Pátek třináctého nebyl pro devatenáctý ročník Festivalu Slunce ve Strážnici dnem smolným. Naopak – díky (jak my brňáci říkáme) vymakané dramaturgii zahájil víkend plný skvělé muziky a radosti z ní. Pan doktor Pavel Kopřiva z pořádající agentury FT RECORDS poskládal mozaiku ze samých hudebních drahokamů.

Den první, pátek 13. července, po úvodním slově Jardy Samsona Lenka, průvodce prvním festivalovým dnem, otevřelo místní uskupení Fčeličky ze Strážnice. Je to nadějný sbor mladých vokalistek s pedagogickým a především hudebním doprovodem kytary, baskytary, bicích a houslí (Petr Šelepa – housle, Zdenek Musil - kytara, klávesy a autor písní i aranží, Pavel Žák - basová kytara, Andrea Dufková – klávesy, Vilém Gavlík – bicí). Klávesy bravurně ovládala sedmá z dívek, Andrea Dufková, na rozdíl od ostatních zpěvaček velkých i malých nebyla v bílém. Jejich zaměřením je world-music a v repertoáru mají finské, karelské a vůbec severské lidové písně, v nichž jejich vokální kvality vynikají. A nápadité aranže rozvíjí instrumentální jistota doprovázejících hudebníků. Osvěžující mládí bylo dobrým začátkem bezmála sedmihodinového hudebního maratonu.

Po Samsonově spíkrovském předělu přišel písničkář René Souček a přivedl na scénu kromě svých vypointovaných textů i perkusistu Marka Hlostu s jeho tibetskými tóny. A jako ozdobu též v některých skladbách využil zdá se do módy přicházející tradiční hudební nástroj – ukulele. Hrátky se slovy a tóny potěšily diváka a zemité tóny v textech byly zjevně odrazem podnětů, nasbíraných během cesty Reného z Frýdku Místku na jih Čech, kde se nyní usadil. Jihočeská blata zatím do jeho tvorby příliš nezasáhla, ale jihočeská magie nespěchá.

Pokračování bylo skokem do rockově-bluesového zvuku v podání WBandu. WBand je ukázkou toho, že úsporná sestava může být zdrojem bohatých hudebních zážitků. Amfiteátrem strážnického zámku znělo moderní blues s prvky funky a soulu v podání sestavy ve složení Palo Hrnčírík - kytara, zpěv; Walter Bartoš ml. - kytara; Miroslav Mikeska - bicí; Walter Bartoš - baskytara, elektrický kontrabas, zpěv. Expresivní zpěv Palo Hrnčíríka doprovázel precizní výkon spoluhráčů i jejich doprovodné vokály.

A pak přišlo to velké překvapení – Olympic! Mluvit o profesionalitě u téhle kapely je nošením nočním ptáků do Atén. Jejich devadesátiminutová show byla nabita energií i emocemi, které songy Olympiku přinášejí divákům na zlatém podnose. Petr Janda svou energií strhl publikum a připomněl nedávné vystoupení jiných legend, kde podobně energicky pódium zaplnili pánové Mick Jagger a Keith Richards. Pódium amfiteátru zámku ve Strážnici patří k největším, ale chvílemi to vypadalo, že je pro Petra Jandu malé. A svou show si pánové očividně užívali. Repertoár naplnily jak hity z šedesátek, tak nové skladby a došlo i na účast diváckého sboru. Naplnila se poznámka Pavla Kopřivy, že u táboráků se pěje leccos, ale málokdy tam chybí hity z repertoáru kapely OLYMPIC, ať je to Želva, Vymyslel jsem spoustu nápadů, Jasná zpráva, Snad jsem to zavinil já nebo aktivitou pánů muzikantů plně prožité Jsem to já jak zamlada. Radost ze souznění duší se nesla mezi jevištěm i hledištěm jako omamný mrak. Prostě – OLYMPIC vystoupal na strážnický Olymp a ujmul se tam vlády nad tisícovým davem nadšených posluchačů.

