Liberecký Jarret vyráží na konci února na šňůru po vlastech českých, tedy spíše moravských. Tak až si ověříte, zdali nedorazí i k Vám, můžete si přečíst rozhovor s Michalem Kadlecem a Markem Štulírem, který s nimi na konci roku vedl Karel Markytán.

21.2. Olomouc – U klub
22.2. Zlín – Zelenáčova šopa
23.2. Vizovice – Rybárna
24.2. Hustopeče – M klub
25.2. Pozlovice – Ogar
26.2. Velké Karlovice – Penzion pod Pralesem


„Indierocková nebo folkrocková skupina, která svou stylovou nezařaditelností přivádí kritiku k šílenství“ jsem si přečetl na webových stránkách Jarretu. Toho byste se neměli leknout, naopak by vás to mělo přimět zajít na jejich koncert a udělat si vlastní názor. Oni totiž opravdu patří ke špičce naší současné folkové scény. Navíc je o nich známo, že jejich průměrné IQ je mírně nadprůměrné a že je s nimi legrace. Ne příliš nápadný tahoun, kytarista Michal Kadlec a indiána připomínající energický „pilník“ s basou Marek Štulír tvoří se zpěvačkou Hankou Skřivánkovou základní trio Jarretu. O posledně jmenované, zpěvačce kapely, která se momentálně snaží co nejlépe skloubit hraní s mateřskými povinnostmi, bych rád zmínil, že je velmi přesvědčivá ve svém muzikantství, že je učitelkou a má údajně nejelegantnější prsty na nohou ve střední Evropě. Ke stálé sestavě patří ještě Tomáš Piala na bicí, Marek Ottl na dechové nástroje a klávesy. S tahounem Michalem a „pilníkem“ Markem jsme se při láhvi jejich oblíbené Metaxy na rozhovoru domluvili už dávno, ale ten správný čas přišel až za pár měsíců. Musím poznamenat, že oba zpovídaní odpovídali každý zvlášť.


Někde jste prohlásili, že chcete být tak slavní, aby o vás věděli i na „Červeném trpaslíku“ (kosmická loď ze stejnojmenného kultovního sitcomu BBC, pozn. aut.). Co všechno pro to děláte?

Marek: Z logiky, ve které se Červený trpaslík pohybuje pro to nesmíme dělat nic, protože v paralelním vesmíru tak slavní jsme. A na dvou místech zároveň by se sláva unést nedala.
Michal: Snažíme se, aby naše hologramy byly stále dokonalejšími a krásnějšími.

Hmm, četl jsem něco o tom, nějakou teorii, že vesmír kolem nás je jen gigantický hologram. No Michale ještě že jsme se potkali osobně a vím, že vaše kapela není jen trojrozměrným tělesem na ploše dvojrozměrné. Řekl bych naopak, že v nejlepších chvílích na pódiu získáváte další rozměr.
O čem je vaše poslední píseň? Nebo to ví jen váš „dvorní“ autor písní, bývalý spoluhráč a osobnost původního Jarretu Bohouš Vašák?

Marek: Já doufám, že naše poslední píseň teprve bude, ale jestli se ptáš na tu, kterou jsme jako poslední připravili na hraní, tak nevím, která to je. Dokonce ani od koho je – máme jich vždy několik v různých vývojových stádiích. Jistě však bude o tom jak ona ho má ráda a on ji nemá rád, nebo o tom jak on ji má rád a ona ho nemá ráda, popřípadě se mají rádi oba, ale nevědí o tom. Anebo o pití.
Michal: Marně teď přemýšlím, jaká je vlastně poslední píseň – obvykle jich máme rozpracovaných hned několik. Nejspíš to ale bude, jak už je u nás zvykem, o nějaké konfliktní situaci mezi mužem a ženou a opačně – míváme teď dost duetů. :)

Která vaše píseň (nebo písně) je podle vás hitem?

