Rozhovor: S Jardou Novotným o Kamelotu, Druhé tráve, Slávkovi Janouškovi a puncochácích

Silvestroviny

Cestou do Náchoda na bluesově kulinářský festival Lečo Alive jsem na přestupu v Pardubicích potkal na pánském WC přímo u pisoárů opravdovou folkovou legendu a věčného květákového rebela, Jardu Novotnýho. Trvalo mi chvilku, než jsem ho poznal, protože s jeho malým "přítelem" jsem zatím neměl tu čest, jakmile sjel ale můj zrak o něco níž, tedy ke špičkám jeho zablácených rokerských bot, v tu ránu už jsem byl doma. Jardovu typickou žlutou kobercovku, kterými si už dlouhá léta pravidelně omotává ony hrozivě vypadající žraloky, bych poznal kdykoliv. Dal jsem se s ním tedy do řeči a byl jsem velmi potěšen, když jsem zjistil, že Jarda jede taky na Lečo, a že máme tím pádem společnou cestu. A protože do odjezdu vlaku zbýval ještě asi tejden, zapadli jsme na jedno do zdejší nádražky a já se rozhodl, že s Jardou udělám krátký rozhovor pro FOLKtime. Rád bych vás jen upozornil, že ne všem Jardovým výrokům jsem rozuměl, a tak jsem některé výrazy radši opsal přesně tak, jak je zaznamenal můj lampový diktafon Tesla 500.

Jardo, ty jsi podle mého zřejmě největší postava českého folku vůbec. Neštve tě někdy, že se o tobě tak málo píše?

Takto vížejo.

A hodláš udělat něco pro to, aby se to změnilo?

Vole, neblbni.

Jak jsi se vlastně dostal k muzice?

Na základce jsme chodili na smetiště sbírat prázdný vobaly vod sprejů. Mě to vohromně bavilo, tak jsem chodil na ten smeťák i místo školy, číhal sem přímo pod haldou a dycky dyž přijel novej náklaďák, sem šel do toho. Jednou sem šel do toho moc brzo, sklápěčka byla eště nahoře a já už se tam přehraboval. Jenže z tý sklápěčky eště vypad porcelánovej slon a jak mi hupsnul na záda, tak mi zlomil klíční kost. Ležel sem s tim pak doma a dotoho přišla pijonýrská vedoucí, že sem prej vyhrál celoroční soutěž v tom sběru a jako první cena byla taková překližková kytara. Tak mi jí hned dala a já jak neměl doma co dělat, sem si pustil Greenhorny a mastil s nima na kytaru ty jejich písničky.

Kdy to zhruba bylo?

Čéče, to už je dávno, to mi příde jak v minulym století dyby to bylo.

Vždyť to už je minulý století, ne?

Jo? Tak vidiš. Co se teda tak blbě ptáš, když to víš?

Promiň.

To je dobrý. Hele podej mi ten popelnik. Dík.

Nemáš zač.

To sou tvoje hokejky?

Ne, nejsou. Asi támhle těch.

Hele frajeři, dejte si ty klacky doprdele, nebo vám je zlámu vejpůl.

No, Jardo, já o tobě vím, že ty jsi už na střední škole?

Cóóó? Kdo je u tebe strejda, ty parchante? Řekni to eště jednou! Hele, neser mě, řek sem Ti, vem si ty hokejky a vypakuj se vocaď. Počkej, já je dojdu srovnat.

Chceš nějak pomoct?

Ne, dobrý, podej mi to dřevo. Tak hele, vy buzíci, počítám do pěti, jestli se nezvedneš vod toho stolu, tak vo vás tysračky přerazim.

Jardo, támhleti patřej k nim?

?čtyry, pět! (Zvuk praskajícího dřeva a řinčení skla) Máš to, hajzle. Jau! Pocem! Ap. Uh. Grázle! Tu máš! Chceš taky? Zahoď tu kudlu, cingroši?

Jardo bacha, židle!

Jau! Debile! Eh! To máš za to! Uhgrrrrr, eh, eh, hap?

Co je? Nechte mě! No patřim k němu, a co? Jau, počkejte, já pudu sám?

Hele vrchní, di dohajzlu! Voni to vyprovokovali! Jak, nezajímá? Počkej, to je můj bágl, neházej s nim!

Né, já jsem z Prahy, au, nashle?

P.S. Jak jste asi poznali, díky nečekaným okolnostem jsem se dnes Jardy Novotnýho nestihl zeptat úplně na všechno, na co jsem chtěl. A tak o Jardově velmi těsné spolupráci s Kamelotem, Druhou trávou, Slávkem Janouškem a ostatními interprety, a o úsměvné příhodě s punčocháčemi, si snad stihneme popovídat příště.

Sdílet na...

| Více...