5P alias pět profesí Ondřeje Fencla

Rozhovory

Hovoříme spolu v malém sále domu kultury ve Vsetíně, kde před dvanácti hodinami skončil koncert Jana Hrubého a tria, který byl beznadějně vyprodaný. Venku nevlídno a na východě se začalo zlověstně blýskat...

…jé, ty máš ještě diktafonek, já mám taky. A dokonce jsem teď točil na kazetu, protože jsem si říkal, tyjo, co kdyby se mi to náhodou smazalo, když dělám rozhovor po dvou letech a ještě s takovým borcem (pozn. Vladimír Mišík)...

Jak ses vyspal v hotelu, v Magistru?

Ondřej Fencl
foto: Zdeněk Hejduk

Za ta léta nás pořadatelé na Vsetíně ubytovali asi v pěti hotelech a tenhle je nejlepší. Tentokrát jsme si nezabouchli dveře na chodbě nahatý jako před měsícem po koncertě Luboše Pospíšila, kdy jsme pak museli spát čtyři ve dvou postelích. Snídaně výborná a navíc jsou tam pěkný, milý holky, ne starý, naštvaný báby, jako den předtím v hotelu Tatra v Kopřivnici … a moc dobrý kafe…

…tak to je fajn. No, tento rozhovor děláme pro časopis Folktime, což je tak trochu trampský časopis o hudbě. Tedy základní otázka. Jsi tramp, nebo nejsi?

Zrovna včera jsem si říkal, když jsem mezi koncerty běžkoval kolem Pusteven a z Martiňáku pak šel dolů už pěšky probouzející se načechranou, vodou nasáklou předjarní přírodou, jak je to pro mě s léty důležitější element. Třeba pro Honzu Hrubého nebo Vláďu Mišíka byla celý život základ hospoda. Já do hospody chodím taky rád, ne že ne, ale večer nebo v noci. Přes den mě to táhne ven. Jsem takový ten muzikant, že když je venku hezky, nedokážu sedět na hotelu nebo v restauraci.

Rodiče tě k tomu vedli, nebo jenom k muzice?

No, rodiče nejsou přímo muzikanti. Táta hraje u ohně na kytaru a hrál kdysi na violu, máma hezky a ráda zpívá. Dali mě do hudebky v útlém věku a máma se mnou hodně času trávila u piana. Podpořila to, co ve mně klíčilo. Pradědeček byl řídicí a učil na housle. Jinak moc hudebníků v rodině nemám, brácha vycházkově na trubku... Moji rodiče se seznámili v oddíle Kruh, dnes spadá pod Ligu lesní moudrosti, tehdy asi pod T.O.M. (Turistický oddíl mládeže). Chodil jsem tam pak i já, mí sourozenci i bratranci, v podstatě jsem tam vyrostl. Každý celý červenec v teepee, každý druhý víkend na čundru nebo v zimě na roubence, co máme v Krkonoších. Takže já jsem až do vysoký školy, v podstatě do doby, než jsem se začal živit muzikou, nejvíc času trávil venku. Nocleh pod širákem byla pro mě přirozená věc, ve své době přirozenější, než nocleh pod střechou…

…takže bys kdykoliv klidně sbalil uesku a vyrazil…

…baťoh, karimatku a spacák. My pořád na čundry chodíme. Bohužel kamarádi můžou logicky o víkendech, kdy já hraju. Paradoxně k častějšímu výletění pomohl covid, to jsme byli asi čtyřikrát, protože jsem nehrál.
Já jsem byl kdysi zvyklej spát i v zimě ve stanu na sněhu, ale při loňském únorovém čundru jsme si mastňácky vzali penzion, holt zlenivělí čtyřicátníci (smích).
Takový ty léta od dvaceti do třiceti jsem byl dost bigbíťák, nejradši jsem hrál na elektrickou kytaru, přičichl jsem k hospodě a pivu... a teď se zase obloukem vracím k tomu, v čem jsem vyrostl.

Hrál jsi někdy celou noc u táboráku?

Stokrát? Já jsem si v podstatě zničil šlachy hraním u táboráku těmi příšernými oddílovými kytarami s vysokýma strunama. Oheň začal hořet někdy v deset večer a patřilo k dobrýmu bontonu tam vydržet do svítání. K ránu už jsme hráli Jasnou páku a Visáče, to jsou samý barréčka... a tím jsem si odrovnal ruce.

