Z Afriky jsou Britské ostrovy aneb v úterý byla v Telci irská bomba

(Třetí reportáž z Telče)

První srpnové pondělí od rána napovídalo, že bude počasí jako stvořené pro další den Prázdnin v Telči. Africké počasí s tropickým vedrem zmizelo a dostalo teplý středoevropský ráz.

Přes den jsem měl krátký rozhovor s dvěma muzikanty doprovázejícími v neděli děvčata ze souboru Ialma. Řekli mi, že bydlí v Bruselu, kam za pár hodin odlétají. Řeč obyvatel Galicie je pak podobná portugalštině, protože kraj s Portugalskem sousedí. Ale hlavně v Bruselu, sídle EU, vědí, že v České republice existuje FOLKtime.

Příbramská Ginevra

foto: Tomáš Pohl ©

Před rokem v přibližně stejnou dobu hráli a zpívali na Kocouří scéně Petr Bohuslav, Radek Myškovský, Dana Myškovská, Helena Adamčíková, Miroslav Sebera a Artur Ostrý, dohromady Folklok. Letos stejní lidé stáli na stejném místě, jenže pod novým názvem Taboo. Podle Petra je folku dost, tedy alespoň v názvech kapel. Hlavně ale nelze zařadit Taboo dojednoduché škatulky folk. Ke koncertu mohu dodat jen, že krom názvu se nic nezměnilo, především pokud jde o jeho vysokou kvalitu.

Po Taboo vyšla ze sklepa Draga banda a hrála pro ty, kteří nebyli na nocturnu. Kapela hraje world music a používá nástroje s názvem didgeridoo, mbira, dudy, bombard, djembe, housle a další známé i méně známé.

Na náměstí jsem potkal kamaráda Petra Cihelku ze Sedlčan, největšího znalce folkových textů v doprovodu svého táty Jardy, který tlačil Petrův vozík. Petr přijel především na svou oblíbenou Ginevru.

V doprovodu Jardy Kvasničky, druhého zvukaře a bubeníka (Jardu uslyšíte na novém albu Martiny Trchové) jsem prošel branou zámku. Po zvukovce Ginevry jsem si povídal s kapelníkem Václavem Plecitým. Rozhovor vyjde samostatně. Ginevra z Příbrami hraje devět let a zatím vydala tři CD. Hraje muziku,která je spojením keltské melodiky s příběhy čerpajícími z českých pověstí. Muziku píše Vašek Plecitý a texty blonďatá Jana Handlová (klávesy). Ginevra se velmi dobře poslouchá. Jejích písně jsou melodické, texty mají příběh. Kapela je skvěle sezpívaná a hraje s velikou chutí.

Medvěd dovolil jen jeden přídavek a přesun na Britské ostrovy zahájila kapela Hoover the Dog hrající ve složení John

Helena Adamčíková dnes Taboo,
dříve Folklok

foto: Tomáš Pohl ©

Hymas (housle), Tony Harris (kytara a buzuki) a Paul Hutchinson (akordeon). Na webových stránkách je kapela označena jako trio z hranice s Walesem. Trio hrálo jako o život a ke konci se na jevišti objevil Honza Hrubý s panákem whisky, nabídl kolegům a vyndal housle z pouzdra. Honza si podával melodie s druhým "Honzou" Hymasem a byl to veliký nářez. V jedné skladbě Tony s Paulem do půlky jen tiše koukali, co ti dva Honzové dělají. Dva povolené přídavky byly málo.

Posledním účinkujícím hrajícím hudbu z Britských ostrovů byla Asonance. Stejně jako loňského roku přidala kapela bicí. Místo Marty Nollové se flétny s velkou virtuozitou chopila Klára Lašťovičková a naznačila, že Asonance má druhou generaci. Za Bhouše Sýkoru se u irské buzuki střídali Luboš Pick (když nehrál na basovou kytaru) a Honza Lašťovička (když nehrál na irské dudy). Zpěvačce s nejkrásnějšíma očima Hance Horké to v barevných šatech a se zeleným šátkem na hlavě velmi slušelo a jako vždy výborně zpívalo. Totéž lze říci o úplně bíle oblečené Blance Lašťovičkové. Ale dost informací o módě. Kromě nádherné hudby mě jako vždy dostalo mluvené slovo Luboše Picka. Svým stylem je nepřekonatelný a nenapodobitelný a vždy je obrovská sranda. Ten večer zněl známý i méně známý repertoár včetně přídavkové "náborové písně do armády" Říkají, že ďábel zdech a vždy vytleskané Čarodějnice z Amesbury zpívané s Hankou i publikem.

