"Protože je Martinka nastydlá, byla tak hodná, že nás požádala o tři písničky" pravil po Matějově odchodu František a na scénu, k němu a Máriovi, přibyli Omar Khaouaj a Camilo Caller. Kompletní KOA nad ohlášený program! Perkusionista Camilo měl pro toto krátké vystoupení jenom sedačku. Hranatou dřevěnou bedýnku, na které seděl, s výborně rezonující čelní deskou, do které bubnoval holýma rukama. Stejně ďábelské, jako Omarova hra na kytaru! Tři písně, tři velké hudební nářezy Mistrů svých nástrojů, první a třetí navíc šperkován Máriovým zpěvem v rodné romštině a češtině. Na prostřední písni Valentýna, sborem zpívané temperamentní latině, mě navíc zaujal chytrý humor textu z neobvyklého prostředí night clubu. Okenní tabulky si opět přišly na své?

Proboha tě prosím. Martina se svojí epiphonkou, její nachlazením křehký hlas, kontrabas a František naprosto úžasně hrající z listu položeného na židli daleko, daleko od očí. Malý, žel pomíjivý klenot komorního muzicírování. Stejně tak následující Čerstvě natřeno (Martina, Karolína, František a Matěj) s dlouhou instrumentální dohrou, po které zůstal Rak na scéně sám, aby zahrál Summertime. Minule ji hrál také, ale tentokrát byl můj vjem daleko intenzivnější. "Chvění žhavého vzduchu, bzukot hmyzu a včel, rozvíjení květů, jejich vůně, nádhera, puls horkého dne, zklidnění, uvadání květů, cesta hudby k podvečeru, jeho vlídným dějům a kouzlům noci."  To do zápisků tužka napsala skoro sama, ani jsem o tom nevěděl a určitě to tak bylo? Ze zasnění nás Matěj probral Bugatti stepem  Jaroslava Ježka, abychom patřičně vychutnali Malou sambu o srdci, píseň kterou složil a hrává provázen Martininým zpěvem již od časů akcentských večerů. Závěrečné písně Martinina programu (Jinači znamení, A ty se ptáš, Jen kousek jistoty a Křížem krážem) zazněly pak v tehdejším komorním obsazení. Vedle Martina Karolína, někdy i Matěj. Při milé hudební exkurzi do komorních časů Akcentu jsem si uvědomil, zdaleka ne poprvé, jak důležití jsou pro Martinu, snad nejvýznamnější písničkářku své generace, právě tito dva lidé.

O hudebním sourozenectví Martiny a Karolíny jsem se rozepsal na stránkách FOLKtimu již předloňského léta, když děvčata vyhrála písničkářského Krtečka. Na výjimečnosti jejich společné interpretačně-tvůrčí schopnosti se od té doby nic nezměnilo. Je to vklad daný mámou Muzikou (říkej jí příroda, Bůh, Fabián, Budha, nebo jak se Ti zlíbí, pořád mluvíš o tomtéž!), nikoliv schopnost vypěstovaná, a změnit se nemůže. Karolína od roku 2001 zpívá a hraje se Sekvojí. Tuto kapelu, starou takřka tolik let, kolik je ona mladá, považuje stále za svoji prioritu, za což si jí velice vážím. Letos vedle svého zaměstnání pracuje i na diplomové práci a řady Martininých vystoupení se nezúčastňuje. Přesto jsem přesvědčen, že díky výšepsanému přirozenému vkladu je pro Martinu neodmyslitelnou uměleckou partnerkou. Jana Matěje ctím jako hudebníka virtuózního nadání, klasickým pojetím hry na folkové scéně takřka jedinečného, který je Martině oporou nejen jako kytarista. To, že na vynikajícím muzikantském obsazení a celkové realizaci Martinina cédéčkového debutu má zásluhu větší než někteří v této souvislosti na bookletu uvedení, je veřejným tajemstvím. A to hovořím pouze o určitém vrcholu a vynechávám zdánlivé maličkosti: při Martininých výtvarných instalacích v Akcentu Matěj fungoval jako šofér a aranžér, při koncertech jako rekvizitář atd. To vše místo budování vlastní hvězdné kariéry, kterou by si jeho um nesporně zasloužil, leč? Věřím tomu, že neztratí-li Martina v bludišti života a času Karolínu a Matěje, čeká na ni řada velkých úspěchů. A přeju jí je. Všem třem?

Uprostřed závěrečné písničky A ty se ptáš začaly Martině výrazně vynechávat hlasivky, před dvěma dny nastuzením téměř němé. Píseň přes krajní mez, slyší to každý, ale nadšení umí být i bezohledné? Potřetí drnčely okenní tabulky a potom ještě jednou. Ke křehkému komornímu vystoupení Martiny Trchové a Karolíny Skalníkové si publikum vyžádalo dva přídavky! O přestávce Martina klečela na forbíně, trochu nemocná, dost unavená a obrovsky šťastná. Podepisovala plakáty a cédéčka, švitořila s příznivci a rozdávala veselé úsměvy a radostné pohledy svých čokoládových očí?

Druhá polovina programu patřila Martininým hostům, skupině Jablkoň. Hrozně rád bych zůstal, ale prostě jsem musel? Taková nešťastná náhoda: Před padesáti lety se narodil Milan Jablonský. Slavil to ten večer v Balbínce a já jsem, po více jak dvacetileté známosti, podlehl nutkání potřást mu rukou? Druhý den ráno mi říkal syn, že po přestávce bylo hlediště maličko prořídlé. Divil se, proč ti lidé zmizeli, protože Jablkoň byla naprosto skvělá. "Fakt trouba každej, kdo odešel!"  končil Jirka svůj referát. Děkuji, synku!