Znáte to - některé věci nechodí v životě tak, jak bychom si to představovali. Pamatuji si své nadšení z první desky Sester Steinových, které jsou opravdu sestrami (starší Karolina a mladší Lucie). Přesně si vybavuji svoji touhu - natočily skvělé cédéčko, už aby tu bylo druhé. A pak přicházely zprávy o tom, že Sestry končí, Karolina založila Vílí kvil a v době, kdy už se zdálo, že sesterské duo pomalu upadá v zapomnění, vracejí se Karolina s Lucií na scénu a navíc nedlouho poté točí desku. Jmenuje se Můj tanec a skvěle plní ony touhy po druhé desce, která přece musí překročit stín té první. A to většinou není vůbec jednoduché.

U Mého tance je nutné začít obalem, protože to je to první, co vás na desce rozhodně upoutá. Je velice barevný, v oranžovo-žluto-zelené a skrývá v sobě otazník pro majitele cédéčka, zda bude i hudba uvnitř taková. Mírně agresivní, jistě provokativní, taková, která vás nenechá spát. A já říkám - ano. Hudba Sester Steinových, a především jejich texty (výhradní autorkou obého je Karolina, až na lidovou píseň Když jsem byla panenků, na albu zařazenou) vám nedají spát. Nedoporučuji tuhle desku brát na cesty do auta. Věřte, že ji stejně vypnete - pokud chcete Sestrám porozumět, musíte především vnímat texty - a to se za volantem dost dobře dělat nedá.

Texty jsou nosným prvkem tvorby dua. Klidně by mohly fungovat samostatně, jako básnické promluvy. Na druhou stranu - podoba protestsongu, kterou na sebe přečasto v podání obou zpěvaček a kytaristek berou, jim velmi sluší. Nejde jen o boj "slabých žen proti silným mužům", s roubováním rádobyfeminismu si nepomůžete. Na paletě jsou výpovědi o bolestných věcech, které nefungují tak, jak mají, které mohou podrazit člověka samy o sobě, které vždycky vylezou ze zálohy, když je nejméně čekáte. Důkazem budiž píseň Lež má nohy dlouhý s úvodním textem: Když zabiješ pětadvacet lidí/A tváříš se jak poraněný ptáče/Možná ještě pánbu pravdu vidí/Celej svět však s tebou tiše pláče/Lež má totiž nohy sakra dlouhý? Na místě je sáhnout si do svědomí - a člověk musí přiznat, že přesně tak to je. Falešný soucit, řečičky, přetvářka - to všechno nám v textech defiluje s podivuhodnou jistotou popisu, jasně, přesně. V písni Vinná­nevinná zpívá žena svému skvělému muži A nikdy nebudu dost skvělá/ pro tebe/ Takže mě stejně necháš dole/ Až půjdeš do nebe; v protikladu pak stojí slova No tak se dívej jestli mám už oči dokořán/ Já ti moc věřim/ Ráno mě zasypeš svou láskou jak tim peřim ze skladby V závěji z peřin. Vztahy mohou být takové i onaké - vyberete si? Kdyby to neznělo nadneseně, prohlásila bych, že ty popěvky (protože právě takové písničky Sester Steinových jsou - obyčejné, jednoduché, zapamatovatelné) jsou vlastně sociologickou studií. V Adventu jde o přemýšlení o tom, co je vlastně před Vánocemi potřeba - uklízet, nebo se chystat v klidu na všechno velké, co má přijít? Volná jako pták přichází k závěru, že je sice krásné prožívat nezávislost, bez chlapa, co vás v noci hřeje a dítěte, co se směje do očí, ale stejně: svoboda je berla pro chudý. Jakoby závěr přináší jedna z nejvýraznějších písní celého alba - plná bolestného volání titulku Rybo! - Mlčet jako hrob je jediná rozumná řeč. Deska se naštěstí uzavírá písní Polední mír, ve které tiše vrčí ledničky a okamžik má štíhlost laní, den se láme vejpůl a chvíli ještě stojí/Dýmka míru chvíli v ruce mojí chvíli v tvojí. Sestry se s vámi rozloučí smířlivě, jak se ovšem s jejich slovy vypořádáte, to záleží na vás.

Velice zajímavá je hudba. Producentem alba se stal Michal Němec Jablkoň a na desce to poznáte hned v úvodní písni s fagotem Johnyho Jůdla. Ale nejde o další klony Malé lesní Jablkoně. Hudebnost, někdy možná ahudebnost, Karolininých písní si vyžadovala zvláštní přístup. A vydařil se. Plejáda hostů (Michal Gera - trubka, Karolina Vančurová (objevila se také ve Vílím kvilu) - housle, viola, Pavel Hloušek - bezpražcová kytara, Petr Vizina - bicí, Filip Spálený - tuba, Alexej Charvát - basa, Petr Chlouba - nejrůznější perkuse, syntezátor) pomohla na svět písničkách, které neztrácejí svoji palčivost, stále stejně lezou pod kůži a pokud se necháte, tak i burcují, ale mají uhlazenější košilku. K potěšení doporučuji třeba tubu Filipa Spáleného v písni Advent - přesně zapadá k tomu, co má být sděleno. Velmi zajímavá je Dcera moře, předposlední písnička na desce, se syntezátorem, elektrickými kytarami a zajímavě mnohem klidnějším zpěvem Sester než obvykle. Nebo Jsi tolik moudrá, co na sebe bere podobu jihoamerických songů s trubkou Michala Gery. Připravte se ovšem hlavně na to, že Karolina s Lucií řežou do kytar stejným, osobitým způsobem, jako obvykle.

Deska Můj tanec je v diskografii Sester Steinových druhá. Většinou se v takovém případě obě alba srovnávají, přemýšlí se, zda se umělec nějak posunul na své dráze, zda dostál tomu, co poprvé předvedl, zda i nadále stojí za pozornost. Úvahy se nevyhnou ani vývoji a dalšímu směřování. Podařilo se mi před časem dostat na koncert Sester. Na pódium nastoupily jako obyčejně, začaly a po pár tónech jsem slyšela, že je něco jinak. Obě zpívaly nějak nově, s větší jistotou v hlase, Karolinin hlas se občas pohyboval v barvách, hodně podobných zpěvu Jany Koubkové, taky ve hře na kytaru bylo něco jinak, přesněji. Nedalo mi to a šla jsem se po koncertě zeptat. Karolina se jenom usmála a řekla - No když my jsme se začaly učit. Už přišel čas.

Na úplnou sklizeň je rozhodně ještě brzo, ale ta letošní jarní se Sestrám vydařila. Doporučuji.

Sestry Steinovy - Můj tanec (Indies 2004); celkový čas 38:02; Sklidím svý ovoce; Vinná ­nevinná; Výčitka lípě; Ty jsi tak moudrá; V závěji z peřin; Lež má nohy dlouhý; Volná jako pták; Advent; Když jsem byla panenků; Rybo!; Paměť ztracená; Dcera moře; Polední mír

http://sweb.cz/sestry.steinovy

P. S.: Skoro se mi chtělo vypsat soutěž pro vás, kdo jste už desku Sester slyšeli. Přišli jste na to, jaké zvuky dokreslují lidovku Když jsem byla panenků? Mám své tipy, ale nejsem si vůbec jistá.