Je-li fyzické osobě patnáct let, stává se trestně odpovědnou. Je-li stejně let kapele, je ještě mladou, protože do její zletilosti chybí ještě tři roky. Kapela Jauvajs, která 15. listopadu 2010 slavila v Salesiánském divadle v Praze své patnáctiny, je tedy ještě mladicí.

Kapela se původně psala Youway, ale uznejte, česká transkripce zní určitě lépe, byť původní anglický název zcela jistě není citoslovcem vyjadřujícím bolest. U zrodu kapely stáli bratři Linhartové - Jakub a Jan, plavovlasá Jana Maternová a černovlasý Roman Opavský. Z této sestavy stojí dnes na jevišti všichni s výjimkou Honzy Linharta a Jana Maternová si změnila příjmení na Linhartová.

Výroční koncert dokázal mapovat postupné složení kapely. V hudbě keltské či snad v hudbě britských ostrovů hrají krom fléten jednu z hlavních rolí housle. Ty první housle v historii kapely držela v rukou Pavla „Sova“ Čujanová, dnes Pavla Cohen. Její housle znějí i na první desce kapely s názvem Jabka v zimě. Na druhé desce kapely s názvem Čas se nehýbá, zní hlas a klasická kytara Janiny sestry, Ivy Maternové, dnes Mazancové, která za sestru zaskakovala po dobu jejího au-pair pobytu v Anglii. Na zmíněné desce Jabka v zimě zní i harfa Markéty Hartinegerové. Ta zněla i na vystoupeních kapely v roce 2000. Na obou zmíněných deskách, ale i na té poslední z roku 2009 s názvem Do neznámých míst, zní basová kytara Pavla Mazance. Na stejné desce zní i housle Kataríny Ferenčíkové, která stála od roku 2005 čtyři roky s kapelou na pódiích. Na druhé desce Čas se nehýbá, zní housle a zpěv Sylvy Švejdarové.

Ti všichni jmenovaní, s výjimkou Sylvy Švejdarové, stáli ten oslavný večer na pódiu divadla, včetně ještě nejmenované houslistky Dity Bláhové, která loni nahradila Katku Ferenčíkovou. Zvuk kapely se léty vyvíjel a má několik dominujících prvků. Tím prvním je velmi dobrý vícehlas, který je u keltské hudby podmínkou. Křišťálový hlas Jany Linhartové znějící v sólech i ve sboru, pěkný tenor Romana Opavského, hlas houslistky, resp. všech houslistek a neopominutelný hlas kapelníka Kuby Linharta je velmi dobře znějící syntézou. Instrumentální stránka je další nezbytností, protože zejména na poslední desce Do neznámých míst tvoří instrumentální skladby většinu skladeb na desce. V dějinách kapely převažující flétny zůstaly v rukou Kuby Linharta, jeho manželka Jana se naučila ovládat bodhran a u Romana Opavského se postupně „provalilo“, že hraje na akordeon. Dva roky předtím, než se Kubovi a Janě Linhartovým narodila první dcera Anička, potkala kapela skupinu Coiscéim, která se věnuje irským tancům. Spolupráce byla navázána a Coiscéim je častým hostem vystoupení kapely.

Coiscéim nemohl samozřejmě chybět ani na oslavě patnáctých narozenin. Děvčata oblečená do kostýmů vítala u vchodu diváky a kontrolovala lístky. Člověk, který nedochodil základní taneční kurzy, nikdy nepochopí, jak je možné do rytmu jigů, reelů a jiných irských rytmů mít přitaženy ruce k tělu, horní část těla mít nehybnou a nohama vytvářet neuvěřitelné kreace, spíše vznášení než tanec, a to všechno bez pádu a s krásným úsměvem. Tohle všechno děvčata z Coiscéim předvedla.

„Playlistový seznam skladeb“ ten večer měl z čeho čerpat a mapoval všechny tři desky a přidal i skladby, které ještě na deskách nejsou. Na úvod zněla nádherná klasika Amazing Grace, nemohla chybět acapellová Greensleeves, rytmické skladby nutící k tleskání jako Chlupáč či Spencill Hill či lyrická Shenandoah. Jauvajs má své stálé publikum, jak je tomu u každé dobře zavedené kapely. Na rozdíl od názvu druhé desky se čas koncertu, který nedal přestávku na vydechnutí, hýbal velmi rychle a náhle byl konec. Zněly ještě přídavkové písně Hnojní a má nejoblíbenější Oslík, píseň evokující nádhernou Bretaň. Nezbývá než přát téměř dospělé kapele Jauvajs samé takové krásné koncerty.