Kamelot a Roman Horký: Babí léto. Warner Music, 2015, celkový čas 46:39.

Když jsem začátkem roku 1995 psal recenzi čtvrtého alba Kamelotu Duhová cesta, rozhodl jsem se rozebrat vydané písničky jednu po druhé - přestože to úrovni recenze příliš neprospívá a nikdy později jsem to nezopakoval. Nějak jsem si nemohl pomoci, potřeboval jsem se – kromě jiného – pošťourat v kupě závad a nedotažeností, které jsem v nich slyšel. V závěru jsem nicméně uvedl: „Hle, samá výtka, stížnost. (…) Ale dílčí nedostatky, kterých je tu dost, nejsou zdaleka tak důležité, jako komplexní pocit z tohoto nosiče.“ Máme skoro o 21 let více, já i Roman jsme stárnoucí pamětníci (nebo muži v nejlepších letech… chcete-li…), ale o jeho 18. řadovém albu bych mohl napsat v podstatě to samé.

Pokušení vzít to po jednotlivých písničkách se tentokrát ubráním. Deska obsahuje dvanáct autorských kusů Romana Horkého, dosti zřetelně folkových a poměrně konzervativních, místy opřených o brněnský trampský swing, s jedinou jasnou popinou (Vyznání). Album rámují písně věnované autorovým blízkým (Ester, Anděl, Vyznání…), které se často rozvíjejí směrem k vzpomínání a bilancování (Nad Černými poli, Segen Gottes, Lodenica). To je samo o sobě náročné výchozí postavení: lze být vůbec osobitý a nenudící v zadání, které se blíží nasládlému biedermeieru? Jakkoli víme, že Achillovou patou Horkého tvorby jsou texty, takto problém určitě nestojí. Ester si v jeho oblíbené kategorii „píseň pro všechny mé děti“ vede velmi dobře. Pocta oblíbenému festivalu (Lodenica) se vysloveně povedla a určitá sentimentalita písně Segen Gottes je vyvážena rajcovním a veselým hantecem. Dokonce ještě těžší téma, píseň věnovanou dvěma trampům z Oslavy popraveným za protektorátu (Kavčice) zvládl autor se ctí a s jen mírnými kostrbatostmi. Co nemusím, je hitový a poměrně vlezlý Anděl. Vystačil bych si s andělem, co mu polámali křídla, a ještě s tím, co jí dostal na povel, jinak bych byl pro důkladnou deangelizaci české populární hudby a folku zvláště – ale jinak jde o detaily, celé ty roky stále o dost obdobné detaily. Například: řekl bych, že čeština snese jakoukoli metaforu, hravé nahrazení jednoho slova jeho obdobou. Spojení jako „železniční kůň“ nebo „telegrafní prut“ (obojí Babí léto) mě přesvědčují o opaku. Do vtipna laděné Romanovy písně se s mým očekáváním nikdy příliš nepotkávaly (zde Jan Eskymo Welzl). Pozitivně působících textových detailů je méně, ale jsou: třeba verš „s okoralou kůrkou luny“ (Rajské údolí).

Další složky tvorby fungují lépe a je na nich vidět, že je nám o těch 21 let víc než při Duhové cestě. Muzika je očekávatelná (pokud RH někoho vykrádá, tak sebe – trochu třeba v příjemné titulce), ale dobře napsaná a několikrát i opravdu silná (Chceš to vzdát, Rajské údolí). Aranže vydařené a chytré: zdánlivě jednoduché, ale při pečlivějším poslechu s řadou zajímavých vychytávek. Postavené jsou samozřejmě na kytarách: různě hraných akustických, elektricky znějící lubovce nebo bottleneckem hrané slide kytaře. Téměř výhradně je nahrál Horký; druhý kytarista Viktor Porkristl se pouze jednou mihne ve vokálu. Zato rytmika se činí: Vladimír Třebický (bicí, perkuse) a zejména Tomáš Koudy Vunderle, většinu skladeb hrající na kontrabas, který měkčím zvukem dobře splynul se soundem alba (baskytaru v několika skladbách nahrál on sám, Jíra Meissner nebo Petr Vavřík). Z hostů je nejvíc slyšet dobře znějící chromatická foukačka Chrise de Pino (Lodenica, Vzduchoplavec), nejčastěji použité jsou klávesy různých hráčů (Ivo Viktorin, Milan Vidlák, Karel Macálka, Tomáš Baloun) s různou intenzitou: od téměř neslyšného podkladu až po určující nástroj skladby (Nad Černými poli a Vidlákovo piáno). Swingující staccata v Ester dobarvuje křídlovka Františka Slavíka.

Roman Horký je špičkový zpěvák se zajímavou a osobitou barvou hlasu. Z hlediska jeho zpěvu patří recenzovaná deska určitě k těm lepším: civilní projev, žádná manýra, dobrá technika, dynamika, feeling. Píseň Vzduchoplavec přepustil Koudymu Vunderlemu, jehož hlas je stejný jako tato melodie: vzdušný, lenivý. Z pěveckých hostů nejlépe zafungoval Petr Bende v duetu Kavčice.

Jsou i v této oblasti tvorby nějaké nehezké detaily? Ale ano: třeba v Lodenici by Romanovu hlasu prospělo zvýšení tóniny o tón. Úplně nerozumím jeho zálibě v poněkud výběhových popstars, ale Dalibor Janda nakonec zazpíval svůj part v Rajském údolí dobře, zato Ilona Csáková předvedla kroutivě zalykací popovou manýru (Vyznání). Tato skladba byla následně doražena přímočaře srdceryvným aranžmá smyčcového kvartetu…

Závěr bych - jak výše naznačeno - mohl opsat ze své stařičké recenze. Ale zkusím dodat něco navíc. Určitě vám neradím, abyste poslouchali muziku nepozorně a neuměli odlišit dobré od špatného. Ale! Pokud si chcete vychutnat písničky Kamelotu, trošku se napřed vzneste, jak ten Koudyho vzduchoplavec ze stejnojmenné písně. Některé nelichotivé detaily zmizí, méně zajímavé kousky krajiny můžeme rychle přeletět a celé je to z té výšky poutavé, zajímavé. Jako celek země Kamelot funguje. Roman Horký celé ty dlouhé roky nezahálel. Umí.

 

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."