| 03.08.2005 Jak to Velkej Pinda zachránil i prepísk´ cili Folková ruže 2005 (Cimbura) |
 |
| Reportáže | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Léto zuřilo. Jen málokdo ví, že v parku u zámeckého rondelu v Jindřichově Hradci se po tři dny objevovala mohutná postava, která se, rozkročena na štaflích, hbitě a obratně oháněla dlouhou holí. Byl to diluviál pořadatelské služby Emil Makal - Velkej Pinďa. Z popudu dramaturga Michala Juppa Konečného rozháněl mraky občas z povzdálí ohrožující festival prohlašovaný za nejkrásnější na světě. Díky Juppovu geniálnímu nápadu a Pinďově ochotě vykonat každý nesmysl, který šéfa napadne, dostala Folková růže 2005 příděl sluníčka, nad kterým by žaslo obyvatelstvo i v krajích daleko jižnějších. Pro nedůvěřivé mohu své tvrzení podložit přívalovou bouří provázenou krupobitím. Zaútočila na Hradec ve čtvrtek 14. července, dřív než Pinďa vylezl na štafle, dvě hodiny před zahájením festivalu odpoledním koncertem v nádvoří muzea. Její vinou rozestavěl mistr zvuku Pája Lišák Jindrák, nevěřící v účinnost Pinďovy hole, svoji techniku tak, aby byla chráněna podloubím. Chápu jeho opatrnost, nicméně pro diváka, sledujícího z nádvoří v podloubí skrytou kapelu, vznikl efekt stejný, jakoby se hrálo za výlohou na opačné straně ulice. Ikdyž v kapli sv. Máří Magdalény souběžně probíhaly recitály Terezky Terčové a dua Nestíháme, zůstal jsem a viděl jak bariéru podloubí prolomili teprve třetí vystupující, skupina P.R.S.T.,
Tam zahajoval sbor vystupujících toho večera Žalmanovou písní Kdyby tady byla taková panenka, která k Jižním Čechám patří stejně neodmyslitelně jako on. Nebyl jsem sám, komu Pavel Lohonka na Růži scházel? Když píseň dozněla a "hostující sboristé" odešli, na scéně zůstala pouze skupina Pouta jako první vystupující. Mezi jejich písničkami mi trčí v paměti zcela atypická novinka U Josefa mají novou pípu. Ve své domovské nálevně ji stvořil a zpívá nováček kapely, zkušený foukačkář a dobrista Jarda Buxa - Baxi. Je to gól mile zpestřující kvalitní a divácky oblíbený repertoár skupiny. Po přídavku Pout zahrály třípísničkovou pozvánku na svůj noční koncert v kapli sv. Máří Magdalény loňské písničkářské vítězky Zahrady, Martina Trchová a Karolína Skalníková a těm, kteří nebyli na jejím odpoledním koncertě tamtéž, se představila stejnou měrou vítězka letošní, písničkářka Tereza Terčová. (Prvním dvěma slečnám nahrál mistr zvuku hradecké hlavní scény Honza Friedl, ve svém AV studiu ve Vyšším Brodě, dnes již vydané cédéčko. Třetí slečnu tato procedura, jako bonus k vítězství v Náměšti na Hané, teprve čeká.) Pro další vystupující skupinu, pro Devítku, bylo její vystoupení zlomové. S manžely Brožovými naposledy vystoupili bratři Hoffrichterové, kteří opouštějí hudební scénu. I když prý má Honza pro sebe a Jindřišku vyhlédnutého parťáka, zatím do tria, je to trošku smutek. Ale na rozloučenou hráli s úsměvem a na výbornou!? Poněkud nešťastným se ukázal být nápad dr.Tichoty, aby Spirituál kvintet využil jedinečnou akustiku nádvoří a zpíval na sběrný mikrofon. Zpěvu bylo rozumět pouze v prvních řadách, dále ho přebily hudební nástroje snímané linkou. Ze sólistů byl dokonalý toliko Dušan Vančura ve svých slavných Mlýnech. Po většinu večera mi sice přišel trošku ležérní, ale svoji chloubu zazpíval tak, že bylo rozumět každé slovo, každé písmeno. Přitom stál dobrý metr od mikrofonu? Diváci dali odezvou na vystoupení Spirituál kvintetu jasně znát, že mají tuto živou legendu stále v lásce. Přesto si myslím, že svěřit finále večera Jarretu byl velmi šťastný dramaturgický tah. Jeho temperamentní, jedinečně zahrané písničky jsou mimořádným hudebním zážitkem a v druhotném efektu i účinným prostředkem k vyburcování diváka drobet zemdleného více než čtyřhodinovým večerním (a před tím ne kratším