Milé bylo, že jsem v publiku viděl několik známých tváří z oblasti "folkbyznysu". Namátkou jmenuji Míšu Arona z Kamene úrazu, bez řízků, ale s přítelkyní, Michala Knébla, Jardu Budila s chotí, písničkáře Jirku Řehulku z dálky připomínajícího Petara Introviče nebo Marušku "Amunku" Navrátilovou, sluníčko klubu Mlejn. Jak zpívá nedávný jubilant pan Jiří Suchý? v takový krásný společnosti.

Po krátké pauze nastoupila na pódium Tereza Terčová, čerstvě promovaná magistra na Filozofické fakultě Univerzity  Palackého v Olomouci. Terka dostala od Cimbury slunečnice a od publika potlesk, jenže někdo, patrně bůžek v podobě domorodé masky nad pódiem, si s ní zahrál. Terka nemohl najít kapodastr a jiné, obětavě zapůjčené uměleckými kolegy, nebyly to pravé "kapodastrové". Snad proto se první písničku Terce nepodařilo zazpívat celou. Jenže Terka má své publikum a ti, kteří ji vidí poprvé, se mezi její fanoušky zařadí. Napsal jsem, že Terku znám od jejích začátků. Pro "přestárlost" nesoutěžila na Folkovém kvítku a snad i proto šla tak maličko mimo "Kvítkové ježibaby" - Martinu Trchovou, Žofku Kabelkovou a Magdu Brožkovou. Každá ze tří jmenovaných, dnes už mladých žen, jde svou cestou. Tereza Terčová, krom toho, že je vysokoškolsky vzdělanou studentkou střední školy, Ježkovy konzervatoře, toho už stihla hodně. Cestu dívky s kytarou pokládám za nejtěžší. Jen málokdy je na konci profesní dráhy úspěch Suzane Vega nebo Joni Mitchelové. V případě Terezy Terčové velmi lituji rozpadu plzeňské Fregaty, jejíž kvalita stále stoupala. Jenže Tereza je bojovnice a jen tak se nedá.V Ryběnaruby zpívala své, dnes už známé písně jako Nejdelší tunel světa, Pouštní chrám, Můj let i mou velmi oblíbené Město v kalužích. Na Tereze bylo vidět, že ji příhoda s kapodastrem maličko rozhodila, ale majitelce takového hlasu publikum odpustí hodně, natož nervozitu. Já stejně asi nejvíc ze všeho za Terčinými zády vidím a slyším malé jazzové combo někde v malém jazzklubu. To by myslím byla její veliká parketa. Zatím Tereza zkouší jinou tvář s klavíristou, dříve s Kubou Knápkem, dnes se svou profesorkou z konzervatoře. Tereza se s publikem rozloučila tradičně písní Maří Magdalény z muzikálu Jesus Christ Superstar.

V programu byli pořadatelem ohlášeni jako další členové zvěřince Pavel Zajíc a Luboš Hrdlička, zakladatelé budějovické kapely Nezmaři. Jenže Pavel Zajíc měl od sedmi v KD Krakov s Nezmary koncert, kde po skončení produkce čekal rychlý převoz v podobě auta Danči Sedláčkové, šéfové Kamene úrazu. Pořadatel Cimbura se rozhodl splnit si svůj sen, a určitě nejen svůj. Pozval totiž na jeviště i třetího zakladatele Nezmarů Zdeňka Hejkrlíka. Zdeněk si přivedl svou ženu Janu a vystoupili jako duo. Cimbura se pokusil vysvětlit, jak zapadá jméno Hejkrlík do zvěřince a sdělil, že se vší pravděpodobností je hejkrlík synonymem pro halibut, protože halibut vypadá jako hejkrlík. Po představení jsem listoval v Brehmovi, ale pravděpodobně mám starší překlad, protože jsem nenašel ani halibuta, natož hejkrlíka. Bez ohledu na přírodopisnou záhadu připravili manželé divákům velmi příjemnou část večera. Hejkrlíkovi hrají, slovy Zdeňka, cizí lepší a vlastní horší bláboly. Přiznám se, že oba druhy "blábolů" se mi líbily, ať to byly převzaté jazzůvky jako Sweet Sue, St. Luis Blues či Černá kára, na kterou si zatím po paní Olmerové troufla jen Zuzana Navarová. Jana zazpívala i pár krásných písní v její rodné romštině i nádhernou Zdeňkovu Jablůňku.