Vím, že máš rád Zelenáče. A co Honza Nedvěd. Toho jsi také hrával?

zpěv
foto. Mia Feres

Toho jsem nehrával, protože u nás doma byl Honza Nedvěd za něco divnýho. Moji rodiče měli rádi Spirituál kvintet, ale ten bez Nedvědů, a v oddíle jsme se Nedvědům smáli. My jsme byli takoví trochu elitáři. Smáli jsme se i skautům, že jsou v maskáčích a zdraví se levou rukou. Smáli jsme se těm, co spí v chatičkách s podsadou, protože jsme měli pocit, že jenom my jsme ti správní indiáni (smích) a v tomto diskurzu byl odsunutý i Honza Nedvěd. Až když jsem začal být muzikant a živit se tím, tak jsem postupně zjistil, jak je to hudebně geniální a zjišťuju to čím dál víc - že ti trapáci jsme byli my, ne Honza s Frantou.

Na jejich koncertě na Strahově k padesátinám jsi byl?

Tam jsem nebyl. Dokonce jsem napsal písničku, kde jsem se tomu vysmíval a pak jsme i na první desce Hromosvodu měli Go Johnny Go, kde Franta zpívá Honzovi, že už spolu nebudou hrát.
Na Greenhorny jsem tahal střídavě rodiče a babičky. Když hráli třeba v Ďáblicích, což bylo hodinu a čtvrt městem hromadnou dopravou, museli se mnou. Chudáci. Obvykle to byl nějaký zapadlý kulturák, kde jsme byli my, buď Greenhorni Honzy Vyčítala nebo Zelenáči Mirka Hoffmana, a tak pět dalších lidí (smích). A já to hltal... S Mirkem jsem dělal do Lidovek rozhovor k jeho osmdesátinám. I po těch letech u muziky silnej zážitek - dvě hodiny si povídat s člověkem, co zpíval Oranžovej expres.

No, já když jsem přemýšlel o čem se máme dnes bavit, tak mě napadlo, že by se to celé mohlo jmenovat 5P Ondřeje Fencla, tedy pět profesí. Ty jsi muzikant, básník…

…to nevím jestli je profese…

…já myslím že klidně může být. Takže dále také autor, manažer a novinář. Tak kde začneme? Ondřej Fencl jako novinář. Byl bys schopen se sbalit z hodiny na hodinu a jet teď třeba na Ukrajinu a tam dělat rozhovory s lidmi, nebo prostě přinášet aktuální zpravodajství z války?

Asi ne, nejsem nějak zvlášť bojácný, ale mám dvě děti a manželku. Váleční reportéři, to jsou ostřílení borci, machři, kterým musí trochu chybět pud sebezáchovy - a ten já mám. Ale hlavně, já jsem novinařinu nikdy naplno nedělal. Já jsem vystudoval mediální studia na Karlově univerzitě, takže jsem magistr mediální vědy, ale pak jsem to zase hodně rychle zapomněl, protože to psaní stejně buďto máš v sobě, nebo nemáš, škola tě naučí spíš ty kontakty a nasáknout prostředím. Dělal jsem hudební novinařinu do všech možných deníků, Mladá fronta, Hospodářky a do časopisů, Rock And Pop, Report, Folk a Country... ale vždycky se mi to doplňovalo s muzikou, nikdy jsem to nedělal na plný úvazek. Dneska už píšu jen... když Vladimír Mišík vydá desku… (smích) … nebo když přijede Robert Plant, Bob Dylan... nebo když si chci pokecat s někým, koho obdivuju... Ale jet na Ukrajinu… sleduju to samozřejmě jako teď všichni, ale já bych k tomu neměl ani ty historické znalosti, protože když chceš referovat o zemi, musíš ji umět zasadit do kontextu.

Troufáš si odhadnout, jak to bude dále pokračovat? Myslíš si že se Putin zastaví na hranici Ukrajiny?

Na to je ještě brzo, je to teprve druhý den, to nevíme nejenom my, ale asi ani Joe Biden. Putin je psychopat a my psychopati nejsme - tudíž si nedokážeme představit, co se v jeho hlavě odehrává…

…a jak může jeden člověk rozhodovat o osudu celého světa…

kytara
foto: Zdeněk Hejduk

… no, bylo to tak v daleké minulosti... a najednou je to tady a teď. Ale já jsem optimista, který stále věří v západní demokracii. Takže, povíme si za pár let.