Marek: Jo kdybych tak věděl jak nebo čím jsme se v tom paralelním vesmíru proslavili. Jednou v noci mě na odlehlém místě obstoupili tři ramenatí chlápci a ve chvíli kdy už jsem tahal šrajtofli a doufal, že tím to skončí, jeden z nich povídá: „pane, jaký jsou akordy na Sto kroků samoty“. Takže asi tahle.
Michal: Venku zuří jaro, Nedivím se, Ve znamení blíženců, Zvěrokruh a spousty dalších, dobře utajených.

„Vztahem zapni“, to je název vaší zatím poslední studiové desky (oceněné nominací na cenu Anděl v roce 2007). A taky dobrý slogan, kdo to vymyslel?

Marek: Bratr Michala - Martin Kadlec, ale je nutné dodat, že samo o sobě se nám to zdálo málo. Naštěstí Hanka přišla s druhou polovinou tlačítka. Je ukryta pod CD. Celý název zní: Vztahem zapni - steskem vypni.
Michal: Jejeje, teď někoho určitě naštvu – myslím, že Hanka.

Díváte se rádi do první řady? Je pro vás důležité, kdo tam sedí, jste závislí na kontaktu s divákem?

Marek: Ad1: záleží na tom, jaké je pokoukání. Ad2: viz ad 1
Michal: Moje oblíbená je tak třetí řada a někdy se tam dívám rád. Když je publikum dobré, tak to jde samo. No, a když není, tak je dobrý alespoň zvuk. No, a když není dobrý zvuk, tak je to alespoň pěkné místo. No, a když to není pěkné místo, tak to začneme brát s nadhledem. No, a když bychom to nebrali s nadhledem, tak by to bylo smutný. :)

Jste asi ještě dost mladí na to, abyste měli rádi ticho, ne?

Marek: Tak to asi nejsme tak mladí, jak myslíš. Přijedu ze šňůry domů, vypnu lednici, nasadím sluchátka pro bagristu a hibernuji.
Michal: Já mám ticho rád – i v muzice.

Co bylo tím nejdůležitějším impulsem, že jste se dostali k muzice?

Marek: Mně se celkem všechno dařilo s minimálním úsilím. Stačilo se malinko pověnovat škole, sportu nebo nějaké klukovině a nějak to samo šlo. Takže kromě čtení mě nic nebralo nějak zvlášť. Kolem patnácti se začalo jezdit na vandry a hrát na kytary. Já byl v pytli. Všichni okolo už drtili AG Flek a já furt Dajánu. Hrozná situace. Nebyl jsem zvyklý být v něčem poslední. Kousnul jsem se, cvičil a jak to tak bývá nějak samovolně jsem se do muziky zamiloval.
Michal: Nejdůležitější byl asi můj pionýrský tábor ve 14 letech a pak to, že mi říkali, ať nezpívám.

Vzdor, to je silná motivace! A Dajánu jsem drhnul v patnácti taky, to byla povinná jízda. Marku podle tvého líčení jednoho svého snu zřejmě žiješ bohatým nočním životem?

Marek: Bohatý noční život je téměř pro každého muzikanta přirozenost. Těch baget koupených ve dvě ráno u zpruzelé obsluhy nonstop pumpy. A hektolitry hnědý břečky z automatu na kávu. Tisíce kilometrů za volantem. Neuvěřitelný mejdan! Ty ale asi myslíš noci, kdy se podaří být v posteli o půlnoci a chceš ze mě konečně vymámit sen o našem společném hraní: Stojíme s Michalem u dveří potemnělého sálu kulturáku, kde Míša pracuje. Je úplně plno, vzduch je nabitý očekáváním něčeho velkého. Z repráků se táhne hutná klávesová předehra (asi něco jako mručení u 1492 dobytí ráje od Vangelise). Bubeník začíná pumpovat mohutnými údery. Za víření kotlů se rozsvěcují světla a přichází téměř celý zbytek AG Fleku, který na pódium přináší obří, asi osmimetrovou mandolínu. V publiku to vře. Kapela vztyčí mandolínu. Pepa Šobáň o ni opírá žebřík. Náhle se objeví Karel Markytán. Ve sněhobílém smokingu stoupá po žebříku. Asi v šesti metrech zastaví, vytáhne půlmetrové trsátko a jedním trhnutím rozezní do ohlušující, ale překrásné kakofonie zvuků ten neuvěřitelně obrovský nástroj. Lidi v sále šílí nadšením. Nakláním se k Michalovi a povídám mu: „Já ti říkal, že máme hrát první my.“

