Pražská Porta má asi jako jediná specialitu, a to předkola. Jsme tomu rádi, protože zvládne jakékoliv množství přihlášených a předkola jsou jisté síto pro pražské finále, ze kterého se postupuje do Řevnic. Ovšem o to těžší úlohu má potom porota, protože z pražského finále by si zasloužil postup skoro každý.

Letos se předkola konala 10. -11. března, nikoliv v tradičním Mlejně, ale o kousek dál, ve staré sokolovně, resp ve Spolkovém domě ve Stodůlkách. Opět v režii Amunky a Lochnesse (ten to také uváděl), zvučil tradičně Pája Jindrák a porotovali kromě mojí maličkosti také Jana Tippmannová (Džexna), Milan Krbec, Petr Žižka a Tomáš Hrubý.

Na úvod jsme absolvovali čtveřici sólistek, které by potřebovaly jedna jak druhá snížit míru dramatičnosti svého projevu a afektovanosti textů. Trošku myslet nejen na vyzpívání se sebe sama, ale také na to, zda to někoho zajímá nebo aspoň na to, zda je to podáno zajímavou formou. Technicky jak zpěvem, tak hrou na kytaru nebyly špatné, ale jen jedné to s odřenýma ušima stačilo na postup. Má co zlepšovat, tak uslyšíme, zda něco opravdu zlepší. Pak přišla Vůně borovic, vypadala slibně, ale neudržela zájem. Housle trochu kýčovité až unylé a doporučil bych dávat si pozor na ruce. Členkou byla i jedna z předchozích sólistek, což trochu kapelu determinovalo. Empedoklův střevíc je Vojta Kouřimský a trochu mi evokoval Ševelpunu z jiné soutěže. Na zpěv moc tlačil, neřku-li řval, chrčel a ječel.

Porota už pomalu propadala beznaději, když nastoupila skupina Manon. Její styl bych charakterizoval asi jako deep folk až folk rock. Velmi dobré výrazné bicí a „jen“ dvě kytary – a postup. První skutečné nadšení, nejen ve mně, probudil Pavel Mucha, který se označuje za „garmoškáře“. Hrál ale i na klavír, byl vtipný, stručný a přesný. I jeho uvidíme ve finále. Další Trhni si smyčcem spíše deklamovali až melodramatizovali, byl to takový dvojboj mezi punkem a filharmonií. Zajímavé jako experiment, jednou a dost. Knírek (David Drozda) byl celý takový zakřiknutý, v textech trošku blábolil, někdy měnil rytmus záměrně, někdy nezáměrně. S folk až pop rockem přišla následující Esence, a já mám u jejího vystoupení jedinou poznámku – postup. A to bylo z prvního dne všechno (o postupujících se rozhodovalo až po druhém dni, jen pro přehlednost uvádím postupy u každého interpreta).

Druhý den otevírala opět čtveřice interpretek, proložená jedním sólistou. Úvodní Lucka Horčicová zpívala anglicky, do zpěvu se moc opírala a trápila maličké ukulele. Následovala Blondýna a já se ptal – má ještě zapotřebí soutěžit? S chutí jsme si ji nejen já, ale i celá porota vyslechli a poslali do finále. Prostá, upřímná a přitom vtipná a působivá. I další Monika Sonk postoupila pro svůj autentický latinskoamerický projev, přitom ale zůstávala decentní a mě tak trošku připadlo, že jde ve stopách Zuzany Navarové. Vlas (Vlastimil Procházka) měl opět ukulele, ale netrápil ho, právě tak jako zpěv byl přesný a posazený. Zaujal i textovými nápady (Remorkér), jakkoliv je Porta soutěž interpretační. Bára Dočkalová upoutala nejvíce svým feminismem a nedostatkem textů – moc tutututu. Po ní přišla konečně pořádná, trochu hospodská, ale prvotřídně hospodská, kapela Kampadem. Šlapalo jim to, hráli příjemný country-pop-rock a porota se na ně také těší ve finále.

Kluk z holdingu (Honza Polanský) potřebuje trénovat hlas a zejména ve vyšších polohách si ho posadit. Taky nedotextovává, a tak jsme slyšeli příliš nananatydydytý. Honza Jícha je ostříleným portovním matadorem a bylo to taky znát. Publikum v sále dojmul aktuálním Hryhorijem, ale nebylo to jediné, čím zaujal. Písničky obsahovaly nejen myšlenky, ale i novotvary: hbitotlapká kuna. Zpíval i hrál s jistotou a bude zpívat i hrát ve finále. A pak přišla doslova bomba – skupina Krásy. Kromě naprosto dokonalé interpretace hudby i textů dokázali ještě stepovat v docela náročné choreografii (zvukař se do příště doučí jak snímat step). Bylo na co se dívat i co poslouchat. Postup, a s chutí bych je poslal rovnou do Řevnic, aby Lesní divadlo zíralo, co se v Praze urodilo (jako loni Loes).

Rejka Balcarová je vynikající fotografka a už v souvislosti s jinou soutěží jsem o ní napsal, že hraje a zpívá stejně, jako fotografuje. A na Portě to potvrdila – skromná, nenápadná, úsporná v gestech a výrazech, ale přesná. Postupuje. Vondráš potřebuje hrát, hrát a hrát a trochu se na jevišti osmělit. Asi jako Šunďák (Vladimír Šunda) – je znát autorská i interpretační praxe, oprostil se od chyb, kvůli kterým v minulých kolech nepostupoval a teď – postoupil. Tady jsem přehodil úmyslně pořadí, protože Šunďák byl obklopen dvěma tělesy se shodným obsazením (dokonce jen duo), což mi přišlo trochu neslýchané. Lišila se nástroji (první sestava klarinet, klavír, harmonika, druhá sestava dvě kytary), dále repertoárem (jedna sestava hrála věci jednoho z dua, druhá druhého z dua – ale bylo to jedno). Předvedli prudivé, nemelodické, zbytečně prodlužované skladby zbytečnými mezihrami. Se surrealistickými texty připomínali trochu dekadenci či nihilismus padesátých let. Nepřesné ovládání nástrojů zakrývali různými manýrami. Porota to s výhledem na brzký konec snesla, ale kdyby byli přítomni někteří prudší členové porot z minulých let, asi by nedohráli.

Pražské finále bude opět ve Spolkovém domě ve Stodůlkách ve čtvrtek 21. dubna 2022, a že bude co poslouchat je jisté.
Pro přehlednost, tady máte seznam postupujících, abyste věděli, na koho se můžete těšit: Veronika Wildová, Manon, Pavel Mucha, Esence, Šunďák, Rejka Balcarová, Blondýna, Honza Jícha, Kampadem, Monika Sonk, Krásy.

 

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."