|
Docela napínavé dobrodružství - sedět v hledišti náměšťské ZAHRADY a uvažovat o tom, která z kapel, snažících se na pódiu zaujmout horkem uondané diváky, bude na konci tohohle třídenního festivalu třímat v rukou onu tolik vytouženou trofej. Peloton třinácti kapel přivedl do Amfiteátru tentokrát Jiří moravský Brabec, každý ze soutěžících přispěl po čtyřech skladbách.  | Stráníci vyhráli jednoho z prvních krtečků v dobách
kdy se Zahrada konala ještě ve Strážnici | foto: Vítek Školník Urban © |
Dokud jsem neznal Alešanku, představoval jsem si, že to bude podle názvu nejspíš nějaká zbloudilá dechovka, ale nejen podle dnešního koncertu už vím, že je to velice příjemný jihomoravský folk s křesťanským nádechem. Důkazem toho všeho je jeden z Žalmů (ach jo, nevím který), zazpívaný v moravském nářečí. Pěkné. Další jiho - tentokrát Češi - nastoupili o něco razantněji a ve výborné formě. Hudbu, kterou si sama kapela Směr jih okomentovala v jedné z písní jako Gadža mjúzik, obsahovala ale snad příliš dlouhé instrumentální pasáže, a proto moc diváků k jejich krabici nedoputovalo. To následující Koňaboj, nastupivší v jednotném dresu - bílých halenách - se profiloval velmi dobře a úsporně zaranžovanými lidovkami, dle mého z Horňácka a širého okolí. Všemu vévodila nekompromisní rocková kytara Davida Řeháka a nádherní folklórní zpěv Jiřiny Šmukařové. První kapelou bez bicích bylo dnes pražské Hluboké nedorozumění. To vsadilo na starší a zažitější repertoár bez zbytečných provokací a extravagancí. Zdá se, že právě tato všehosměrná "hluboká" umírněnost, ač dobře zahraná i zazpívaná, se nakonec kapele stala osudnou. Bůhví, taktéž z Prahy, naopak zařadili hned v úvodu novinku v latinském rytmu a mně se zdálo, že publikum se jim alespoň na chvilku podařilo probudit z letargie. Šlapající spodky a výborná trubka jsou tradiční devizou tohoto ansáblu. Zpět na jih Moravy jsme se vrátili s inteligentním folkem skupiny Šnek & spol. Kromě obligátních Přáníček zazněly i netradičně pojaté písně, což byl například český lidový text doprovázený latinsko-americkými rytmy v poslední písni. Douda band, se mi zdá, také inklinuje stále více k folklóru, a tak ve mně s přibývajícím horkem narůstala obava, abychom tu za pár let neměli jen samé Redly, Flerety nebo Čechomory. Muzika Douda bandu se ale naštěstí ještě stále docela dobře poslouchá, kromě jiného je říznutá špetkou reggae a blues, což není na závadu nikdy :-). Stejné hudební styly patrně ovlivňují i Petra Pololáníka a Poloband, u kterého se sice také žádného emotivně vyostřeného projevu nedočkáte, ale zase si můžete při jeho produkci poslechnout velice spolehlivou a šlapající muziku s texty o něčem.  | Letokruhy přijely až z blízkého zahraničí :-)) | foto: Irena Motlíková © |
Naprostým zjevením byli tentokrát v Náměšti Jauvajs, kteří zahájili svůj blok převzatou irskou instrumentálkou, a kteří po celou čtvrthodinu svého vystoupení nepolevili v tempu ani nasazení. Jak během svého moderování uvedl Jirka Brabec, je až s podivem, že tahle kapela už dávno nekřižuje Evropou a neprodává stovky desek ročně. Po Jauvajs by to měl těžké v boji o Krtečky asi každý, ale slovenská kapela Letokruhy se s touto skutečností vyrovnala statečně a jejich trampsky laděný folk se u mě zapsal jako dobře vokálně i instrumentálně zvládnutý. Stráníci se připomněli s prastarou písní legendárních Vagónů, ve kterých hrával kdysi i Luboš Stráník, a pak už najeli na svůj standardní repertoár, tedy písničky slavného tria Peter, Paul & Mary. Amfiteátrem se v tu chvíli nesl krásný trojhlas, podporovaný jemným cinkáním kytar, prostě nádhera. Stejně dobrá vokální průprava, výborný instrumentální výkon a ještě k tomu navíc původní tvorba - to všechno nahrávalo Lístku, kapele, která měla tu čest obhajovat loňské "trampské" prvenství. Zbyněk Zatloukal a ostatní mně nezklamali, do svého repertoáru už standardně zařazují novinkové písně, tož už se opravdu v tuto chvíli dá mluvit o comebacku se vším všudy.Vokalistů z True Harmony bylo dnes pouze osm, ale i tak mě překvapili nádherně emotivně vyladěnými standardy a krásnou barvou jejich spolehlivého vícehlasu. Jak se ovšem přesvědčily už kdysi Mošny ve finále Trampské porty, zpívat accapella nebo jen s klávesami před tak velkým auditoriem není vůbec jednoduchá věc. True Harmony si ale i tak s hlučícími diváky poradili se ctí a za to je potřeba jim vyseknout hlubokou poklonu.
Sdílet na...
|
)