Skladatele, zpěváka a mandolinistu skupiny Fámy Petra Kůse asi tolik představovat nemusím. Vy, kteří bluegrassovou muziku alespoň trochu sledujete, víte, že snad každá z kapel, chce-li zazpívat nějakou tu českou, vybírá z "kůsovek", melodických skladeb s velmi dobrými zpěvnými texty. Petra Kůse jsem poprvé zaznamenala v 80. letech ve skupině Blanket, proslulé nádhernými barevnými vokály, zejména v acapellových gospelech. Dodnes se v rádiích hrají, podobně jako písničky z období Qartetu. Kůse známe i ze Šlapeta, zde hraje na kontrabas a možná, že škola lidové zábavy jej připravila i pro trefné průvodní slovo. S Fámami (Michal Novák - banjo, Petr Novák - kytara, Pepa Kučera - dobro, Martin Hanuš - kontrabas) představil zejména písničky z letošního nového CD Nezralé mládí, písničky v podstatě středně rychlé, o láskách i prohřešcích dospělého kluka. Petr nás sice přesvědčoval, že jediná pravá láska existuje pouze mezi mužem a jeho pivem, případně mezi mužem a jeho automobilem, o pravé lásce k bluegrassové muzice a  svých pěveckých kvalitách nás přesvědčovat nemusel. Jeho jemně zastřený hlas zní příjemně ve všech polohách, a přímo mistrovsky ovládá zpěv v koncovkách frází, naprosto přirozeně dokáže na dlouhý tón zazpívat krátkou slabiku či koncovou znělou souhlásku m, n , j, l...

Reliéf už jsem vlastně představila v úvodní části článku, opět mě potěšily barevné vokály i sóla, ve kterých kromě nemocí trochu pobledlého Zbyňka Bureše vynikal tenor Páji Peroutky. Přestože v písničkách nepadne slovo česky a porozumění jejich obsahu mi zůstává utajeno, vychutnávám si, s jakou precizností a přitom lehkostí zní čtyřhlas vycházející z tradic zpěvu všelijakých těch "brothers" amerického bluegrassu a country. Ovšem v bloku Reliéfu přece jen jedna česká písnička zazněla. Zcela neplánovaně jako host vystoupila Pavlína Jíšová, která přijela z Českých Budějovic s šoférem Vojtou Zíchou na večerní natáčení do pořadu na Radiožurnálu. S Pájou Peroutkou, zároveň kontrabasistou i Pavlíniny doprovodné skupiny, zazpívala duet. Když zima se vrací a znělo jim to spolu báječně. Zbytek Reliéfu se od druhé sloky přidal s doprovodem. Pěkné folkové okénko.

Vždycky tvrdím, že bluegrassový koncert má končit pořádným nářezem. O ten se postaral plzeňský Cop a to hned ve dvou rovinách. Pochopitelně muzikou, současnou i z počátků své osmadvacetileté historie, převážně z autorské dílny Míši Leichta, a samozřejmě průvodním slovem svého lídra. Ačkoliv přesněji, spíše jeho dialogem s diváky. Prostě, když na vás Leicht s širokým úsměvem na tváři vypálí, jak se na Bluegrass Garden strašně těšili a už se nemohli dočkat, až začnou hrát, prostě mu to uvěříte a těšíte se taky. Když Leichta lehce pozlobil jinak velmi dobře zvučící Milan Aichinger, nebo pan osvětlovač dopřávající muzikantům ostrými štychy "světelnou lázeň", oběma domluvil tak elegantně, že se diváci bavili a pánové neurazili. V sestavě Copu (Petr Sláma - dobro, Zdeněk Fík - baskytara a Jarda Štěrba - housle) nahradil pro tento večer Jirku Vopavu na mandolínu Jirka "Plha" Rybář (s laskavým svolením "kapelníka" Bluegate - Ilon Leichtové), a nutno říct, že velmi dobře a přímo zářil nadšením. Více příležitostí ke zpěvu dostal i vyvoněný Martin Fridrich, jasný tenor zněl velmi hezky, jen bych Martinovi vytkla lehké šumlování. Cop pochopitelně přidával a přidával, a teprve kolem 23,30 Jirka Holoubek letošní Bluegrass Garden odpískal a pozval muzikanty, zejména kontrabasisty, na sobotní workshop a na příští ročník 2007.

Tomáš Rulf mi snad každoročně zve hosty jako na objednávku. Po čtyřech a půl hodinách sezení v jedné poloze na pohodlné, ale přece jen židli, jsem se sice těžce rozvzpomínala, jak se chodí, ovšem dojmy z muziky, která odsejpá a ze sympatického projevu všech účinkujících, mě postavily na nohy a kroky spolehlivě dovedly domů. A doufám, že mě zase přivedou na Bluegrass Garden 2007.