To je otázka. Jak dlouho to bude trvat, než budeme vědět na čem jsme…

Dneska jsem viděl záběry z úplně stejného sídliště, na kterém jsem vyrůstal já, kde létají rakety a škola pomalu vybombardovaná. To není minulost, to není na druhé straně zeměkoule, to jsou stejní lidi jako my o tisíc kilometrů vedle. Strašný, hrozný, neuvěřitelný. A hele, támhle vlaje ukrajinská vlajka…

…jo, už jsme ji taky začali shánět.

Ta podpora je úžasná, ale Putin si z toho asi nic nedělá. Včera jsme je měli na pódiu, však jsi nám to na můj popud sám vytisknul. Modrá a žlutá. I když to nebe tam teď asi moc modrý není.

Mě napadá jestli to bude stačit, že dáváme najevo, že stojíme za Ukrajinou…

…asi ne. Já nějak do hloubky nerozumím zahraniční politice, sice mám zápočty z Dějin Ruska a dalších předmětů na Mezinárodních teritoriálních studiích, ale ty jsou dvacet let starý. Vnitřně cítím, že bychom jim měli jít na pomoc. Ale co já bych dělal se samopalem? Ty ho aspoň umíš držet, já mám modrou knížku na astma. Tak se spíš zapojím finančně.

Věříš zpravodajství, které produkují tví kolegové?

Věřím, nevidím důvod proč ne. Kromě toho, že spoustu těch lidí znám ze školy, tak si vůbec neumím představit, že by třeba v ČT byl někdo zaplacený, zvlášť teď. U Novy a Primy bych byl dříve opatrnější, ale teď je skutečně taková situace, že věřím, že všichni referují v rámci možností pravdivě. Až na dezinformační weby, přirozeně.

Pojďme dál. Ondřej Fencl jako básník. Cítíš se jím být?

Ne, protože básník je pro mě někdo jako Skácel. Já se cítím být básničkářem. Píšu rád tak, aby tomu všichni rozuměli. Nejsem takový ten autor za tři rohy s postupným uvolňováním.

Jsou dneska lidi schopni pojmout básně? Včera jsi tady četl svoje básničky a reagovali velmi dobře…

… lidi na to reagují překvapivě pozitivně, já myslím, že to je, v uvozovkách, díra na trhu. Blbý slovo, spíš určité vakuum. Z poezie se totiž stalo něco takového zakukleného do formy a i pro mě nepochopitelného. Chybí mi v ní rytmus, rým... A proto chceme nyní s herečkou Kristýnou Podzimkovou začít projekt, který jsem si nazval “Poezie blíže k lidem”, což zní vzletně, já vím. Budeme mít na jaře první vystoupení 18. května v klubu Vrátnice v Rožnově pod Radhoštěm. Jako host s námi zahraje Petr Fiala. Já ho v podstatě považuju za básníka, jeho písničky představovat netřeba, Mňága je kult. Kristýna, ta krásně recituje. A tak se chceme pokusit vrátit poezii na pódia. Napůl muzika, napůl recitace anebo obojí dohromady. A vybrat takové ty Skácely, Seiferty, Hraběte a podobně. Dodnes srozumitelné, nádherné, nadčasové…

…mají dobrou pointu…

…ale klidně třeba i Kytici nebo Máj, když to budeme hrát na gymplech, nebo něco dalšího, co nezestárlo... Kristýna navrhla valašského básníka Nezdařila... uvidíme.

Mně se líbí ty tvoje, protože jsou krátké…

Klávesy
foto: Kateřina Šmíd

…ono to musí být krátké. Dnešní doba je rychlá. Moje knížka Všetečky, to jsou básničky do jedné esemesky. Původně se ta knížka dokonce měla jmenovat SMS básně a měly být na rozsah jedné esemesky v tlačítkovém telefonu. Miniatury.

Takže básnictví žije. Tuším Marek Eben někde řekl, že máme kolem sebe básníky, ale neříká se jim tak.

Tak Jaromír Nohavica je básník, Karel Plíhal je básník, Petr Fiala, …každý textař je trochu básník. Eben určitě taky, těžko říct, kde je ta hranice… ale asi aby se to dalo přečíst i bez související hudby a pořád to bylo silný samo o sobě.

Já si rád přečtu texty písní třeba na bookletech v cédečkách a jsem často potěšen, jak jsou výborné.

Já dokonce zjišťuju, že s tou muzikou ty texty vnímám zkratkovitě a jenom některé slogany nebo refrény. Ale až když si ty texty přečtu na papíře, zjistím, že jsou ještě jinak krásný.