odpoledním) programem. Vystoupení Jarretu bylo pro mne nejen zlatým hřebem večera, ale, do jisté míry, i jeho závěrem. Ne, že bych se na Martinu s Karolínou v kapli vybodnul, ale po celodenním pobytu na prudkém slunci jsem během nočního koncertu upadal do mikrospánků a do písniček přibývaly drobné snové děje. Lidičky, to vám bylo krásné! Zkuste si někdy zdřímnout při poslechu alba Martiny Trchové Čerstvě natřeno. Každý pokus vyslovit slovo "led" končil v pátek 15. července dopoledne na hradeckém Dolním náměstí vyslovením slova "pára". Takový hic pro open scénu dokázala vyrobit Pinďova hůl! Na žhavé dlažbě náměstí hráli skupiny Epy-de-mye, Nezebe a Kuráž a písničkář Pavel Pokorný (z Třebíče, nezaměňujte s budějovickým Andělem!). Přijde mi nefér chválit kluka, se kterým poslední dobou sedávám v hospůdce (Balbínově) u jednoho stolu a tak napíšu jen, že z kapel se mi nejvíc líbila první jmenovaná. Natolik, že jsem Epy-de-myi slíbil vystoupení v Praze. Až na něj dojde, FOLKtime ho určitě včas ohlásí. Na nádvoří muzea došlo hodinu před odpoledním koncertem k bezpříkladné výtržnosti: jakýsi chuligán se cachtal v kašně a sprchoval se jejím vodotryskem! Pokárán přímo ředitelem muzea, jsem vylezl a omluvil se, že do vody lezu jen tehdy, když Pinďa pracuje nadproduktivně. Byl jsem pochopen (i když ne pochválen)? Své půlhodinky hrály, již na place na trávníku, v úzkém kontaktu s diváky, Vesna Vaško Cáceres a skupiny Maňána, Disbalance, Bory, Cuba Kubikula, Markéta a Lazarové, Shanon a Bezefšeho. Zdaleka ne všechny jsem, zlákán písničkářským recitálem v kapli, viděl. Proto zmínka jen o
Do kaple sv. Máří Magdalény mě vylákal recitál Nikol Kantorové a Sandry Schwarzové, bosorek známých jako Zrcadlové sestry. Učarovaly mi na Zahradě písničkářů v Kuřimi, dva krásně zpívající dívčí hlasy v doprovodu kláves a k tomu tepající djembe, pozitivní energie tolik, že do láhví stáčená mohla by uzdravit armádu bolavých duší? Všechno drobátko jinak: Těsně před Zahradou si klávesistka, drobná Nikol, zlomila ruku a to děvčata odsoudilo přechodně zpívat v doprovodu hudebních základů nahraných na CD. Bubínek mlčel a energetický náboj písniček jakoby bez nástrojů lehce podřimoval. Jako odškodné nabídla jedinečná akustika kaple hlasům obou zpěvaček možnost rozeznít se jako málokde a bylo to krásné. Krásné tak, že jsem se rozhodl, že po nedělním návratu do Prahy vyrazím na jejich koncert do Balbínky. (Byl jsem tam a vyslechl bedlivěji než v kapli texty písní. I když dominantní je spíš melodičnost a zpěv, mají je bosorky zajímavé, hezké?) Hned po nich měla svůj písničkářský recitál v kapli Alena Vítová a já se, zcela negalantně, rozhodl pro Shanon v nádvoří muzea. Ájo, promiň. Večer na zámeckém nádvoří otevíral sedmihlasý soubor Bezefšeho, který krátce před tím uzavřel program na nádvoří muzea. Příprava tohoto diváckého vítěze Zahrady 2005 na vystoupení na zámku byla provedena tempem F1. Přesto bylo zvukařské dílo Mistra vyšebrodského mnohem dokonalejší, než Lišákův výkon v muzeu. Škoda, tam hráli víc? U Bezefšeho obdivuji nejen dokonalé pěvectví a instrumentální vynalézavost a fantazii, ale i dar humoru umožňující jim nadhled v písních vážných, o ptákovinách nemluvě (to by bylo téma na samostatný článek). Diváci je nechtěli pustit ze scény? Následovali domácí: hradecká pohodová kapela Jen tak tak (jinak pracovitá spolupořadatelka festivalu) si přizvala na scénu k jedné z písní černošský taneční soubor. Vítal ho bouřlivý potlesk a pobavený smích. Byli to Bezefšeho s černými punčochami nataženými přes hlavu! Krásným lidem sluší všecko? Vizitkou nočního recitálu mi Sestry Steinovy potvrdily, že sny na motivy jejich písní by nebyly hezké jako ty včerejší. Proto jsem se rozhodl jejich vystoupení v kapli, znaven sluneční výhní, vypustit? A potom