V nocturnu vystoupil Jan Spálený s ASPM. Loňského roku kapela hrála na zámeckém nádvoří a bylo to skvělé. Letos jsem se jim v duchu omluvil a koncert jsem neviděl.

V úterý 2. srpna tak asi po páté odpoledne šla po náměstí dvojice. Udělaný chlap tak přes třicet s kudrnatými nazrzlými vlasy a malá drobná dívka. Nesli kytary a když viděli, že se na Kocouří scéně cosi děje, usedli a čekali, kdy se bude hrát a zpívat.

Ti, kteří měli hrát a zpívat, si říkají Markéta a lazarové a ti, kteří čekali, se jmenují Glen Hansard a Markéta Irglová . Když Glen a Markéta zjistili, že kapela jen zvučí, pokračovali k zámku. Markétu a lazary jsem poznal loni v Telči. Potom jsem je potkával na soutěži Notování po Vyšehradem i v jiných soutěžích. Letos kapelník Aleš Povolný nahlásil dvě změny. První byl sobotní svatba jeho sestry Markéty . Markéta je od soboty Habermannová. Druhá změna bylo hostování Šárky (druhé sestry Aleše) na flétnu. Kapela představila několik nových písní a publikum sedící na chodníku si vytleskalo dva přídavky. Stejně jako loni v srpnu mě kapele mile naladila.

Zámecké nádvoří se plnilo dávno před půl osmou. Večer byl ve znamení dvou hostů ze zahraničí.

Jako první se přestavila bratislavská dvojice Dlhé diely, což je název jedné části hlavního města Slovenské republiky, odkud je z kopce vidět na Dunaj. Dlhé diely mají tři členy, z toho dva živé.Tím neživým Xi di nim (minidisk), živé představuje štíhlý mladík v čepici se štítkem a kytarou a velmi štíhlé dlouhovlasé děvče, které se nerado maluje. Jmenují se Daniel (Dano) Salontay a Šina (víc nevím). Šina zpívá (velmi krásně) a hraje na basovou kytaru (také dobře). Minidisk není obvyklý

Glen Hansard

foto: Tomáš Pohl ©

halfplayback. Například v jedné z písní se ozvaly zvuky plácání do vody, což Dano přestavil jako bubnování nigerijských žen do vody, autenticky zachycené v padesátých létech minulého století. Další zvuk byl klapotem zobáků černých čápů. Před takovými dvaceti lety by na Portě publikum Dlhé diely vypískalo. Ale v Telči jsme tu dvojici nechtěli pustit z jeviště. Jak řekl jednou Dano v rozhovoru pro radio Proglas: "Hrajeme pěknou hudbu pro vnímavé lidi". Já mu mohl ten večer jen dát zapravdu.

Po odchodu Dana a Šiny na jevišti vybuchla irská bomba jménem Glen Hansard. Pro řadu lidí v hledišti to byl opakovaný výbuch, pro mě a mé kamarády Pepu a Jitku sedící vedle mě výbuch první. Glen Hansard, narozený v roce 1970 v chudé částiDublinu, je letící meteor. Brzy jsem pochopil, proč je jeho španělka tak otřískaná a má díry.

Glen začíná píseň něžně a pomalu. Zdálo se mi chvílemi,že slyším krásnou a srozumitelnou donovanovskou angličtinu. Zněla například nádherná Co se stane, když přestane srdce bít (What Happens When the Heart Just Stops) nebo Ulož mě (Lay Me Down). A pak něha v hlase přešla ve vášeň, v prudké sdělení obsahu textu. Tvrdé údery do kytary hrozily její likvidací, hlasivky sdělovaly, že hlasová zátěž je bez hranic. Bylo vidět, že Glen se cítí u nás a hlavně v Telči doma. Občasné milé použití češtiny, občasné napití českého piva to jen potvrzovaly. Glena pak doprovodila na klávesy Markéta Irglová, jejíž samostatné vystoupení jsem viděl na Vánocích v Telči koncem loňského roku. Hezky zpívá a má vynikající angličtinu. Druhým hostem byl Karel Holas z Čechomoru se svými houslemi. Vhodnějšího hosta jsem si ten večer představit neuměl. Glen měl z počátku diváky na "lopatě" a postupně se tento stav zvyšoval až k nemožnosti. Přídavek střídal přídavek a Dubliňanu, který si rád čte knihu Odysseus od svého krajana Joyce a Malého prince od Exupéryho, se dostalo potlesku ve stoje.

Ten večer už jsem nebyl schopen vnímat nic dalšího, tedy ani kapelu Fru, fru a Honzíkovu cestu Honzy Fouse z Jihlavy na nocturnu.

Sdílet na...

| Více...