sem nějakej škodič postavil schválně,"  pustil jsem se s radostí do Ježka. Jedinou radost jsem měl z toho,  že mi zůstal normální hlas.
"Myslím tu šipku," odpověděl Ježek. Hůlkou ukazoval stále někam  nad mojí hlavu. Šipka přitlučená do kmene nárazníkového stromu  ukazovala kamsi doleva. Čerstvě vyvedený ukazatel hlásal:

OSUDOVÁ 3 KM

Sebral jsem ze sněhu zbytky běžek, přivázal je ke kletru a  vyrazil s Ježkem doleva. Později je přitlučem do štítu chalupy k  podobným katastrofickým trofejím.
Osudová byla samota o třech zavátých chaloupkách na pasece, o níž  jsme neměli do dnešního dne nejmenší tušení. Z komína jedné  chaloupky stoupal úzký proužek dýmu. Zalígrované okenice dalších  domků nám zjednodušily rozhodování. Bez ostychu jsme zaklepali na  nizoučké dveře. V nich se po chvíli ukázala babča v kostkatých  šatech. Přejela nás krásnýma modrýma očima a přímo se zeptala.
"Tak, jakej chcete, mládenci. Z hadího kořene na duchabol, z  divizny na prostuzení, z mateřídoušky na bolení hlavy, nebo  všehochuť s kapkou rumu na náladu?" Otočila se do nitra chaloupky  a my ji s chutí a zvědavostí následovali.
V malé sednici hřála stařičká kachlová kamna. K nim byly  přilepené dvě životem ohlazené lavice, stolek se starožitnou  stojací petrolejkou a nad tím vším smířlivě bděl nějaký svatý s  roztaženýma rukama a prostřeleným srdcem. Ostatní výhled zakrývaly  všude rozvěšené svazečky uschlých rostlin a bachraté kanafasové  pytlíky. Babča nás posadila k těm prohřátým kamnům, strčila do  dlaní buclaté hrnky a spustila.
"Určitě jste z města. Oba máte zaprášené průdušky, tebe trápí  žlučník, tebe dutiny a s děvčatama vám to asi moc nejde." Okamžitě  jsme ztratily kontrolu nad spodní čelistí.
"Navíc chodíte málo na sluníčko a na Silvestra jste popíjeli víc,  než je zdrávo."
Teď už se musela koukat do dvou Strahovských tunelů. Měla do  puntíku pravdu. Bylo nám s Ježkem každému dvaatřicet, entrovali  jsme v kanceláři jedné stavební firmy, holky nám zrovna  nenadbíhaly a na Silvestra, tedy včera, jsme se zlili jako  prasata. Jen ten můj čerstvě nabouraný rozkrok neodhalila. Sakra  jsem se spletl. Ta babča snad četla myšlenky. Pohladila mě svým  nebeským pohledem a učinila závěr té neskutečné diagnózy.
"... a jestli se nebudete zlobit, tak vy máte problémy s  camprdlíkem."
Nezlobil jsem se. Jenom jsem zrudnul. Ta myšlenka mi vklouzla do  hlavy s rychlostí parazita po úspěšně vykonaném bobříku hladu.  Nakonec jsem sebral odvahu a přímo se zeptal.
"A na lásku. Na lásku něco nemáte?" Bylo to vůbec poprvé, kdy  jsem tenhle svůj duchabol přiznal někomu jinému, než byl Ježek.
Babča mě uchopila za ruku, rozevřela mi dlaň a přejela ty  osudotvorné rýhy prstem. Jindy a jinde bych se těmhle cikánským  praktikám od srdce smál.
Babča mi zavřela dlaň a zcela vážně řekla:
"Hledej si děvče co spí v sukni." O další otázky mě připravil  Ježek. Nastrčil před babču svoji dlaň a kníkavým hlasem zažadonil.
"Prosím, prosím. Mně taky."