jsem měl pocit, že přes veškeré Pinďovo snažení mrzne: na jeviště se symetricky naskládalo hodně přes půl sta dětí vyzbrojených balalajkami, s dospělým kamandírem, hráčem na garmošku, usazeným vprostřed. Všichni v krojích zprofanovaných komunistickou propagandou. Se strojovou dokonalostí předvedli písně, které ve mně vzbudily vzpomínky na smutné, zlé a možná ještě horší chvíle, které jsem prožil v prvních dvou třetinách svého života. Ze Sibiře, od Bajkalu k nám zavítal soubor Zavlekaly! Co tu hledal, pámbu ví. Bylo to jediné vystoupení, které mi zkazilo náladu. Ale ne na dlouho! Potěšilo mě hned následující udělení symbolické ceny nejvěrnějšímu divákovi festivalu, vozíčkáři Péťovi Cihelkovi. Péťa byl z pořádaných dvanácti ročníků na všech a je obecně oblíbeným, vděčným divákem i při mnoha dalších hudebních podnicích. Proto nebyla překvapením přátelská konverzace, kterou s ním vedl přes mikrofon ze scény Tonda Hlaváč z právě nastupujících Nezmarů. K těm mám zvláštní vztah - známe se dlouho a málo, desku mám hned tu první a z následujících nosičů v lepším případě dva; i když mám Nezmary rád, jejich koncerty nevyhledávám a přitom pokaždé, když náhoda zkříží naše cesty, mi fantasticky dobijou baterky. Víc takových kapel! Obávám se, že ve hned po nich následující Jablkoni (Pozor! Stejně jako Sekvoj je rodu ženského!) jsem toho večera potkal druhou takovou. Je nejspíš ostudné přiznání, že jsem ji viděl v živém vystoupení poprvé. Sám sobě jsem ale odpřísáhnul, že to nebylo zdaleka naposledy! Tolik na mě zapůsobila její poněkud náročnější a přesto velmi sdělná muzika. Přidávalo se a nadšení publika nebralo konce, už teď se těším na příště? Zítra jde festival do finále! Dobrou noc. Sobota 16. července, 10.00 hodin, Dolní náměstí: Dva šikovní mládenci, Ondra a Ondra se mi představili, tu s ryzím amatérským nadšením drží již druhý den v režii, inspici a konferanci open scénu. A dobře! Dnes hrály skupiny Krátká předehra (zaujala mne především dobře hraná jazzová gibsonka), Deset pohledů (nebyl to můj šálek čaje) a Kámen úrazu (potěšil mě muzikantským skokem vpřed, který udělal od bohnického konkurzu Zahrady, gratuluju!). Všechno by bylo fajn, kdyby ten Pinďa na štaflích? My, chlapi po padesátce, když se k něčemu rozhoupeme, nic nás nezastaví? Tropy, tropy? Odpoledne na nádvoří muzea odstartovaly Berušky, mladičké, nadané dívčí trio Áji Vítové, dlouholetý vítěz mnoha dětských hudebních soutěží, který začíná hledat místo na dospělé scéně. Uvidíme? Plovárenská náladička písniček skupiny Ponožky pana Semtamťuka korespondovala se žhnoucím sluncem na modrojasné obloze a lákala mě k nové výtržnosti v kašně. Naštěstí tou dobou začínal lákavý program i v kapli sv. Máří Magdalény. Jinak bychom měli, Pinďo, zaděláno na pěknej malér! Stejně jako včera jsem byl překvapen i teď, co dokáže akustika kaple. Tichý hlas písničkáře Jardy Urbánka se zde nesl s honosností, která pro mě udělala z jeho vystoupení nový originální zážitek, byť jsem všechny písničky i jejich komentář znal z dřívějška. Jarda, stejně jako po něm následující Petr Sedláček, patří mezi tu šťastnou hrstku písničkářů, kteří se dají poslouchat bez omrzení i opakovaně. Petr koncertoval se svým příležitostným slovenským spoluhráčem Tomášem Gregorem. Toto vystoupení opět potvrdilo, že hraní s dalším kytaristou, ať už je to Tomáš, nebo odnedávna Pepa Kvasil, Petrovi a jeho písničkám svědčí. Nutí ho k soustředěnějšímu instrumentálnímu výkonu a zpěvu neubližuje. Paráda! Jako třetí vystoupilo duo T´n´T, zpěvačka Tereza Ženatá a zpěvák a kytarista Tomáš Ludvíček. Jindy občas mívám pocit, že je pro
