Po roční pauze proběhl v Zádveřicích (napůl cesty mezi Zlínem a Vizovicemi) úspěšně třetí ročník festivalu Bundy zelený. Organizátory (Marek Šikula a Mirek Duroň) ani roční pauza neodradila a udělali festival poprvé dvoudenní. Festival je to charitativní, výtěžek z něj, z prodaných věcí u stánků a z tomboly jde na konto Onkologického centra ve zlínské nemocnici. K tomu se obvykle přidají i sponzoři, kteří svůj příspěvek na festivalu prezentují. Festival měl motto: „Vzpomínka na…“ a vzpomínalo se hned na několik interpretů.

V pátek 30. července byli na programu čtyři vystupující – otevírala Bokomara s Petrou Černockou. Zahráli nejprve repertoár inspirovaný folklórem, Petra Černocká pak s Jiřím Pracným předvedli spíše historický repertoár – mimo jiné Rákosí nebo Ovečku. Petra Černocká trochu diblíkovatěla, ale vždy s mírou a vkusem. Dalším vystupujícím byla skupina Hoboes revival Alva, která se rozrostla o bicí. Zahráli jak hobousárny, tak i svou tvorbu, od hobousáren takřka nerozeznatelnou. Třetím účinkujícím večera byla Epydemye – také se rozrostla o bicí (asi někde zlevnili bubny, nebo co). Pochlubila se zbrusu novým CD a zahrála z něj i několik písní. Trošku vystoupila posedlost zhudebňováním historie (album Kotlina), i na novém albu nejméně jedna taková píseň je. Ale šlapalo jim to velmi dobře. A večer uzavíral Pacifik, naštěstí bez bicích. Zahráli vesměs klasiku, myslím že Tony by byl spokojen.

Sobotu zahajovali ve 12:00 Malina Brothers, Pavel Peroutka přijel doslova za minutu dvanáct, ale ukázalo se, že je profík a rovnou z auta naskočil na pódium. Druhým účinkujícím byl Vojta Kiďák Tomáško, který na rozdíl od ostatních na festivalu setrval až do konce. Příjemně překvapil zahraniční host – slovenský Johny Cash revival - svým decentním a uctivým přístupem k interpretaci Cashových písní. Následující Flastr předvedl sympatickou směs bluegrassu, country i folku. Následoval domácí Podjezd, dynamicky countryový.

Protože festival měl vždy 30 minut na výměnu kapel, tato pauza se využila i na prezentaci dárců pro Onkologické centrum a každý účinkující hrál pak čistou hodinu, byli jsme v mírném předstihu – všichni účinkující ocenili, že mohou, když se včas nazvučí, i hrát o kousek déle. V 19:00 končil Podjezd, říkám Pavlu Dobešovi, že se může jít připravovat a on opáčí – ale hrajeme od půl, ne? Tak říkám: „Můžete začít i dřív.“ Patnáct minut jsem mluvil, pak se Pavel Dobeš pět minut zvučil už do beden k publiku, bylo 19:20 a Pavel Dobeš povídá: „Tak za deset minut začneme.“ Zřejmě se mu vrátil nějaký zvyk z fabriky od píchaček. A i s Tomášem Kotrbou opustil pódium. Tak zkuste vylézt znova jako moderátor před publikum, když publikum už sleduje zvučení, že jo. Tak jsem řekl že ok a bude 10 minut fakt ticho. Nakonec po pěti minutách umělci přišli a laskavě tedy zahráli. Jako poslední dali Jarmilu s tím, že po tom už fakt žádný přídavek být nemůže a bylo vymalováno. Výkon zejména na kytary u obou super, Pavla Dobeše mám rád, mám všechny jeho desky, ale toto mě docela rozladilo, neb to navíc nebyla náhoda a nebylo to poprvé.

Následovali Plavci – tedy Honza Vančura, David Fiedler a jako posila zpěvačka. Drželi se repertoáru Plavců více, než když jsem je viděl minule a publikum bylo spokojeno. Nu, a nakonec Tie Break Františka Nedvěda – tedy Vojta Nedvěd s Petrem Kocmanem a Milanem Plechatým. Zahráli brontosauří repertoár, na písničky samotného Františka, které přebral od zahraničních interpretů (např. Můj zvon a pod.) si zatím ještě Vojta netroufl. Ale byl to skutečný vrchol večera a František Nedvěd, podobně jako Tony Linhart, může být spokojen. Spokojeni byli i diváci a pořadatelé, kteří už připravují příští ročník. Jeho motto zatím neprozradím, ale už existuje.