KOA ve Zlíne

Reportáže

V článcích a následných diskuzích vyvěšených v posledních měsících na internetu se často propíral pódiový projev mladých začínajících nezkušených atd. Každý reportér evidentně ví, jak by to na koncertě vypadat nemělo. Ale tuší někdo, jak by to vypadat mělo?

Kdo čeká, že se zde dozví, jak jak to vypadat má nebo musí, je vedle jak ta jabloň. Rozhodně se ale budu snažit naznačit, jak to vypadat může, a to sice na příkladu, který již léta zdárně funguje. Poslední den měsíce února byl na Malé scéně ve Zlíně vymezen koncertu Zuzany Navarové a KOA. Kdybych měl napsat klasickou reportáž, musel bych asi skončit u toho, že koncert pořádala agentura September a byl dobře organizačně zajištěn, že místní zvukaři odvedli skvěle svou standartní práci, a že Zuzana Navarová i doprovodní muzikanti na velmi vysoké úrovni (ve srovnání s ostatními uskupeními - pro KOA to byl dle mého názoru průměrný výkon) zvládli obě poloviny koncertu. Naznačím teď v několika bodech, proč bych návštěvu jejich "průměrného" vystoupení doporučil jako povinnou výuku všem těm "začínajícím".

Jak už jsem naznačil, jednalo se o dva zhruba čtyricetiminutové bloky přerušené přestávkou. Zuzana Navarová si přestávku dovolit může. Řekl bych, že se během ní nikdo tajně nevytratil domů. Pokud patří vaše tvorba mezi náročnější, dopřejte i vy svým divákům a posluchačům pauzu na její dokonalé vstřebání. To však nedoporučuji interpretům, kteří v první polovině nejsou schopni publikum zaujmout. Takoví by mohli v druhé půli stanout před prázdnými sedačkami. První polovina sestávala z písní starších i novějších a Zuzana zpívala a zpívala a zpívala... Po druhé písni řekla: "Dobrý večer!" a před poslední písní oznámila: "Po této písni bude následovat přestávka." A jsem u dalšího poznatku. Je-li vaše tvorba schopna mluvit za vás sama o sobě, nepleťte do ní zbytečné (a často o poznání méně kvalitní) průvodní slovo. To platí více pro kapely, u písničkářů se přece jen předpokládá, že budou poněkud hovornější. Zatímco kapela by měla působit vždy jako sbírka osobností a na publikum působí hlavně hudební složkou svého projevu, písničkář je pódiu sám a diváci více naslouchají jeho textům. Nelze se tomu divit, není mnoho takových, kteří používají kytaru jinak, než k nejnutnějšímu a nejzákladnějšímu doprovodu. I takoví by ale měli slovy šetřit, nejsou-li si jisti, že jim publikum naslouchá.

Po přestávce se Zuzana Navarová vrátila a společně s KOA odehráli druhou půlku, dramaturgicky více našlapanou. A další poznatek. Každou polovinu večera bylo možno považovat za samostatný, dobře propracovaný koncert. Tempo sdílení prožitků bylo zcela v rukou muzikantů, diváci neměli čas přemýšlet nad tím, zda doma nezapomněli vypnout plyn nebo jestli jim někdo právě neposlal veledůležitou SMS. Celé představení mělo to, co nelze přesně definovat, ale všeobecně je to nazýváno "tahem". Dostalo se i na přídavky. V létě jsem na některém z festivalů od jednoho začínajícího autora zaslechl, že přídavek si lidé vytleskají vždy. Možná je tato představa zkreslená tím, že mu publikum tvoří převážně přátelé, možná natrefil na diváky, kteří navštěvují koncerty jen "svátečně" a nevědí, že za každou cenu tleskat nemusí. Já jsem typem diváka (a myslím si, že většinovým), který tleská tehdy, pokud se mu předkládaná produkce líbí a chce ji ocenit. Zuzaně jsem tleskal, stejně jako mnoho jiných lidí v sále. Proto také přidávala. Další postřeh: Teprve přídavky jsou místem pro úlety. Nebuďte vtipní za každou cenu v průběhu koncertu, umíte-li být vtipní vkusně a krátce na konci. My diváci máme rádi "třešničky na dortu".

To jsou některé z důvodů, proč chci doporučit (a některým také osobně doporučím) mladým začínajícím nezkušeným (atd.) interpretům návštěvu některého z koncertů Zuzany Navarové a KOA. Dalším důvodem by mohl být kupříkladu pódiový projev všech zúčastněných. Kromě Zuzany s výrazem ve zpěvu výborně pracuje i Mário Bihári, lehkost hry na kytaru sálá z Omara Khaouaje. Franta Raba snad ani neumí opustit svůj věčný úsměv. (Když si vybavím ty nakyslé a vystrašené obličeje na oblastních předkolech Port a Konkursů...) A konečně Camilo Caller neční (byť by mu to jeho nástroje umožňovaly), ale citlivě slouží celku. Závěry jsou dva: poučný a krásný. Prvním budiž přísloví: Komu není rady, tomu není pomoci. Krásný závěr vyplňuje konstatování, že hudba je nádherná právě proto, že byť je cesta Zuzanina projevu velice kvalitní, není to zdaleka jediný fungující způsob. A rozmanitost se mi na muzice líbí především.

Sdílet na...

| Více...