Po vitálním bigbeatu nastoupil v odlišném žánru písničkář Pokáč se svými současnými hity – často hraný Co z tebe bude, Hrdinský čin a zejména pobavila počítačová story Vymlácený entry. Na konec jeho vystoupení přišel velmi emotivní zážitek se světelnými efekty, které vytvořili sami diváci svými mobily – holt svíčky už nikdo na koncerty po kapsách nenosí.

Dramaturgické nápady pokračovaly v podobě samostatného Samsonova hudebního bloku, který plynule přešel do bloku Hop Tropu. A již předtím do varu uvedené publikum nezklamalo, parta hoptropáků strhla diváky k dalšímu společnému zpěvu i mohutnému potlesku. A tak zámeckým amfiteátrem zněly hity jako Amazonka, Vrzavej dvoukolák, Vodácká holka a cestovalo se Austrálií i jinými kontinenty.

Závěr prvního večera se odehrál v žánru, pro který kdysi Wabi Daněk vymyslel pojmenování „drtivý valašský styl“. Ano – závěr patřil Fleretu a opět byl amfiteátr plný vitální muziky a vervní hry valašských muzikantů. Současné složení je tandem frontmanů Zdeněk „Hrach“ Hrachový (kytara) – Stanislav „Stáňa“ Bartošík (housle) doplněný o mladé výborné muzikanty – kytaristu a hráče na harmoniku Vítka „Orfa“ Rokytu, baskytaristu Radka Postavu a bubeníka Rosťu „Rocky“ Koplíka. Splněná přání publika jako Zafúkané doplnily songy z posledního CD Všecko bude. A světélka mobilů v publiku opět radostně poblikávala a dotvářela pohodovou atmosféru. Po sérii přídavků se diváci rozešli za dalšími radovánkami, protože noc byla ještě mladá.
A když jsem odcházel po cestě ke Strážnici parkem, na lavičkách sedělo pár lidí, kteří hráli písničky Hop Tropu jen tak pro potěchu davu okolo.

Den druhý
Zahájení pod moderátorskou taktovkou Vítka Kudličky patřilo vítězům Dětské Porty 2018 v kategorii 12 let s doprovodem – skupině Brnkáčci z Jaroměřic nad Rokytnou. Nadšení mladých muzikantů ocenili přicházející diváci potleskem a doufejme v pokračování činnosti mladých nadějí žánru.

Ty před zaplňujícím se amfiteátrem Zámek vystřídal band Mike Fojtík a přátelé se svým melodickým folk-rockem. Mirko „Mike“ Fojtík je výrazná postava severomoravské folkové scény 70. a 80. let, který se po téměř pětadvacet let trvající přestávce vrátil na scénu a začal opět sklízet úspěchy nejen u diváků, ale i u festivalových porot. Loňské úspěšné CD Žiju v papírové loďce podtrhlo úspěšný návrat a diváky potěšil svými bluesovými skladbami i několika převzatými od svých severomoravských folkových kolegů, například od Pepy Streichla. To vše spolu s přáteli, tedy skupinou, kterou tvoří kromě Mike Fojtíka (kytara, zpěv, tamburína) také Martin Rek (akustická a elektrická kytara), Terezka Reková (cajon a bicí), Karel Pech (bezpražcová basa) a Petr Šimíček (slide kytara, dobro a foukací harmonika).

