Karvinskou Benediktu jsem neslyšel více než dva roky. Tím větší radost jsem měl, když jsem zjistil, že bude hrát u nás na jihu. Sice jen jako předkapela Divokýho Billa, já jsem ale stejně bez váhání 13. 5. před osmou večer zamířil do českobudějovického KD Vltava.

Skupina, která v roce 2000 vyhrála Krtka na Zahradě, byla řazena někam mezi Čechomor a Redla a žánrově měla nejblíže k termínu J.M. Brabce folkrocklór, prošla velikou proměnou. Sedmičlennému tělesu stále dominují sestry Váňovy, podporuje je však rocková rytmická sekce, saxofon a perkuse. Míša Váňová už hraje na elektrické housle (nebyla prý spokojená se snímači), elektrická kytara má mnohem větší prostor, celkový styl, projev i prezentace jsou vysloveně rockové. To ovšem neznačí, že by utrpěla kvalita. Naopak. Petra Váňová, už kdysi výborná zpěvačka a nyní studentka Konzervatoře J. Ježka, se ohromně vypracovala. Technicky, výrazově, a přidala ještě pódiovou suverenitu a bigbítovou přímočarost. Energií, kterou hýřila, si také získala velkou část fanynek Divokýho Billa. Mírně v pozadí tak zůstal tentokrát um Míši Váňové, jejíž housle jsou pro zvuk kapely melodicky zásadní.

Osm z třinácti písní, které zazněly, obsahuje deska Sejdeme se v Dolly. Některé z nich jsem díky novým aranžím však málem nepoznal (Švekra, Cihanočka), u jiných ještě více vynikl rytmický potenciál (Vandrovali Hudci, A Na Hure). Nejdrsnější v pětici novinek byla rockově dunivá Šej hoj šmrncnutá funky, jemnost s rytmickými běsy spojovala skladba Slavíček. Ztišení přinesla jen baladická Za řekou, za horama s krásným houslovým sólem a výtečným vícehlasem.

Mrzelo mě pouze, že dvojhlasy sester, jeden z klíčových prvků projevu Benedikty, často zanikaly v rachotu doprovodných nástrojů. Také souzvuk houslí a saxofonu se nejednou sléval v jeden bezbarvý  proud, o "vizuálních" perkusích nemluvě. Zvuk byl jediným slabým místem vystoupení. Zvukař se zjevně řídil heslem čím hlasitěji tím lépe, a chvílemi z toho opravdu bolely uši.

Stylově má teď už pražsko-karvinská Benedikta nejblíže k polským Brathanki. To, že jejich hudba je sice drsnější, ale  zároveň rozmanitější a energičtější než dříve, dokazují i nadšené reakce publika s průměrným věkem mezi 14-20. Přeju jí úspěch a také inspiraci a aranžérský cit, aby se z ní časem nestala další bezduchá rocková kapela s folklórní zástěrkou. Podobných odvarů Čechomoru máme dost. Tak díky, sestry, a někdy zase pri lahvince.