Myslím si, že pokud budeš dělat poetické večery, že to bude mít úspěch, protože jsem si všiml, že tady ta díra na trhu fakt je.

My zvažujeme vzít s sebou i někoho, kdo dělá slam poetry, někoho mladého, kdo dobře rapuje, v čemž já se vůbec nevyznám, ale věřím, že je spousta lidí, kteří to dělají a pracují s tím slovem kreativně. Třeba by to pak chytlo i mladý lidi, ale tam nedohlédnu, možná se pletu. Včerejší publikum ve věku mých rodičů, to jsou lidi, kteří poezii byli zvyklí číst i v mládí. I když, Vláďa Mišík mi říkal, že jejich generace také moc poezii nečetla. Že oni k tomu přičichli až u toho hudebního kumštu v souvislosti s Kainarem, ale že by nějak drasticky nakupovali poezii, to nebylo nikdy.

Dřív se to hodně nosilo, u studentů a mládeže, Ivan Wernisch kdysi vydal celé bichle takových básní…

…no, já jsem svého času nosil v náprsní kapse sbírku Seiferta a oblboval s tím holky na lavičce na Petříně. Ty věci, co napsal, když už skoro umíral, jsou neuvěřitelně nabitý takovou nelacinou erotikou. To vždycky zabralo (smích). Nejkrásnější bývá šílená.

Na ty poetické večery se teda těším.

Mohli bychom vzít s sebou i nějakého slavného spisovatele, že by do toho zapojil autorské čtení. Bavil jsem se o tom s kamarádem Jirkou Hájíčkem, jihočeskou spisovatelskou hvězdou. A nebyl proti.

Ondřej Fencl autor, třetí pé. Pamatuješ si na svoji první písničku?

Jo. Napsal jsem ji na prvním táboře na Střele v roce 1990, když jsem si rozřízl nohu na pět stehů o rozbitou sklenici ve vysoký trávě. Celá písnička je o tom, že mám rozříznutou nohu a žaluju to bohu, rozřízl jsem si ji o roztřískaný kompot, byl to hnusný pocit, krev natekla mi do bot, epický příběh (smích)...

…a to ti bylo tehdy osm, devět let. Píšeš v pohodě, nebo se nad tím trápíš. Říkáš si prostě, teď to napíšu a je to tam?

Moc se netrápím a moc nepíšu. Mě to buď celé napadne, vyplivnu to rovnou, a pak už to jenom dobrušuju, anebo se na to vykašlu. Že bych se to snažil vysedět, to málokdy. Pravda, máme asi dvacet pět písniček s Petrem Jandou, kde mám texty a on hudbu... A někdy je potřeba jich udělat několik za týden, tak to jsem si k tomu musel fakt sednout, třeba na hodinu. Ale ne že bych se nad tím nějak trápil.

Píše se ti dobře na objednávku?

Já bych klidně rád psal na objednávku, ale on mě moc nikdo neoslovuje. Kromě toho Djanga mám nějaké texty na deskách Luboše Pospíšila, dělal jsem pro Báru Vaculíkovou, před lety několik pro Lenku Dusilovou... Obecně spíš píšu z nějakého náhlého pohnutí.

Takže napíšeš a už se k tomu nevracíš, nemáš potřebu to předělávat…

…občas vezmu své staré básničky a zkouším je opatřit muzikou, …s tím jsem teďka začal, protože je škoda že jich mám asi tři sta, a všechny jsou jenom básničky, tak jsem z některých udělal písničky. Ale není to žádný bolestný proces. Hlavně, ona ta moje autorská tvorba zas tak moc lidí nezajímá. Kdyby byl Hromosvod kapelou, na kterou chodí napříč republikou plné kluby, tak by mě to víc motivovalo tvořit. Takhle mám spoustu věcí rozpracovaných a nechám to, až to uzraje.

Zúčastnil by ses někdy třeba textové dílny, kde se jaksi trénuje psaní…

…já vím, jsou teďka i takový campy, songwriting… Asi ne, nemám k tomu žádnou apriorní antipatii, ale nemám na to takovou chuť, abych tomu věnoval čas... Ale všichni si to chválí, tady ty autorský interakce.

Účastnil ses nějakých soutěží s kapelou, s Hromosvodem? Zasáhla tě třeba ještě Zahrada a její konkurzy?