Po čase nezbytném pro přestavbu techniky na pódiu a vyplněném jednou z mnoha soutěží pro diváky, které nápaditě organizoval s cenami sponzora, tedy BEAT Rádia, moderátor Kudlička opanoval pozice na pódiu Pozdní sběr. Tradičně zahájil skladbou Amsterdam, velmi dynamickou a plnou hudebního napětí a pak už se střídaly Věže Petrova (které ve mně vždycky evokují vzpomínku na brněnský Whisky bar a jeho fenomenální tatarák), výlet do irských melodií Jíry Meisnera, Pálava, Španělský král i novinky ze zatím posledního řadového alba K narozeninám, včetně titulní písně a poetického obrazu U moře. Pozdní sběr je pro mne symbolem přívalu skvělé muziky a textů s poetickými nápady i mnohdy nečekaným zvratem k hlubokému obsahu a především radosti na pódiu, která se přenáší mezi diváky. Což ukázali i ti, kteří byli na jejich vystoupení přítomni tanečními kreacemi i bouřlivým potleskem. Závěrečný přídavek, rychlý a po svolení ředitele festivalu Pavla Kopřivy, byl Jižanskej kraj, který je letem přes texaské pláně do sklepů pod Pálavou. Sestava Pozdní sběr je kromě Jiřího Pařeza (zpěv, akustická kytara) složena ze skvělého multiinstrumentalisty Michaela Vašíčka (zpěv, akustická a elektrické kytary, lap steel), Jiřího Meisnera (zpěv, baskytara), Štěpána Balouna (klávesy), Davida Velčovského (bicí) a nového člena, který do sestavy dobře zapadl a skvěle zdobí melodie kapely, Emila Formánka (akustická kytara).

Letošní festival byl ve znamení folkových i rockových legend a dramaturgie to skvěle podtrhovala. Na pódiu se objevila legenda slovenského poetického beatu, Pavoĺ Hammel se svými dvěma spoluhráči Jurajem Burianem (kytary) a Peterem Preložníkem (klávesy). Úvodem připomněl Pavol nedávno (26. 6. 2018) zesnulého spoluhráče z hudební éry skupin Prúdy, Collegium Musicum i pozdějších formací, významnou postavu slovenské rockové scény, Fedora Freša, který měl původně hrát kytarový part. A pak už další legenda československého beatu opanovala city diváků. Došlo i na dávné hity z repertoáru uskupení Prúdy (Zvonky) i další bluesové melodie jako vzpomínky na Mariána Vargu a Fedora Freša. Ve straších i nových skladbách se opět naplno projevila schopnost dát prostor kromě zpěvu chytrých texů i velkým instrumentálním plochám, které ukazují naplno invenci tohoto tria. K radosti diváků bylo vyslyšeno i přání z publika a kromě Tanečnic z Lúčnice tedy pódiem prošla i Učiteĺka tanca. Síla Hammelova vystoupení je ale ve skladbách, kde naplno pracuje hudební invence tvůrců a to ho řadí k tomu nejlepšímu z česko-slovenské beatové scény.

Pavel Kopřiva kromě ředitelování a dramaturgie festivalu přivedl na scénu další folkrockovou legendu, tedy „svůj“ brněnský Folk Team. A jak už se nejen na tomto setkání hvězd stalo dobrým zvykem, opět bylo nadšené publikum zahrnuto skvělou muzikou a výbornými výkony členů Folk Teamu. Což vyvolalo velké nadšení diváků, které se projevilo nejen potleskem, ale i tanečními kreacemi diváků – a nutno říci, že některé byly velmi půvabné (kreace i divačky). Aktuální složení Folk Teamu tvoří nejen otcové zakladatelé, tedy Pavel Kopřiva (zpěv, housle, perkuse), Roman Venclovský (expresivní zpěv, kytara, pohybová show) a Ivan Huvar (zpěv, kytara akustická a elektrická, foukací harmonika) ale i věkový průměr snižující Roman Jež (klávesy), Petr Šupler (bicí) a Petr Sládek (basa). Folk Team během svého bloku dal všechny své hity, jak Skálu, tak expresivní dílo s textem Ivana Huvara Dálnice a spoustu dalších. Skvělé výkony hudební a pohoda na jevišti opět rozjásaly a roztančily četné příznivce v publiku, což vyvolalo mnohé přídavky, ale ukázněná dramaturgie uhlídala časový plán.