Mezitím rozmnožil počet osobností v publiku "folkbyznysu" i Martin Rous a pravděpodobně i díky několika ztraceným řidičským bodům Danči Sedláčkové dorazil i Pavel Zajíc. Pavel Zajíc s Lubošem Hrdličkou obnovili spolupráci letos po dost dlouhé pauze. Takových "uměleckých restitucí" víc! O Pavlu Zajícovi nemusím fanouškům Nezmarů nic vykládat. Krom nesporných hudebních kvalit bych si Pavlovu podobu dokázal představit jako portrét s názvem "Smysl pro humor". Uvedl se tím, že domorodou masku nad pódiem označil jako bustu (podle nových pravidel bystu) Cimbury. Úsudek o správnosti této myšlenky ponechávám na přímých účastnících večera, ostatní nechť navštíví Rybunaruby. Luboš Hrdlička je na první pohled chlap, který má charizma. Skladby pro Nezmary i pro jiné kapely a poslední dobou i pro pardubická Pouta svědčí o stálé invenci a kvalitě, což si každá z folkových legend o sobě říci nemůže. Sudička či jiné dámy daly kdysi Lubošovi i Pavlovi do kočárku krásné hlasové a jistě i lidské souznění. Obojí bylo ten večer znát po prvních tónech. Luboš Hrdlička se vyznal z lásky k písním Paula Simona. Ona doba New Yorku šedesátých let je těžko popsatelným fenoménem a dotýká se i mladších generací než je generace moje a Luboše Hrdličky. Svědčí o tom například i styl dua Nestíháme, kluků, kteří v té době ještě nebyli na světě. K nejkrásnější písním Paula Simona patří Sound of Silence (Zvuk ticha). Simon byl a je nejen geniální melodik, ale i geniální básník. Převést Simonovy verše do češtiny tak, aby český text nedělal originálu hanbu, je nadlidský úkol. Vzpomínám na opačný případ "hororového" převodu textu do češtiny, kdy Sound of Silence "přebásnil" brněnský trubadúr Josef Frídl vystupující stále jako Bob Frídl. Namátkou cituji z příběhu o přeměně chudé moravské vesničky v socialistickou přítomnost: ? místní rozhlas píseň vyhrává, a když tma nám večer nakreslí, maminky jdou pro své děti do jeslí? .Taky Paul Simon. Ten večer podobná hrůza nehrozila a Bob či jiný Vašek nebyli pozváni. Luboš Hrdlička s Pavlem Zajícem jeli "jako dráha" a byla to veliká paráda pro uši.

Jenže zmíněný sen se splnil až nakonec. Na jeviště totiž přinesl Zdeněk Hejkrlík téměř třicet let staré písně z nezmarských začátků. Chyběl jen Zdeněk Svoboda a první sestava Nezmarů byla kompletní. Chvíle či spíše chvilka přípravy a pamětníci se vrátili o mnoho let zpátky a ti mladí poslouchali, jak zněly legendy kdysi dávno. Došlo i na Vem ten krumpáč šéfe a s pomocí Jany Hejkrlíkové zazněla i píseň Za oknem, což je původní název snad nejžádanější písně Pavlíny Jíšové Písek. Takže už víte, proč je v názvu reportáže písek s velkým pé.

Jenže bylo jedenáct a bylo třeba končit. Nikomu se domů nechtělo, protože probouzení ze splněných krásných snů má trvat co nejdéle.

Kdo by chtěl prožít další krásný hudební zážitek, může 8.listopadu 2006 v půl osmé zažít v Ryběnaruby křest nového CD Martina Rouse a poslouchat folkového Anděla 2005 Jiřího Smrže. Večer uvádí a asi nejen slovně Jeroným Jerry Lešner.