Docela jsi mě Marku pobavil, ale za chvíli to bude vypadat, že si tady tak trochu navzájem podkuřujeme. - Michale, čím ty se bavíš, když nehraješ?

Michal: Zvučením a různými službami v práci v klubu v kulturáku. Jinak taky moc rád chodím po horách a rád beru nějaké výzvy tohoto typu. Vlastně máme výzvy dost rádi. Často se v kapele sázíme a tak se alespoň ten, kdo prohrál, projde – předmětem sázky bývá výsadek – se zavázanýma očima je looser odvezen 50km od místa nástupu, vysazen v pustině a ponechán bez mapy, mobilu, peněz napospas divé zvěři. Zatím se ale všichni vrátili.

Takový malý bobřík odvahy pro dospělé, bych řekl. – Michale, děláš v kulturáku v Liberci. Střídá se tam dost muzikantů a kapel. Co si myslíš o nynější scéně mimo hlavní proud? A chybí Ti v ní něco? Mluví se o vzestupu folkové scény za oceánem, myslíš, že se něco podobného děje i tady?

Michal: Tady je stále folk sprosté slovo – učím děcka hrát na kytaru, a když jim řeknu, že hraju ve folkové kapele, tak se tak shovívavě pousmějou … Když potom přijdou na koncert, tak jsou většinou nadšený a říkaj, že to, co hrajem, ale není folk. No a já jim říkám, že tohle právě folk je. U nás je prostě se slovem folk spojen Honza Nedvěd, v cizině je to Dylan, Springsteen, Sheryl Crow nebo Allanis Morissette. Zajímavé je, že zrovna folkaři, kteří prodávají nejvíce desek, jako třeba Nohavica, Radůza a Navarová, už nejsou v médiích označováni za folkaře. Jinak nemám pocit, že by něco zmizelo – scéna mimo hlavní proud je košatá, mísí se spousty žánrů a kultur, někdy dobře a někdy hůř. On se i hlavní proud dost změnil – ubylo Gottů a Vondráčkových a přibylo kapel, co skutečně existují. Problémem je, že podpora začínajících skupin je z hlediska médií malá. My měli ještě kliku, že jsme se objevovali v televizi, sice ne v prime time, ale i tak tě najednou uvidí třebas 100 000 lidí – a jak dlouho bys musel objíždět festivaly, abys dosáhnul podobného výsledku? A bez toho, aniž by tě lidé znali ti na koncert nepřijdou. V tomto Česká televize nepřináší kultuře vůbec nic.

Nakolik věříte v sílu slova ve spojení s muzikou? Nebo text vnímáte víc jako zvukomalbu?

Marek: Záleží na tom, o jaký druh muziky se jedná. Někde by i dobrý text mohl být na škodu. Jestli budeme mluvit vysloveně o písničkové formě tak je náramné, když se podaří napsat píseň, v které je obsažen nějaký ucelený názor, otázka nebo pocit, který s tebou můžou tímto způsobem sdílet i jiní. Nevidím to ale jako nutnost. Dobrý text vnímám jako přidanou hodnotu. Ovšem napsat slova, která melodií a rytmem souzní s hudbou a ještě mají obsah, je úkol hodný génia nebo alespoň jeho záblesku.
Michal: Sdělení je důležité a zároveň musí slovo dobře znít. Když se dobře pojí text s muzikou, tak se dobře zpívá a pak to jde samo a to pozná jak člověk co poslouchá text, tak i ten co vnímá jen lálalá.