Jojo, my jsme dokonce vyhráli Portu. Na konkurzy Zahrady jsme chodili každý rok, stejně jako na Folkový kvítek, kde jsme byli poprvé ještě jako děcka. Vždycky přišel Jupp Konečný, zamrkal a řekl nám nějaký to moudro. Po pár letech už jsme nad tím trochu ohrnovali nos, ale stejně jsme tam furt lezli.

Někdo to dělá pořád, je mu třeba už i padesát, šedesát let a pořád soutěží…

…my jsme před pár lety poslali nahrávku porotě United Islands, protože tam seděli kvalitní kumštýři a ne, že rozhoduje počet lajků nebo odeslaných sms. Ale to byla spíš výjimka… ale počkej, teď jsem se zúčastnil Českého Slavíka (smích), ale já to nevěděl. Mě tam někdo přihlásil a neskončil jsem úplně špatně, byl jsem se čtyřiceti hlasy asi v půlce toho peletonu, za mnou i nějaká známá jména - asi taky z kohosi recese (smích). Dokonce mi někdo psal, že mi dal hlas. Já říkám, jak hlas? A on, vždyť jsi v Českém Slavíku! Bizár. Zvlášť pak poté, co tam předvedl spasitel Janeček.

Je to pro tebe důležité, tyto soutěže? Teď třeba bude finále ceny Anděl.

No jasně, že bych tam chtěl být. Mně se při té otázce aktivuje i to mé manažerské já - paní z kulturáků na zaklínadlo "nominován na Anděla" docela slyší (smích), publicita se hodí. Všeho všudy jsme jednou byli s Divokým tichem Žižkova nominovaní v kategorii rock (smích), kde byl David Koller, vůbec jsem nepochopil proč my s Hromosvodem, to mě vždycky fascinuje, to rozdělení do kategorií … David Koller, Support Lesbiens, Kabát… a my. Já jsem se dozvěděl z interních zdrojů z poroty, že jsme skončili čtvrtí, proto to vím. Ale jinak si nás vlastně nevšímají. Patrně prostě nejsme tak dobří, to bude hlavní důvod. Já jsem zkoušel, když byla veřejně ta akademie dostupná, že jsem obeslal pár desítek lidí, co tam znám "hele, tady máme desku, slyšeli jste ji?" Letos jsem si ani nevšiml, že to bylo vyhlášené. Takže to sleduju asi takhle…

…mě to zrovna přiletělo do zpráv.

Poslední roky jsem docela příjemně překvapený. Když to dělal Lešek Wronka, tak to bývalo k poblití, ale Honza Vedral a jeho parta, to je podstatně lepší. Mrzí mě, že se toho nezúčastňují lidi jako Pavel Klusák nebo Ondřej Bezr. Část té hudebně publicistické obce to bojkotuje, asi jsou tam nějaké antipatie… Ta porota není ideální, ale to nebude nikdy. A za minulých časů v ní figurovali třeba šéfové prodejen s cédéčky a podobně, takže si dávali malý domů. Teď se tam hraje živě, jednou jsem byl pozván, a byl to příjemný večírek. Akorát mi asi někdo něco hodil do piva, protože jsem přišel domů bez bot. Nebo bylo těch piv moc (smích).

Tak mnozí to vnímají také tak, že když si ta jména přečteš, tak třeba víš, kam můžeš zaměřit svoji pozornost…

…já jsem si třeba pustil ty rapové nominanty, abych zjistil co je to za svět a v čem jednou pofrčí moje děti, jestli to ještě bude tak cool, jak dnes. Neporozuměl jsem tomu, ale musím uznat, že klipy mají natočený suprově, vysokonákladově, to už se dnes moc nevidí. A dosah je neskutečný, desítky milionů zhlédnutí…

Takže teď čtvrté Pé, Ondřej Fencl jako muzikant, výkonný muzikant… Pamatuju si, že to tady dříve fungovalo tak, že si kytaristi takzvaně stahovali sóla a učili se je. Máš nějaké svoje vzory, stahoval jsi sóla?

