Ale přejděme k jednotlivým vystoupením.

Nebývá zvykem, aby jeden z vrcholů festivalu vystoupil jako první. U afro- američana Lee Andrew Davisona, který od roku 1991 učí v Praze angličtinu, tomu tak bylo. Nebyla to však chyba dramaturgie, ale sympatický Lee měl ještě ten den koncert ve Zlíně. Zpěváka doprovázely dvě třetiny kapely Fade in, kontrabasista Vítek Fiala a kytarista Jaroslav Šindler.
Ale úplně první, ještě před vystoupením sympatického pana učitele angličtiny , zazpíval domácí Geshem píseň Oh, freedom a přítomné přivítal Marek Šlechta. 
Lee zpívá tak, jak umí zpívat jen jeho krajané - srdcem i duší a lehce, jako když dýchá. Roztomilou češtinou řekl, že jde o písničky "od máma, táta a babička". Bylo to krásné a jako přídavek znělo Oh, when the Saints..

Jako druhý vystoupil soubor Acant složený z posluchačů Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, studujících dějiny křesťanských učení. Pod vedením Terezie Výborné zpívají teprve od loňského roku. Mají velmi sympatický projev a poprvé ten den zazněla píseň Oh, Happy Day, která má původ až v 18. století.

Kapela Grandis má folkové kořeny. Vznikla v roce 1997 pod vedením kontrabasistky Evy Pavelkové a měla hezký název Lištičky. Pod tímto názvem získaly Lištičky Krtečka v roce 1993. K děvčatům pak přibyli i muži a dnes Grandis zpívá většinou spirituály, a to i z vlastní dílny. V jejich zvuku jsem vzdáleně slyšel původní zvuk Spirituál kvintetu, ale může to být jen můj dojem. Spíše mi tak trošku v projevu kapely chybělo víc radosti, jakoby zde fungovala nějaká únava.

Columbella znamená v překladu holoubek. Pod tímto jménem a pod vedením paní profesorky Michaely Šreinové stálo na jevišti odhadem kolem dvaceti studentů gymnázia v Radotíně. Paní profesorka učí češtinu a předpokládám, že tato velmi sympatická dáma má stejnou autoritu ve třídě, jakou má  v čele souboru. Není vůbec lehké získat zejména chlapce ke sborovému zpěvu, ale ta parta z Radotína čišela radostí ze zpívání. Zněla klasika, známá i z repertoáru Spirituál kvintetu (ten zněl ještě mnohokrát) a ti kluci a holky ji docela dobře zvládají, byť k dokonalosti je cesta trnitá a dlouhá. Jenže přijde maturita a střídání v souboru.

Se souborem Myšáci jsem se již několikrát setkal. Ten den zněly písně z různých afrických zemí. Myšáci rozhodně nejsou meteorem na nebi českého spirituálu, ale jistě by bez nich festival nebyl úplný.

Členy zlínského kostelního souboru Tibi, oblečených do modře batikovaných triček, jsem nedokázal spočítat a kupodivu se všichni vešli. Spočítal jsem pouze muže, kterých bylo šest. S spirituály zpívají česky a překlady jsou z jejich dílny. Ještě jsem neslyšel kostelní sbor, který by nezněl, a tak nelze ani o Tibi učinit jiný závěr.

Dvě dívky a tři  chlapci mají společné jméno The Drinkin´ gourd. což je česky něco jako "dýně na pití". Kontrabasista šlapal jako hodinky a zpěvačka mi zněla chvílemi ve spirituálech až country s ozvěnou Dolly Parton. Takže zase jiná a velmi sympatická podoba spirituálů. Rád bych je ještě někdy potkal.

O další naplnění sálu se postaral soubor Besharmonie gymnázia J. Heyrovského pod vedením charismatického Libora Sládka. Většina účinkujících s věkovým průměrem 16 let byla oblečena v barvách FOLKtimu, což byla sice náhoda, ale i výraz dobrého vkusu. Již po několikáte znělo Oh, Happy Day, ale soubor zpívající od roku 2000 byl pro mě nejsilnějším  odpoledním zážitkem.