Dnes jsem poštípal pěknou hromádku dřeva. Relaxujete podobně fyzickou prací, nebo si prsty šetříte jen na muziku?

Marek: Fyzickou prací se do jisté míry živím – relaxuji muzikou.
Michal: Spíš fyzickou námahou :) - vejšlapy na hory, volejbal, squash.

Vím, Marku, že s Michalem hráváte nebo jste hrávali volejbal, ale tam jde taky trochu o prsty, ne? Ledaže byste byli tak šikovní!

Marek: Tedy u mě to žádná sláva není. Ale jak říká jeden náš kamarád – co neusouložím - uválim.
Michal: Já jsem šikovnej a Marek hraje na baskytaru. :)

Jak zvládáte muziku se svým zaměstnáním? Předpokládám, že se všichni živíte něčím jiným?

Marek: Hanka je učitelka, Tomáš studuje konzervatoř, Marek pracuje v rádiu, Michal jako programový pracovník v klubu a já mám trafiku – doslova. Nejtěžší to má asi Hanka, my ostatní máme práci časově celkem flexibilní. Jde o priority – zatím se chce.
Michal: Mám zaměstnání, kde si můžu plánovat volný čas a tak to mají všichni – jediná Hanka učí, takže je problém vyjet na více dnů.

Kolik hraní do měsíce je pro vás optimální?

Marek: Zhruba 50-60 do roka. Na měsíc tedy vychází 4-5 hraní.
Michal: Tak 4krát až 5krát. Letos v červnu jsme hráli 11x a to už bylo docela maso. :)

Mám pocit, že přes ta léta, co jste spolu, jsou vaše vztahy v kapele poměrně neobnošené. Je to i těmi personálními změnami kolem pevného jádra sestavy?

Marek: Všichni muziku děláme dobrovolně. Nic a nikdo nás nenutí jít na zkoušku nebo koncert.
Ne, že bysme se za ty roky párkrát neporafali, ale konstruktivní hádka věci často pomůže a nepamatuji si, že by se to s námi nějak táhlo.
Michal: Já myslím, že neobnošené jsou proto, že nás muzika pořád hodně baví a že je v ní pro nás ještě stále hodně tajemství, které je díky naší neerudovanosti v oboru neodhaleno. No a tolerance je to, co se v kapele, která spolu hraje 18 let, prostě musíš naučit. To ani nemusíš umět hrát. :)

Marku, pořád si myslíš, že s inteligencí jde ruku v ruce i tolerance?

Neříkám, že je to tak vždy, ale v naší kapele naštěstí ano.

Jak jste spokojeni s live CD 2008 Jarret sobě? A co chystáte dál?

Marek: Neznám nikoho úplně spokojeného se svojí vydanou deskou. Navíc u nás v kapele není žádná vůdčí osobnost a tak jde vždy o nějaký průsečík našich představ. Myslím, že celkem přesně vypovídá o tom, jaký Jarret byl v roce 2008. A podle mého šlo o dobrý ročník.
Příští rok snad bude nové studiové CD a za dva roky bude Jarretu dvacet. Uvidíme, co vymyslíme. Ale třeba se nám výročí podaří ututlat a nebudeme muset dělat nic. Anebo nás mezitím konečně pozvou na Červeného Trpaslíka na turné, což se, vzhledem k několika stům jeho podlaží a zhruba tři sta miliónům světelných let vzdálenosti patrně dost protáhne.
Michal: Já jo, jsem spokojený. Lepší to může být vždycky a myslím, že Jarret sobě odráží docela dobře to, čeho jsme schopni. :) V roce 2011 bude nové album.

Já těmto dvěma spoluhráčům a celé kapele Jarret přeji, aby taky jejich hraní a soužití stále bylo víc povyražením než rutinou. A ještě než se dostanete na koncert této sympatické party, můžete ochutnat jejich muziku na www.jarret.cz.