Já taky umím pár sól (smích), třeba Sbírku zvadlejch růží, protože ji hraju v Lucii revivalu, Little Wing od Jimmyho Hendrixe, to jsem se naučil, protože jsem to miloval, …a hrajeme občas ty Beatles, takže mám v paži spoustu Harrisonových, potažmo McCartneyho sól. Když mi bylo dvacet, neustále jsem si doma něco nahrával na kazeťák a do toho si hrál. Vzal jsem třeba kus samostatných bicích z úvodu písničky Laboratoř od Olympicu, to jsem si na té kazetě namnožil za sebe, abych měl rytmus bicích aspoň na pár minut a pak jsem do toho nahrál basu na kytaru tak, že jsem dal dva kazeťáky vedle sebe, z jednoho jsem pustil ty bubny a druhý to nahrával i s tou mou hranou basou. Takhle jsem si zvěčnil desítky písniček a pak jsem do toho hrál na kytaru, jako že jsme kapela. Led Zeppelin, Beatles a tak.

Takže jsi to taky zkoušel…

…jó, pár sólíček jsem stáhl. Ty postupy z nich už mi zůstaly v prstech a používám je dodnes. Takže chápu, že když se jich někdo naučí stovky, je pak úplně jiný kytarista než já. Protože si obohatí hudební myšlení. Ale já necvičím na hudební nástroje a nikdy jsem necvičil. My ani s kapelami moc nemáme zkoušky. Třeba s Vláďou Mertou nebo s Honzou Hrubým jsme neměli zkoušku nikdy, všechno vzniklo až na pódiu.

No, na to, že nikdy nezkoušíš a pak tady hraješ na klavír jednou rukou basové party a k tomu na foukačku a kytaru, tak to teda žasnu…

…no, to je pro publikum. Mě to někdy baví. Používám často klávesy a k tomu hraju na kytaru, tak že si dupnu pedál. Cvičím na hudební nástroje a zkouším nové výzvy zásadně na koncertech před lidmi (smích). Proto taky nejsem tak dobrý instrumentalista jako většina mých spoluhráčů.

No, evidentně si své spoluhráče umíš dobře vybrat…

No, já vím přesně, ve kterých kapelách bych nemohl hrát. Například s Richardem Müllerem nebo s Buty. Tam jsou tak fantastičtí muzikanti, že na to můžu akorát tak obdivně zírat. Tam bych byl za pako.

Každopádně těch kapel máš celkem asi … osm, deset?

Ono se to tak různě mění, revivaly vesměs spí, akorát ta Lucie nějakých dvacet ročně odehraje, s Beatles a Uširváčem jednou za rok, abychom se viděli. Takže to nevím, jestli počítat za kapelu. Základ je Hromosvod, 5P Luboše Pospíšila, Schodiště, Vláďa Merta a Honza Hrubý a různé sestavy kolem nich, Oskar Petr Marsyas band, teď taky docela hraju s Vaškem Koubkem duo, ve třech s Davidem Landštofem nebo i celá velká kapela... sem tam zahostuju s Mňágou nebo se Znouzectností.

Někdy se mluví o tom, že na festival přijedou čtyři kapely, ale je to celkem pět lidí…

Jojo, třeba Lucie revival je ve třech z pěti totožný s Hromosvodem. Takže někdy se to i pokouším pořadatelům nabízet současně, ideálně na městské slavnosti. Nejdřív předvedu svou autorskou tvář a pak tu, kterou zprostředkuju. V posledních letech jsem se napojil na partu kolem Matěje Belka, Matěje Morávka, Kuby Červinky, Kuby Nývlta, to jsou vesměs kluci vylezlí z konzervatoře před pár lety, ještě neopotřebovaný muzikantským životem, s čerstvou hlavou a schopností naučit se ze dne na den cokoli a ještě zpaměti. Hrajeme spolu u Oskara Petra, u Luboše Pospíšila, sem tam zaskakují i v dalších kapelách, když zrovna nemusí hrát s Kollerem, Haberou, Sto zvířaty, Redlem a podobně. Vlastně kopíruju ty "mé" legendy. Už mě baví spolupracovat s mladšíma lidma, než jsem já.

Kromě Greenhornů jsi prý míval rád Olympic. Mrzí tě, že s nimi nehraješ, že předloňský konkurz nedopadl?

Upřímně... nemrzí (smích). My jsme teď udělali sólovou desku s Petrem Jandou, kde hraju na klávesy a mám tam sedm textů a jednu hudbu, takže to je dost vtipný, že jsem sice nešel do Olympicu, ale rok nato jsem začal s Petrem točit. A to mně vyhovuje. To je tak akorát, tahle spolupráce, přínosný, zábavný. Jinak jsou přeci jen dost jinej svět než ten můj. Lidsky by to nebyla taková jízda jako s Lubošem, Vláďou, Hromosvodem a podobně.

