Není to tak dlouho, co se ve stejném sále křtila deska Dueling Fingers Martina Fridricha a Luboše Maliny. Ten ji připomněl instrumentální skladbou, podle jeho slov první, kterou se před šestadvaceti a půl lety naučil, Pony expres. Stejně jako on pádil také večer, žádné zbytečné pauzy a nebo dlouhé povídání. Vždy jen několik plachých slov. Stupňující se atmosféru podpořil Ossian (Wells of Old Ireland) s navazující poirštělou instrumentálkou, nebo s odpichem zahraná Krvavá Marie. Ta, ač původně nahraná s bicími a tvrdším spodkem, ve své akustické podobě neztratila nic ze své energičnosti. Stejně jako po bouřích přichází klid, tak i muzikanti zvolnili. Robert Křesťan se chopil kytary a vzápětí jsme se mohli na chvíli vrátit do dob Poutníků a to s písní Pojďme se napít. Až písničkářsky vyzněl začátek Infiely, do které po chvíli začala znít irská flétna v rukách Luboše Maliny. Ten ji neodložil ani v následující skladbě, kde byla také "grassová" inspirace vystřídaná hledáním keltských kořenů. Po tomto osvěžujícím vybočení přišla řada na mou velmi oblíbenou skladbu Ještě jedno kafe (One More Cup Of Coffee). Není v Čechách mnoho lidí, kteří dokáží tak citlivě přebásnit Dylana a konec konců nejen jeho. Po závěrečné Kdo to obchází můj dům se Zahradou rozezněl nehraný aplaus. Dva přídavky rozehřáté diváky nenasytily a tak úplná tečka  patřila až do třetice zahrané Wayfaring Stranger.

Druhá Tráva opět potvrdila, že patří ke špičce, a to nejen ve "svém" žánru. Je potěšující, když zrovna tito lidé ukazují ve světě naši lepší tvář.