(reportáž ze setkání členů 1. historického fanklubu skupiny Žalman a spol.)

Když se mě v neděli ráno, 28. září 2008, při snídani zeptal Péťa Cihelka, zda napíši reportáž o setkání členů 1. historického fanklubu skupiny Žalman a spol., nemohl jsem mu odmítnout. Péťa je člověk, který nemá v hlavě mozek, ale textový záznamník. Někdy jej podezřívám, že by mi odrecitoval i texty Mozartových a Wagnerových oper. Když nedávno napsal reportáž o tom, na jakých koncertech všude byl, stručnější by byla poznámka, kde nebyl.

Fanklub je fenoménem. Nevím, zda fankluby, byť s jiným názvem, měli herci a zpěváci v minulých stoletích. Z četby vím, že mladá Emma Kittlová, později Destinová, měla okruh ctitelů nosících v klopě květinu. Umělec a fanklub, to je dnes symbióza. Samozřejmě fanklub vede i k tomu, že jeho člen krom svého idolu neuznává nikoho jiného, což bezpečně víme od doby pana Habáska a Načeradce, kdy byla buď Letná, či Žižkov. Krom tohoto nebezpečí "slepoty z lásky" však fanklub nese i pozitiva. V rámci určité, zcela dobrovolně vytvořené, komunity se setkají lidé různého věku či profese a většinou je jim v pospolitosti spolu dobře.

Jako každá organizovaná komunita, tak i fanklub vyžaduje někoho, kdo jeho život organizuje. Na jeho hlavu se pak občas snese i kritika, neboť úspěch je pro ty, kteří se "vezou", v podstatě věcí samozřejmou. Jenže lidé zůstanou lidmi se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Fanklub skupiny Žalman a spol založili v roce 2001 manželé Alena a Vláďa Novákovi. Krom pravidelných měsíčních setkání členů na koncertě kapely v Malostranské besedě se každý rok konalo i setkání širší členské základny se členy kapely na různých místech.
Před několika roky převzala imaginární štafetu trojice ze severní Moravy užívající zkratku LPG (Lucy, Pavel a Gábina). Došlo nejen ke generační výměně, ale do jisté míry i k obměně členské základny i stylu činnosti. Kdo z vás cokoli v životě organizoval, ať to byl festival, sportovní závody či připravoval dětský tábor, ví, jak těžké a nevděčné je tuto činnost, většinou bez nároku na jakoukoli odměnu, dělat. Ať si myslíme o činnosti fanklubů cokoli, minimálně dokáží několik desítek lidí různého stáří odtrhnout od nekonečných TV soap seriálů, či úplného lenošení, posadit je k ohni a na pár dní jim dát pohled na hvězdy a hezký pocit, že je jim s někým docela dobře.

Nejinak tomu bylo od pátku 26. září do neděle 28. září 2008, kdy se sraz zmíněného fanklubu konal již potřetí v chalupě Na Bělici, pár kilometrů od Humpolce. Blízko je vesnice Kaliště, kde se roku 1860 narodil a jen tři měsíce žil skladatel Gustav Mahler. Dnes jsou Kaliště velmi hezkou vesnicí s rodným skladatelovým domem, kde je i penzión. Českomoravská vysočina, podobně jako Šumava, je nádherná v babím létu. Onen víkend bylo babí léto jako na objednávku. Chalupa Na Bělici je především dětským táborem, původně zde byla kovárna. Umístění domu na nádherné louce mě znovu přesvědčilo, jak naši předkové uměli s několika třídami základní školy umístit své chalupy stokrát lépe, než studovaní tvůrci satelitů s počítači v současné době.

První páteční večer byl koncertem kapely a prvním z řady křtů nového CD Mezi kameny, kde Pavel Lohonka Žalman znovu čerpá z lidových písní, kdy je nejen interpretuje, ale i v jejich duchu píše. CD je doplněno i DVD z koncertu ve Vleticích v červnu 2004. Na louce se v pátek sešlo odhadem přes 200 lidí a před Žalmanovým spolem vystoupila mladá kapela Camirata, užívající hodně fléten a flétniček a vícehlasý zpěv. Děti měly zcela jistě trému, ale o to víc si jejich výkon zaslouží uznání. Nové CD křtili manželé Kališovi, kteří chalupu provozují. Po koncertě se sedělo, hrálo a zpívalo u prvního ohně.

Druhý den byl ve znamení oslav. Především Pavel Lohonka slavil 40 let na scéně. Je těžké na ní takovou dobu stát a Žalman byl, je a bude legendou českého folku. On to byl, kdo ukázal krásu jihočeské lidové písně a jehož "praspolácké" písně se budou zpívat ještě za sto let. Druhým oslavencem byl čerstvý padesátník, baskytarista Petr Novotný. Petr Novotný je muž, který toho mnoho nenamluví, ale každá jeho věta je plná suchého humoru a stojí zato. Třetí oslavenkyní byla Jindřiška Brožová, slavící kulaté životní jubileum. Pokud jde o dary, Žalman dostal krabici dobrého vína, Petr Novotný struny na baskytaru a Jindřiška Brožová knihu o pěstování králíků a klobouk s Bobem a Bobkem, nikoliv v živé podobě. Pak se jen sedělo, zpívalo a hrálo. Žalman se vrátil do pravěku Minnesengrů i prvního Spolu. Jak úplně jinak znějí písně, které známe z pódiových provedení, jen tak tváří v tvář ozářenou plameny. Noc se měnila v ráno a hvězd bylo, slovy písně paní Hegerové, až zamrazí.

Jestliže žánr zvaný folk má nějakou výhodu, pak má spoustu písní, které se dají zpívat. Jediným nepřítelem je zde postupná ztráta paměti. Na Bělici jsem zaznamenal, že návrat k přírodě má i moderní prvek. Tím byla zářící obrazovka notebooku, obsahující texty, na klíně jedné členky. Snad příště nebude setkání přenášeno pomocí web kamer do bytů jednotlivých členů. Necháme se překvapit.

Ráno nezbylo, než se rozloučit a dát zmíněnému "textovému computeru" Péťovi Cihelkovi slib, že napíšu. Tak Péťo, i ostatní, tady to je. Zase za rok.