Tak možná i ten věkový rozdíl už může být znát…

…o tom to ani tolik není. Mě to tehdy tak pohltilo, po dvaceti letech jsem cvičil na hudební nástroj fakt dost. Naivně jsem si myslel, že bych mohl mít Olympic vedle dalších kapel. Zjistilo se záhy, že to je blbost. A přišel bych o celý svůj barevný hudební svět, který si tak trochu sám řídím. S tím vědomím oni mě tam taky nevzali. Petr Janda pak někde říkal, že se bál, že bych měl Olympic jako pátou kapelu. Pavel Březina se tam hodí víc, vizuálně, stylem hraní i klávesovými rejstříky. Já jsem tam chtěl hrát takový ten starý Olympic. Já totiž miluju Želvu, Pták Rosomák a hlavně Jedeme jedeme, ten konec sixties. Jenže oni z toho období hrajou tři, čtyři písničky. Bylo to dobrodružství. Tak jsem si po dlouhé době v muzice zasoutěžil.

Jako muzikant toho máš hodně, skoro dvěstě koncertů ročně, a jsi pořád on the road. Co ti udělá radost? Pustíš si třeba muziku někoho jiného? Posloucháš něco?

Skoro ne, protože my máme docela malej byt, v něm dvě malý děti a ty nadělají muziky (smích). Když občas něco pustím, tak manželka řekne zhruba za půl minuty: “ztlum to, tady se nedá existovat.” A má pravdu. Ale když jsem jednou za sto let doma sám, nebo když jsem teď recenzoval nového Mišíka, tak jsem si to pěkně čtyřikrát pustil soustředěně a to bylo krásný. Spíš než muzika mi v mimokoncertních časech udělají radost lyže, les, hory, být s rodinkou kdekoli na výletě. Ani s kapelou v autě nic neposloucháme. Nejsme jak Roman Holý, kterým to protéká dvacet čtyři hodin denně.

Dokázal by sis přibrat k tvým mnoha kapelám nějakou zahraniční? Která by ti udělala radost?

Žádná. Já jsem zásadně zasazený do toho českého prostředí. Sem tam si zahraju s Mňágou, s těmi bych chtěl hrát i víc, to mě hodně baví, přesně můj muzikantský svět. Jinak už nemám jiné ambice, než abychom s tou mojí autorskou hromosvodí muzikou víc pohnuli směrem k lidem. Teď jsem začal hrát s Vaškem Koubkem, tam je taky hodně dobrá kapela. Často přemýšlím, jestli už to nepřeháním. Ale všechno mě to tak baví... A ony tady ty legendy nebudou věčně (smích), ale to už jsem říkal před deseti lety.

Snad je ještě dost času.

Doufám.

Dobrá. Ondřej Fencl manažer, páté P. To je nejvíc vidět, řekl bych.

To je také nejvíc práce. Protože já nejsem ten manažer, co mu lidi volají a píšou, to je tak třicet procent, zbytek nabízím já aktivně. Jak mě ti pořadatelé osobně znají, protože k nim jezdím jako muzikant, tak je to výhoda.

Tak včera, v době lehce postcovidové, bylo nachystáno osmdesát míst a padesát jsme pak přidávali. A na závěr, to jsi ty už ze šatny neviděl, lidi tleskali vestoje. Tomu už se říká úspěch, ne?

Myslím, že jako manažer jsem úspěšný. Možná víc než muzikant, ale i na téhle bázi bych řekl, že to úspěch je. Ono to jde ruku v ruce, proto se spoustou těch legend hraju. Kdybych byl jen vtíravý muzikant, tak se určitě tak často nevidíme. Projekt s Honzou Hrubým, to je pro mě velký příjemný překvapení, kolik lidí na to chodí. Legend ubývá, na Mišíka už si nezajdou, tak vezmou za vděk jeho nejslavnějším sidemanem.

Já si myslím, že kdyby ses o ně nestaral, tak už by je snad ani nikdo neviděl…

…Michal Prokop by tady hrál, a Roman Dragoun, to je tak všechno. Zbytek hraje se mnou (smích). Ještě vlastně Petra Macháčková se do toho pustila, mají teď omlazený Flamengo, a pak jsou tu kluci kolem Olina Nejezchleby, Pavla Skály, Etc bez Mišíka. Jinak ti veteráni moc nevyjíždějí, anebo už nejsou.

