|
Na první neděli po Novém roce, na 4. ledna 2009, byl v pražském Vagónu naplánován koncert valašské jazzrockové skupiny Ležérně a vleže. Z Valašska je ale do Prahy daleko. A zpátky možná i o kousek dál! Proto se nemohli všichni členové kapely, takřka hned po svátcích, z pracovních důvodů, na tento koncert vypravit. Leč Aleš Mrňa Mrnůštík a Jura Nedavaška, a s nimi Beata Bocek, pěnice a kytaristka a už zhruba rok také členka kapely, se rozhodli, že termín nesmí být zmařen. Ještě zatelefonovali v Praze žijící mladé valašské muzikantce Lucce Redlové a vyrazili ze svého království do centrální obce Zemí koruny české. A byl z toho hezký večůrek, na kterém se, takhle hned po svátcích a návratech z chalup, hor a kdovíodkud, překvapivě sešlo zhruba na půl sta diváků.
 |
 |
|
Začátek programu patřil hostující písničkářce Lucii Redlové. Při svých písních, jejichž inspirace je pevně zakořeněna ve folklóru autorčiny rodné hroudy, se Lucka doprovázela střídavě na kytaru a mandolínu a hrála s viditelnou chutí a nasazením. Po vystoupení mi řekla, že je teď v Praze hlavně kvůli muzice. Aby byla u centra dění, a aby mohla co nejvíc vystupovat. Třeba na hostovačku, jako v tomto večeru. Lucka chce hrát, hrát a hrát? |
Hvězdou večera byla Pražanům málo známá zpěvačka Beata Bocek, disponující vedle velkého hlasu i schopností dát písním kus duše a vřelého citu. Bylo úplně jedno, zda zpívala v rodné polštině, v jidiš, v různých nářečích či (vzácně) česky. Srdce diváků jí rozuměla a ti se sesedali na parketu těsně pod scénou; někteří si přinesli židle, jiní přímo na jeho prkna. Kdyby nebyla řeč o mladé dámě, psal bych tu o krysařském mámení? |
 |
 |
|
Po malé sérii písní při kytaře se k Beatě přidali Ležérňáci, Aleš Mrnůštík (el. kytara) a Jura Nedavaška (bicí) a doprovodili ji v repertoáru, který u jejich kapely zná i na Valašsku málokdo. Byly to nové, velmi zajímavé Beatiny autorské věci, židovské písně, písničky jazzové a taky překvapivě tvrdý rock and roll. A diváci, stejnou měrou náhodní příchozí a kamarádi Lucky, Beaty a Ležérňáků, se skvěle bavili muzikou a velmi bezprostředně reagovali. |
Podobně jako v první části koncertu přizvala Lucka Redlová do jedné písně jako hosta Juru Nedavašku (a vznikl tak zajímavý souzvuk dívčího hlasu, akustické kytary a velkých bicích), ve druhé polovině programu pozvala Beata Bocek k hostování Lucku s mandolínou, čímž vznikl kvartet velice osobitého zvuku, který Jura s úsměvem komentoval: "Jsou různé druhy jazzu. My jsme například jeho slepou uličkou." Nevím, zda to byl jazz. Ale ta ulička rozhodně slepá není. |
 |
|
Jako bonus přidávám sólovou fotku zlého dědka Nedavašky, často
považovaného za úhlavního nepřítele všech zvukařů. Ve Vagónu jsme ho
všichni viděli, jak se s tamními vládci šňůr, mikrofonů a čudlíků
srdečně baví. Dokonce se s nimi smál otevřenými ústy! Za velkými bicími
ho u Žambochů neuvidíte, tak se podívejte aspoň tady, jak vaří? |
Večer utekl nečekaně rychle. Program měl vynikající gradaci a spád. A když jsem po koncertě Mrňovi Mrnůštíkovi říkal, že to byl pro mne letos, aspoň prozatím, ten nejlepší koncert, přišlo mi trochu líto, že pár minut před půlnocí ze 4. na 5. ledna to zní jako laciný vtip. A pak už jsem jenom utíkal. Ne že by mě Mrňa hnal. Tramvaj mi jela. Takže jsem chlapcům ani nestačil povědět, že jediné, co mi toho večera chybělo, byl zvuk trubky Zbyňka Jakubce, a taky jeho ležérní zpívání, jako kontrast k Beatinu krásnému hlasu. Jinak to bylo fakt moc dobrý! A já byl taky dobrej: ta tramvaj mi neujela.
P. S.: Autorkou fotografií je Rejka Hudbandová. Celou fotoreportáž si můžete prohlédnout zde.
Sdílet na...
|
