Při inventuře cédéček jsem objevil dvě dvojice nosičů, o kterých jsem ještě nenapsal, jakkoliv jsem je hodnotil. U dvou CD ostřílených interpretů jsem to snad ani nepovažoval zpočátku za nutné, dvojici interpretů „mladších“ jsem si naopak schovával pro naposlouchání. Nu, a nyní se mi zdá, že bych tyhle dvě dvojice mohl uvést do souvislostí.
O Žalmanovi se v současnosti hodně hovoří a píše v souvislosti s jeho natáčením filmu, ale stojí za to připomenout také jeho zatím poslední CD Cestující muž. Zpočátku jsem od něj nic moc neočekával, prostě jen další kolekci „žalmanovských“ písní, ale už první poslech mi naznačil, že to bude tentokrát jinak. A pak už se to jen potvrzovalo. CD je kompletně po hudební i textové stránce dílem Žalmanovým, a tak je překvapení o to větší. Žádný producentský tah ani nic podobného, ale prostě druhá (nebo kolikátá) míza. Deska nezní jako „Žalman za mlada“ nebo jako „Žalman politý živou vodou“ – kdepak. Při zachování všech základních žalmanovských poznávacích znaků v tvorbě přináší Cestující muž dynamickou, moderní a přitom ryze folkovou muziku, s neotřelými textovými tématy i obrazy. Poučenou léty praxe, ale současně i znalou moderních trendů. A ty tam jsou patrné bez zbytečných módních experimentů. Není to dospělý folk současnosti – je to folk budoucnosti.

---

---

Druhou desku natočil Neřež s titulem Jen blázni překročí svůj stín. Vůbec nemyslím, že by Neřež byli blázni, ale na téhle desce svůj stín překročili. Skoro bych mohl napsat to samé, co o Žalmanovi – nečekal jsem, že na hřišti, které si Neřež za ta léta vytýčil, lze sehrát novou překvapivou hru – a ono lze. Opět zůstaly všechny atributy muziky, kterou od skupiny Neřež očekáváme – trochu obrácená do sebe, rytmicky a instrumentačně pestrá a plná překvapení. V každé skladbě najdete drobnou hudební výšivku, která se vám bude po poslechu vracet a budete se na ni těšit. Je pravdou, že album obsahuje 16 skladeb, a tak se hned tak neoposlouchá či nenaposlouchá. U mě vede hned úvodní V sedmém nebi a pak titulní Jen blázni….

---

---

A teď dvojice těch mladších. Rendez-fou natočili album Miniatury a tomu názvu se nezpronevěřili. Jen tři skladby z šestnácti přesahují 3 minuty. A vyplatilo se to – být úsporný, výrazově, hudebně i textově sevřený na ploše, která nemá čas začít nudit, jakkoliv úplně nejobjevnější muziku skupina nepřináší – drží se ve schématech folku let devadesátých, moc jej nerozvíjí, ale dokázali uchovat všechny rozhodující pozitivní znaky a přenést je do jednadvacátého století. Výrazněji se to povedlo u skladeb Čokoláda, Zaprodané duše, Madam, Pětačtyřicet a skoro nikde se nekleslo pod standard.

---

---

Nu, a nakonec jsem si nechal CD skupiny Fajnbeat Na pouti. Název kapely vlastně charakterizuje i sound alba a tak by se skoro nic nemuselo dodávat. Ale něco přeci jen: zatímco předchozí interpreti byli poměrně pevně ukotveni ve svém žánru, hlavní slovo, které charakterizuje desku Fajnbeatu je: přesahy. Ne žádné worldmusicové či alternativní, ale prostě jen oscilování mezi popem a rockem se solidním folkovým základem. Vyniknou kytary, jemné i ty tvrdší, jako korálky se skladbami vinou flétna či jiné píšťalky (Adriano, Slova jsou slova), tempo spíše střední, ale najdeme i dynamické záležitosti (Lítám nízko nebo Ulice). Nejen díky textům mají skladby „fajn beatovou“ atmosféru. Najdou se i trošku mimózní věci – Pavel pije čaj, ale o to víc vynikne třeba hned následující komorní balada Vracím se. A když myslíte, že jste poznali všechny polohy skupiny, ozve se skoro závěrečná instrumentálka Resoirboco a vy víte, že si desku pustíte znova.

---

---

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."