Legendy pokračovaly Michalem Prokopem a jeho Framus Five. Zahájení bloku, který trval více než hodinu, patřilo též legendární skladbě, Kolej Yesterday a pak už v rychlém sledu další songy Blues o spolykaných slovech (Až si pro mě přijdou funebráci), Bitva o Karlův most, přeskok do alba Poprvé a naposledy s jeho titulní písní, Hotel u přístavu, předvídavý text Pavla Šruta Virtuální realita a další. Pokračovaní nás přeneslo do alba Sto roků na cestě a opět silné písně, kromě jiného i steskem naplněná Kartáček na zuby. To vše s hudebním krajkovím, které tvořili Luboš Andršt (kytary) a Jan Hrubý (housle), kteří v každé skladbě našli prostor pro úžasné vyhrávky, kde se naplno projevila jejich hudební invence. Další obsazení Framus Five tvoří v současnosti Jan Kolář (klávesy), Jiří Šíma (saxofony), Roman Němec (trubka), Zdeněk Tichota (baskytara) a Pavel Razím (bicí). Geniální skladby s melodiemi a texty plejády skvělých autorů jako jsou Michal Prokop, Petr Skoumal, Pavel Šrut a další byly pro všechny fantastickým zážitkem.

Po delší době zkoušení a technických úprav, které byly důsledkem prolnutí hudebníků mezi následujícími sestavami, přišel Olin Nejezchleba a KyBaBu. Olin si přivedl Norbiho Kovácse a Láďu Pavlíčka, k nim další muzikanty, což sice nekoresponduje s původním významem KyBaBu (Kytara Basa Buben), ale velmi rozšířilo hudební základ. V cestovatelských tématech písní se objevily země exotické Honduras, i méně exotické lokality Tenerife. Skvěle hořkosladká píseň Amerika, plná rozporuplných pocitů i další skladby těžily s melodických nápadů celé sestavy. Současné KyBaBu tedy hraje v kombinaci Olin Nejezchleba (cello, baskytara, zpěv), Norbi Kovács (kytary, zpěv), Pavel Skála (kytary, zpěv), Vladimír Pavlíček (housle, akordeon, whistle) a Jiří Zelenka (bicí nástroje, zpěv).

Bluesově rockové KyBaBu připravilo nejen technické zázemí scény pro Vladimíra Mišíka a jeho ETC... A to byla poslední legenda celého festivalu Slunce – opravdu konec, který korunoval celé dramaturgické dílo. Vladimír Mišík, obklopený skvělými muzikanty, byl ve výborné formě a předvedl to nejlepší z dlouhé řady písní, které provázely celou hudební éru tohoto seskupení. V aktuální sestavě ETC jsou i muzikanti z předchozího KyBaBu, tedy Vladimír Mišík (kytara, zpěv) a Petr „Kulich“ Pokorný (kytara), Pavel Skála (kytara, zpěv), Pavel Novák (basa), Jiří Zelenka (bicí, zpěv) a Vladimír Pavlíček (housle). A v sestavě hitů nechyběla jak Variace na renesanční téma (Láska je jako večernice), Stříhali dohola malého chlapečka a spousta dalších. Brzká ranní hodina byla svědkem velkých ovací publika legendě českého bigbítu a jeho repertoáru. Opravdu se pořadatelům podařilo „nechat zpívat Mišíka“ a byl z toho velký zážitek.

Nápaditá dramaturgie obou dnů vytvořila skvělou skládanku, která byla nejen poctou legendám, ale především všem přinesla spoustu nádherných zážitků. A ti, co letos nebyli ve Strážnici, přišli o blahodárné a pozitivní paprsky Slunce – což je fenomén, který v dnešní podivné době začíná být celkem nedostatkovým.

Fotogalerie: 
https://beda-vh.rajce.idnes.cz/