Prvním hostem byl písničkář z Liberce Karel Diepold. Karel, naprosto nenápadný obrýlený muž středního věku a střední postavy, usedl na židli a sdělil všem, že dodělává CD s Karlem Plíhalem. Jenže desky Karla Plíhala jsou dlouhodobou záležitostí. Karel Diepold seznámil přítomné s tím, že napřed neměl na natáčení čas Karel Plíhal, neboť řadu let připravoval desku Nebe počká, a když byla dokončena, nemá čas druhý Karel. Chce to ale trpělivost a věřím, že se vyplatí stejně, jako u desky Karla Plíhala věnované Josefu Kainarovi. Karel Diepold je například součástí projektu Festival osamělých písničkářů, který se čas od času konal v Malostranské besedě. Především je však Karel Diepold, stejně jako Vladimír Dobeš, důkazem, že písničkáři mají 16 let po listopadu 1989 stále co říci. Svá vystoupení nesoustředí jen na vzpomínky na boj se ztraceným nepřítelem, který měl být podle písně Jiřího Dědečka vrácen. Lidská hloupost, opojení penězi a mocí, přezíravý vztah k lidem a životnímu prostředí, povrchnost a sebestřednost, to jsou současné a bohužel i budoucí zdroje inspirace. Jenže u písničkářů  nejde jen o protest a boj na notových linkách a v textech. Písničkářství nahrazuje řadě mladých lidí samostatné čtení poezie a v řadě případů lidi ke čtení, ale i ke  psaní poezie dovede. Karel Diepold začal písní Dnes opouštím přístav od Toma Waitse (v originálu Shiver me Timbers), která se objevila i na desce Jana Spáleného Má vina. Poté přidal ještě devět písní. Střídal krásné křehké melodie s písněmi rozechvívajícími bránice. V Koledě si připomněl Karel Diepold své vystoupení v Telči s Karlem Plíhalem i Zuzanu Navarovou, která měla tuto písničku ráda. V písni Metoděj si Karel  zavzpomínal na dalšího Karla - Kryla, který ji hrál i na Svobodné Evropě a miloval ji. Velmi svérázná byla interpretace písně Jarní z padesátých let, z níž mi z dětství zůstala vzpomínka na verš: "Až se budu vracet odpoledne z práce, fialky ti koupím na rohu." Karel Diepold, zejména svým pojetím refrénu Ajajaj, znějícím jako křik umírajícího, zdůraznil v podstatě celou zhovadilost jásavého optimismu oné doby. Zaujaly mě křehké melodie a verše jako: "Až někde za krajinou spánku, až někde za pohořím snů, najdu svou tajnou schránku, a už ti neuteču, ani neuhnu?" V přídavku zazněla píseň Povzdech předsedy JZD Zdar, kterou na koncertech přidává rovněž Wabi Daněk, ale jméno JZD přebásnil na Žďár. Případné autorskoprávní problémy se Wabi pokusil řešit panákem. Příběh o dostatku hovězího v době vzniku skladby, kdy den mnoha žen začínal frontou na bůček, byl v dané oblasti řešen rychlým kontaktem vlaku se stádem krav. Na kolejích prý nebyla  rosa, ale kusy svíčkové. Karel Diepold se omluvil, poděkoval za potlesk a s poukazem na bolavá záda a delší cestu domů, odešel. Zůstala po něm nádherná atmosféra plná smíchu spojeného se smutkem, stopy jeho krásných písní.

Jako druhý host po přestávce vystoupil Franta Vlček. K mé velké radosti zazněla dlouho neslyšená Houbařská a další mé oblíbené (ale které u Františka nejsou) Promiňte mi a Moje sestra Hela. Po Františkovi Vlčkovi se na jeviště vrátil Vladimír Dobeš. Pokud jsem dobře počítal, zazpíval ještě asi dalších devět písní. Stejně jako u Karla Diepolda se střídal humor s lyrikou. Dojala mě píseň, kterou Vladimír složil své ženě před narozením prvního dítěte. Vrátil jsem se o dvacetpět let zpět, kdy jsem cítil to samé před narozením své první dcery, jen mi nebylo dáno své pocity tak hezky vyjádřit. Na dobu po vojně vzpomněl Vladimír písní o dálkovém ovladači televizoru, kdy v rockovém rytmu sdělil, že je vlastně jedno, na jaký program se přepne. V písni Soutěžní zněly opět ty dlouhé krásné mertovské  rýmy hledající někoho, kdo nechce vyhrát. Vyvrcholením večera, hrozícím protržením bránice, byla bluesová improvizace na text článku v Magazínu MF Dnes na téma: "Obezita je nemoc, obraťte se na lékaře." Vladimír vzpomněl na bluesování na téma obsahu Cimburova občanského průkazu, kde jej zaujaly především dlouhé textové pasáže s razítky zaměstnavatelů. Dnešní osobní eurodoklady bohužel takovou improvizaci svou strohosti znemožňují. Pak už jen stručné přídavky Bavorov a Obavy a krásný večer byl u konce.

Ten večer byl jiný než ty předešlé, ale byl důkazem, že dobří písničkáři dokáží přivést publikum do stavu, kdy nedokáže sledovat hodinky a ani mu nedojde, že plánovaný konec o desáté večer už dávno uplynul.

Tak zase příště. Dramaturgii a režii má Michal Knébl. Znalci a příznivci tohoto umělce další komentář nepotřebují. Vy, kteří jste Michala ještě neviděli, přijďte. Nebudete litovat.