Odpolední část  uzavřel kvalitní Happy Day Qiuntet, složený z pěti mladých lidí s hudebním vzděláním i hereckou praxí. Velmi dobré.

Po přestávce začala večerní část a před diváky  stál smíšený soubor Nsango Malamu, což je v překladu Dobrá zpráva. Dva muži a jedna žena tmavé pleti byli z Konga a byli doplněni českými kolegy a kolegyněmi. V této sestavě nám brilantně zazpívali písně oslavující víru v Boha v jazycích své vlasti. Stejně jako u úvodního Lee Davisona, i zde fungoval hudební genius loci, což se projevilo zejména v malé ukázce domorodého folkloru. Znovu jsem si uvědomil, jak málo toho o tom černém kontinentu vím.

Členů souboru Hradecké komorní tucteto nebylo dvanáct, ale daleko více. Většinu tvořily  ženy ve večerních šatech, stínící odhadem 5 mužů. Zpívají spolu už od roku 1996 a ocenil jsem zejména dobře znějící soprány. I zde znělo Oh, Happy day, zpívané v sólu sbormistrem.

Již o přestávce se zvučily klávesy a bicí, aby potvrdily výjimku, že bude jen a capella. Tato souprava patřila kapele Gosplain účinkující zatím jen půl roku. Bohužel u některých gospelů bubeník poněkud zvukově stínil tak trošku muzikálově znějící sbor. Zaujala mě však sbormistryně (bývalá členka Geshemu) , která si naštěstí s utlumenými bicími střihla několik sól s výrazným hlasem a jazzovým cítěním

Svatopluka Karáska není třeba představovat. Je pravidelným hostem festivalu. Vzal si na pomoc kytaristu s přezdívkou Londýn, který posílil Karáskovu kytaru, o níž se nedá říci, že by ji její majitel brilantně ovládal. Ale Svatopluk Karásek má bezesporu své publikum i své věřící jako evangelický kněz. V jeho písních jsou největší hodnotou texty.

Domácí Geshem jsem slyšel teprve podruhé naživo. Vystoupení na festivalu se nedalo s tím předchozím srovnat. Soubor se na domácí půdě opravdu "vytáhl" a zpíval jako o život, včetně miminka v náručí jedné ze zpěvaček, kdy malý člen souboru hlasitě uzavřel několik skladeb. Marek Šlechta vyzval publikum, aby si s Geshemem zazpívalo a bylo znát, že publikum většinou vědělo, o čem se zpívá. Na Oh, Happy Day se podařil drobný špílec, když po dvou marných pokusech o začátek sóla, včetně kapelníkova pokusu, se hlasu ujal štíhlý muž představený jako Stanley  Kadantu ze Zambie  a všem nám šel po zádech mráz.

Čtyři krásná děvčata: Gábina Hnáčková, Petra Macháčková, Eliška Malá a Sabina Feldmanová se v roce 2001 dala dohromady a říkají si podle počátku křestních jmen G * apeels. Dívky jsou dokonale sezpívané a čiší z nich radost. A že jsou tak trošku do popíku  nevidím jako chybu či nedostatek. Tyhle čtyři holky se neztratí a jistě o nich ještě uslyšíme. Navíc vloni vydaly své první "doopravdické" CD.

Bohužel zdravotní problémy zabránily Mošnám se festivalu zúčastnit a tak nastal vrchol představovaný pěticí mladých mužů, kteří si říkají Vockap. Jejich strhující vystoupení bych vyjádřil stručně takto: obrovská profesionalita, nadhled a humor. Nic lepšího dramaturg festivalu nemohl na zakončení zařadit.

A tak ten zdánlivě dlouhý čas uběhl, zněla závěrečná, česky zpívaná píseň hostitelského Geshemu, zpívaná všemi a Marek Šlechta postupně, poté co jako věřící člověk poděkoval Bohu, poděkoval jmenovitě všem, kteří se o zdar festivalu zasloužili.

Vím, že i v případě, kdy by ta nádherná píseň ten den ani jednou nezněla, byl to Happy day.