Ty máš na ně dobrý vliv. Třeba ještě s Vladimírem Mertou se tady objevíš…

…tak Mertu musím doslova přemlouvat, tomu se chce ze všech nejmíň, ale je také nejstarší. A taky hraje ještě pořád sám, úplně sám a má to rád. Takže spolu letos odehrajeme jen asi patnáct, dvacet koncertů, z toho polovinu po boku Vlasty Redla.

Mám pocit, že s Honzou Hrubým je to v pohodě, i když v jednom rozhovoru, tuším s Ondřejem Bezrem, se píše, že mu v hospodě říkali: hrej nebo ti rozšlapeme housle. Rozšlapal bys Honzovi housle?

To ne, mě jako muzikant nikdy nesral. Každý z těch důchodců má své vrtochy, které tě občas naštvou, ale dobrý je, že jich mám kolem sebe víc, takže když mě náhodou jeden štve, tak se zase těším na toho druhého, jsou to takové vlny. Každé té partě se občas daří víc nebo míň, občas jsou nějaké spory a občas zase ne. Nejčastější výhrada k Honzovi z řad Etc byla ta, že hraje furt, že furt šmidlá, jakkoliv geniálně... a to nám zas nevadí, tady je to na tom založený.

…hodně tónů…

…jo. Tady ho naopak necháváme co nejvíc to jde a lidi to milují, přišli na to. Jestliže někde někomu vadí, že muzikant hraje moc, ale lidem se to líbí, tak se potom nabízí udělat z něj ústřední postavu.

A tady to vychází velice dobře.

Honza má nesmírně originální postupy, takhle nehraje nikdo. Je to zábavnej kumpán, i ve svém věku rád na šňůře a v hospodě, v týhle partě mu to obrovsky sedne. Teď jsme točili něco u Petra Jandy s Pavlem Šporclem, to bylo fantastický v tom, jak to bylo intonačně jisté, nádherný zvuk zpod rukou mistra, ale to jsou věci, které už někdo napsal, klasika. Honza, ten to vymýšlí na fleku.

Mě napadá snad jediné srovnání, Robby Steinhardt z americké skupiny Kansas. Ten taky hraje pořád a je to originální…

…ještě z úplně jiného břehu Iva Bittová.

Tak jo, co ještě?

Pět pé jsme probrali, myslím pět pé Ondřeje Fencla, ještě by tam mohlo být: organizátor veřejného dění, já velice rád organizuju třídní srazy, hospody, vejlety, čundry, Alpy…

Co teda ještě všechno kromě toho děláš? Teďka se třeba spousta muzikantů vrhlo na malování, protože byli zavřeni doma a neměli kde hrát?

Ondřej Fencl
foto: Zdeněk Hejduk

Tak to je něco, v čem jsem absolutně nejhorší. To si vůbec nedokážeš představit někoho, kdo tak špatně maluje jako já. To i moje dvouletá Aninka maluje líp. Takže tam mi pánbůh zase docela ubral. Stejně tak nejsem manuálně zručnej. A vlastně ani moc sportovně nadanej. Takže každý má něco. Ale starám se o děti, to je také hodně zajímavá činnost.

Úplně poslední otázka na závěr. Na co se tě zatím nikdo nezeptal, ale ty bys na to chtěl odpovědět?

Ty vole. To už jsme tu měli pár zajímavých otázek… třeba… jsi dobrý otec?

No? Jsi dobrý otec? Mají tě děti rády?

Doufám, že jo. Mají a já je. Ale když to vezmu procentuálně jak se stará otec a matka, tak mých je tak deset, dvacet procent.

Ale zase jsou intenzívnější…

To jo. Ale jsem hodně zvědavý, jaké to bude, až děti nastoupí do školy a nebude moci jet ten můj režim, že budeme moci kdykoliv kamkoliv vypadnout mimo víkendy. Zatím s těmi malými dětmi je to muzikantství kloubitelné, protože jim je jedno, jestli je víkend nebo týden. Ale s povinnou školní docházkou a domácími úkoly a s tím, že víkendy se většinou hraje, jsem zvědav, jak to půjde… jestli budu muset trochu ubrat v té muzice… asi jo.

Bude se to řešit až to přijde.

Přesně. Já to tak dělám vždycky.

Ondřeji, já ti moc děkuji za tvůj čas, hezky se s tebou povídalo, doufám, že stihneš vlak.

Já taky! (poznámka: stihnul :)

S Ondřejem Fenclem si povídal Dušan Trličík ve Vsetíně, 25. února 2022, den po vypuknutí války na Ukrajině.

Sdílet na...

| Více...