14.02.1997
Rejštejnský sál se otřásal v základech. Kutálka hustila do  tanečníků vřískavé tóny zbigbítované polky. V alobalových hvězdách  pod stropem se odrážely masky ježibab,kosmonautů, prasátek, čertů  a dokonce maska jedné silně amputované chobotnice. Ježek  poskakoval po parketě zakleslý do vyvinuté komtesky a bez ustání  jí nahlížel do všeukazujícího výstřihu. Seděl jsem u stolu  opuštěný a sledoval dovádění na parketu. Oči jsem zabodával do  černovlasé Sněhurky, která dnes zapomněla na všechny trpaslíky. Po  vyhlášení přestávky přitančila k sousednímu stolu, poděkovala za  tanec a usedla. Nemohl jsem z ní spustit oči. Na pódiu se potácela  Ježkova komteska a hýkavě vykřikovala čísla tomboly. Sněhurka  bloudila unaveným pohledem po sále. Nakonec si podepřela obličej  štíhlými dlaněmi, sklopila neskutečně dlouhé řasy a usnula. Srdce  mně vylétlo do krku jako héliový balón. "Hledej si děvče, co spí v  sukni." Ta slova vytryskla v mé mysli se silou právě narozeného  pramene. Spala tu krásná, černovlasá, schoulená ve strohé židli a  v sukni. Vyskočil jsem od stolu, decentně si odkašlal a zadíval se  do nejhlubších očí naší planety.
"Slečno, prosím, směl bych vás pozvat na skleničku?" Snad jsem to  ani nebyl já. Vytáhla mě z tůně rozpaků rybářskými pruty svých  řas, oslepila mě korálky perleťových zubů a něžně se do mě  zavěsila. Sklenička mně vibrovala v prstech, když jsem jí ji  podával. Konečně jsem ze sebe vyblekotal:"Já, já se ....kamarádi  mi říkaj.... no, Žabák." Probodla mě zas těmi černými kopí a  odpověděla hlubokým hlasem.
"Já jsem dneska Sněhurák. Normálně Karel. A žerem!"Sklenička se  mi u nohou roztříštila na nespočítatelné množství duhových  střípků.

22.03.1997
V temných šumavských údolích umíraly poslední koláče sněhu. Otava  ubrala na svém prvotním nadšení a ustálila se na ideálním třetím  stupni obtížnosti. V té peřeji pod Anínem jsme se nedohodli.
Zavřená kéňa se napíchla v plné rychlosti na neobvykle nadaný  balvan a vytvořila několik nesourodých laminátových podmnožin. Byl  jsem rád, že jsem zachránil sebe, pádlo a náš společný loďák.  Ježek se zachránil sám. Na břeh nám pomohl správce rekreačního  střediska, co ten kafemlejnek sledoval z okna kuchyně. Byl to  dobrej chlap. Navařil nám kotel čaje, půjčil láhev rumu a nakonec  nás nechal i přespat v jednom pokoji s tím, že se srovnáme druhý  den, až si dojedem pro auto do Sušice. Ještě nás upozornil, že v  klubovně maj školení nějací šílenci ze Záchranné služby Praha a  odešel vařit večeři.
Objevil jsem ji na pokoji č.6. Odpočívala na válendě. Přes tělo  ledabyle přehozenou prošívanou deku, zpod které vykukoval ostrůvek  kudrnatých vlasů a hlavně koleno s cípkem květovaných šatů. Chodil  jsem kolem dveří jak pomatený ohař. Když jsem konečně nabral  odvahu, bylo pozdě. Vousaté chlapisko vběhlo do pokoje, strhlo z  děvčete deku, barbarsky rozeplo ty květované šaty na hrudi, aby  tam nakonec zanořilo celé smradlavé pracky. Zaútočil jsem zezadu.  Chlap odrazil útok mávnutím ruky.
"Co blbneš," vyštěkl překvapeně. Potom si naložil děvče na záda a  sám pro sebe si mumlal:"Křáp jeden. Stojí to deset táců marek a  zašlehne se to při pěti stupních nad nulou." Ve dveřích se se mnou  loučil pár mrtvolně skleněných očí. Na chodbě se ozvalo pronikavé  pískání a dunivý řev.
"Nástup! Nástup do klubovny! Anča už funguje. Budeme dejchat!"

08.05.1997
Rychlík s bojovým názvem "Jánošík" připlul k prvnímu nástupišti.  Vecpali jsme se do přeplněné chodby. Cestou k našemu kupé jsme  zašlápli jednu ukrajinskou babičku, tři opilé Slováky a obnovili  zranění jedné zámožné Rusce, co je včera doléčila v Karlových  Varech. Na lehátkách v kupé už pospávali čtyři cestující. Na ni mě  upozornil Ježek. Z horního lůžka vykukovalo kolínko a kus  kostkované sukně. Srdce se mi rozbušilo jak unikátní hamr v  Dobřívě. Ležel jsem na spodním lůžku a pozoroval záblesky výbojek,  putující po kolínku děvčete, co spí v sukni. Z toho kolene jsem si  uplácal něco mezi Zlatou Adamovskou a Ivankou Christovovou. Usnul  jsem v netrpělivém očekávání.
Ráno mě probudilo tiché bzučení. Přímo před očima se mi vlnily  záhyby sukně. Rychle jsem přejel vlasy dlaní, vykouzlil přiblblý  úsměv, vyklonil se z lůžka a co nejněžněji řekl:"Dobré ráno."
Skotský turista vypnul holící strojek a mile se na mě usmál. Jeho  "Good morning" dolehlo z veliké, převeliké dálky.