Během recitálů v kapli vystoupily na nádvoří muzea skupiny Pranic, Lidee noire, Bokomara a Stráníci s hostujícím Mirkem Ošancem. Konec jejich vystoupení, revivalu písní tria Peter, Paul and Mary, jsem ještě stihl, ale jen málo, maličko. Tak akorát, abych Mirka Ošance za scénou pozlobil, aby měl protiváhu toho, že ho teď, jako speakera všech tří koncertů na nádvoří muzea, pochválím. Pravda, někdy v tom drobátko plave, ale roztomile a ne často a nezažil jsem, že by nedoplaval. Jediné co mi zavadilo byla po dva dny za sebou stejná manipulace se stejným publikem, ale byl to jen malý útes v moři vyřčených chytrých slov. Mirek mě ze všech mluvků Folkové růže 2005 pobavil nejvíc! Stráníky střídaly Potíže, po nich přišlo na řadu Šantré a program uzavírala další z diváckých vítězek letošní Zahrady, skupina Marien. Jediný vítěz Zahrady 2005 z rozhodnutí redakce Folk a country, skupina Šantré otevřela třípísničkovou navštívenkou poslední koncert dvanácté Folkové růže. Bylo to vysokou úroveň programu přislibující ántré večera. Dobře ji podržel inteligentním humorem svých písní Jarda Urbánek, kterého si po krátkém vystoupení pozval k mikrofonu Michal Jupp Konečný. Juppa chválím nejen za tento žertovný rozhovor: zatímco jeho speakerovský parťák Milda Vokáč (kapelník Jen tak tak a ředitel gymnázia, na jehož hřišti pravidelně táboří návštěvníci Růže - dík!) je výřečnější a usměvavější z tandemu, Jupp je nejfundovanějším ze všech rétorů festivalu, protože dobrý kuchař si pamatuje z čeho vaří? Při vystoupení skupiny Marien ve mně začala hlodat neodbytná otázka, zda nejsou písničky Víti Troníčka nápadně jednodušší než ty, které tvořil za časů Poupat. Mám-li pravdu, myslím si, že je to škoda. Každopádně to jeho kapele šlape a úspěch měla. Zasloužený úspěch měly i historizující balady a popěvky Ginevry přesvědčivě hrané na zajímavou kombinaci akustických (kytary, dobový buben a perkuse, flétny atd.) a elektrických (klávesy, kontrabas) nástrojů. Ginevra je stále pozoruhodnějším a doufám, že ještě dlouho umělecky rostoucím hudebním fenoménem. Již hodně přes dvacet let roste, ba až za Atlantik přerůstá Cop, jehož vystoupením gradoval večer do finále. Gradoval skvostně! Je jen málo kapel, které by byly tak bezprostředně bravurním "předskokanem" hlavní hvězdy posledního večera festivalu, skupiny Traband. Stejně jako předchozího večera Jablkoň, zažil jsem Trabandy poprvé na vlastní kůži. Opět platí, že živý koncert je něco úplně jiného než poslech sebedokonalejší nahrávky. Tentokrát byl zpestřen o mobilem sdělenou zprávu pro pana banjistu, že jeho žena právě začíná rodit? České dechno Trabandu mělo obrovský úspěch! Až musel šéf a dramaturg festivalu Jupp ukončit jejich přídavky příslibem "Dyť já vám je za rok zase pozvu?" Teprve potom hlediště nepříliš ochotně ztichlo a pozvolna se vyprázdnilo. Po hlavním programu následovaly ještě noční historické tanečky u rondelu, předváděné a vyučované kostýmovaným souborem Ballare, u kterých jsem už nebyl. Myslel jsem si, že půjdu spát, ale na tábořišti, stejně jako předchozí dvě noci, opět probíhal sešn. Muzicírovali v něm hlavně holky a kluci, kteří přijeli na festival s kytarami, aby bylo i na tábořišti veselo. Podařilo se jim to stejně jako Velkýmu Pinďovi jeho manipulace s holí: noční hraní mi vzalo spánek a vlivem přemíry sluníčka se teď loupu jako hodně šlupkatá cibule. Vlastně to dost přepískli, ale já jsem jim přesto strašně vděčnej. Bez nich by totiž Folková růže nebyla nejkrásnějším festivalem na světě. Svoji vinu, přinejmenším stejnou, na tom ale mají všichni v tomto textu jmenovaní a s nimi i spousta nejmenovaných obětavých a pracovitých lidiček. O můj dík nechť se podělí všichni dle možnosti, chuti a zásluh? P.S.: Přímo i nepřímo souvisejícně s festivalem proběhla řada dalších akcí, koncertů, výstav a jiných expozicí. Drtivou většinu z nich jsem nenavštívil a proto o nich nepíšu. Postará se někdo za mě? Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
