Legendy opet spolecne a komorne

Reportáže

Při natáčení filmu Rok ďábla si písničkářské hvězdy Jarek Nohavica a Karel Plíhal připomněli dobu společných koncertů z druhé poloviny osmdesátých a počátku devadesátých let a rozhodli se v návalu sentimentu opět společně vystoupit na pódiu. Vybrali si k tomu, dle vlastních slov, města a sály, ke kterým mají osobnější vztah, místa, kde v minulosti hrávali rádi. Já jsem navštívil jejich dvoják ve Zlíně, a jelikož mi bylo pořádající agenturou Velryba umožněno zůstat v sále i na druhé představení, mohl jsem si udělat obrázek o tom, do jaké míry je pořad předem prokomponován a do jaké míry je v něm prostor pro improvizaci obou protagonistů.

Průvodní slovo a většina večera patřila zcela jednoznačně Jarkovi Nohavicovi. Hrály se převážně jeho písně, jejich výběr odpovídal názvu turné "Úplně staré a úplně nové písně". Jaromír se po svých projektech s doprovodnou Kapelou a s Čechomorem vrátil do menších sálů, což velmi prospělo kontaktu s publikem. Hrobové ticho publika při písni Mikymauz by mohli středoškolští učitelé závidět. Pořad sestával z připraveného bloku písní, který se však oba interpreti nezdráhali občas spontánně narušit a zahrát si píseň, na kterou zrovna na pódiu dostali chuť. Předem očekávané písně jako Cukrářská bossanova, Podzimní nebo Kde jsou skutečně zazněly, ale spousta dalších byla překvapením. Karel Plíhal sice na pódiu mnoho nenamluvil, ale když už ano, stálo to opravdu za to. Svými básničkami bavil nejen publikum, ale často i Jarka, který se jim i po letech upřímně smál. Celkově jsem měl pocit, že z obou protagonistů vyzařuje radost ze společného setkání a že jim tato forma společných vystoupení velice svědčí.

Závěrem se sluší říci, že o vynikající zvuk se postaral Nohavicův dvorní zvukař Vladislav Marek a že diváci odcházeli z obou představení spokojení a obohacení o pravděpodobně těžko zopakovatelný zážitek. Já osobně si myslím, že toto turné má šanci stát se folkovou událostí roku.

Sdílet na...

| Více...