13.06.1997
Zrcadlo rybníka Babylon vystřelovalo ostré sluneční šípy.  Vykotáleli jsme se z lesa s jediným snem. Udělat ze sebe po  čtyřdenním vandru konzumní společností přijatelné lidi.
Ležela před hotelem "Bohmann" v jahodovém kabrioletu. Blonďatá  hříva se snášela na zadní sedadla a nohy trčely nad chromovanou  palubní deskou. Kraťoučká minisukně skrývala snad jen jizvu po  slepém střevu. Ježek nahlédl do pulsujícího výstřihu a zklamaně se  ke mně otočil. "Nemá. Je tvoje. Jednak spí a jednak má asi sukni."
Zůstal jsem trčet vedle spící krásky. Hlatal jsem ji pohledem a  připadal si jako tučňák v porotě "Mokré tričko 2000". Najednou  otevřela oči a přejela krvavé rty hrotem růžového jazýčku.  Roztřásla se mi kolena a na khaki košili jsem vyrobil tři Hurónská  jezera z potu.
"Za tři sta marek jsem tvá, koblížku," zacvrlikal ten slavík v  jahodové kleci.
Vyndal jsem prohnutou peněženku z ustřižených riflí a smutně si  prohlédl posledních šedesát korun.

08.07.1997
Ležel jsem u podsady jejího stanu a pozoroval ji dírkou po  vypadlém suku. Seděla na nízké posteli, projížděla hřebenem  nekonečný vodopád oříškových vlasů a měla sukni. Tábor usínal s  večerním koncertem cvrčků v narezlých chomáčích vypálené trávy.  Podkovou stanů bloumala hlídka z oddílu "Bizonů". Kužel baterky  projížděl koruny borovic a občas těknul na vrchol stožáru s  unavenou vlajkou. Výkřik hlídky mnou projel jako ostří nože dlaní  nešikovného zálesáka.
"Ty vole, žabák! A šmíruje!" Zalitoval jsem, že nejsem žížala.  Asi by stačil i krtek. Obličej jsem měl zarytý v trávě a  přemýšlel, jak klukům zdůvodním svoji přítomnost u Zuzčina stanu.  Odhodlaně jsem zvedl hlavu. Pišta i Chroust stáli na patnáct metrů  ode mne. Paprsek baterky opisoval obloučky za poskakující žabkou.
Ještě jednou jsem nahlédl do stanu. Zuzka si rozepla sukni,  zavěsila ji na dřevěné ramínko a sfoukla svíčku. Zadrnčení zipu od  spacáku ukončilo celé představení. Odplížil jsem se zklamaně do  lesa. Zuzka je hezká holka. Kdyby jen spala v sukni.

14.08.1997
Tři dny před velkým vandrem dostal Ježek neštovice. Kdo by to  čekal u dospělého zvířete. Snad červíky, vzteklinu nebo tasemnici.  Ale neštovice? A tak jsem vyrazil sám. Z Vyššího Brodu k Lipnu,  kousek po Medvědí stezce, skrz Lenoru na Kvildu a dál.Ámoska Káťa  seděla na vzorně zabalené uzdě na břehu Hamerského potoka, ve  kterém si máčela nohy. Při sestupu z Horské Kvildy vypadala jako  obří mochomůrka. Slunce jí pralo do krátkých zrzavých vlasů,  pálilo do červena neopálenou kůži a ostříklo jí obličej  nesčítatelným množstvím pih. Měla puchejře, blbou náladu a brejle.  Řekla mi "Ahoj", ukázala zničená chodidla a dodala, že to  vandrování chtěla jen zkusit.
Zanořil jsem své lodě vedle ní a začali jsme si povídat. Povídání  přeteklo z poledne do večera, z večera do stmívání a nakonec až do  prvních výsadkářů rosy. Před chladem jsme utekli do spacáků.  Prstem jsme scvrnkali všechny hvězdy z oblohy. Naše ruce se  setkaly v boji o tu poslední. To už nás šmírovalo ráno. Káťa  rozfoukala řežavé uhlíky v hromádce popela a připravila snídani z  jednoho ešusu. Až teď jsem si uvědomil, že spala v sukni. Vandr s  Káťou byl tím nejneskutečnějším snem. Snem i naplněním věštby  jedné babči z domku na samotě Osudová.

02.01.1998
Ani já, ani Káťa nejsme sobci. Již rok putujem s Ježkem světem,  drtíme stezky protektory pohorek, plašíme štiky údery pádel a  likvidujeme lyžařské stopy neskutečným množstvím pádů. V kempech a  tábořištích lezeme do cizích stanů, rozepínáme spacáky neznámých  žen, nakukujeme skrz opocená skla umývárek a s neutuchající vervou  hledáme ten Ježkův osud.
Před rokem vzala babča jeho ruku do dlaní, pohladila vepsané čáry  osudu a řekla:
"Chlapče. Ty hledej děvče z vesnice, co má tři kozy."