FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Dušan Vančura (9. 12. 1937 – 16. 4. 2020)

Já vím, že už to všichni víte; tento článek taky není oznámením. V ten den jsem jako odpověď na esemesku s příslušnou zprávou nedokázal napsat nic víc, než banální, i když pravdivé sdělení, že je to strašně smutný a že to nedokážu zpracovat. Jasně, že už vím, že jakýkoliv čas, který je nám dán nad osmdesát, je nesamozřejmý dar, ještě víc nesamozřejmý, než ty dny před tím, ale já jsem nějak nedokázal o Dušanovi uvažovat jako o osmdesátníkovi. S jeho štíhlou sportovní postavou, stále stejným vzhledem a úsměvem, přesnými úsudky i pohotovými poznámkami a neutuchající aktivitou (znáte někoho druhého, kdo si po sedmdesátce založil kapelu?) – ne, měl jsem pocit, že v péči své mladé ženy i rodiny stále mládne.

Když jsem se konečně usebral k tomu začít psát tento článek, věděl jsem, že nechci psát klasický nekrolog s životopisem. Životopis najdou zájemci na Wikipedii; sice není až tak podrobný, ale je hodně opřený o článek Vaška Koblence, takže je úplně v pořádku. Určitě bych měl napsat, co jsem na Dušanovi nejvíc obdivoval a proč jsem si vážil jeho – snad mohu říct - pornmobilepřátelství, i když jsme se samozřejmě nevídali příliš často. Dušan byl velmi noblesní a přátelský člověk, na jeho blízkost jsem se vždy těšil, i když jsem věděl, že na sebe budeme mít pět minut. Cenil jsem si – jak naznačeno výše – jeho přesných, ostrých a pohotových úsudků, bavil mě jeho značný a specifický smysl pro humor. Obdivuhodné bylo, jak se zvolna, postupnou prací, ale nezpochybnitelně propracoval mezi textařskou špičku našich žánrů. Mně velmi blízká a zahřívající byla Dušanova láska k muzice. Pohybuji se skoro celý život mezi desítkami a desítkami muzikantů, ale takové potěšení, takovou radost, jako měl z muziky Dušan, to se vidí málokdy. Z veškeré muziky, ale nejvíc ze sborového zpívání. A samozřejmě jsem s úctou a láskou sledoval, jak Dušan tuto svoji muzikálnost uplatňoval v naší nejstarší a nejrespektovanější folkové kapele, které byl dlouhá léta součástí i jedním z tahounů.
Původně jsem si myslel, že na tomto místě bych mohl připojit nějakou tu vzpomínku, historku nebo třeba napsat, které Dušanovy texty mám nejradši a proč, ale pak mi naštěstí došlo, že si určitě radši přečtete ne to, co jsem řekl já, ale co řekl Dušan. Vlastně jsem s ním samotným provedl jen jeden opravdu velký časopisecký rozhovor, v prosinci roku 1997, k Dušanovým šedesátinám. Zato byl ale opravdu dlouhý a výživný; seděli jsme u kávy v Dušanově letenském bytě (asi bych ten dům už nenašel) a mně se odkrývaly zajímavé světy. Dušan se mi svěřil, že následující měsíc věnuje skládání textů pro desku Františka Nedvěda: že se na tu práci těší, Františka dobře zná, tak si myslí, že to dobře dopadne. No jo – ale co když se prý teď chvástá a dopadne to opačně? (Jednalo se o první album Františka Nedvěda Neváhej a vejdi, BMG, 1998, prodáno cca 200 000 výlisků.) Všechno jsme si určitě říct nestačili, třeba mám poznamenáno, že Dušana mrzelo, že jsme si nepopovídali o tenisu, i když nevím, jestli bych mu v tom byl dobrým partnerem. Ve Folk & Country 1998/1 se na rozhovor nakonec našla stránka a půl, takže mi zbyla spousta nezpracovaného materiálu. Dušan se do roka a do dne odstěhoval do Mirochova a jeho život nabral jiný směr. Přesto si myslím, že jeho tehdejší sdělení a názory pro vás mohou být zajímavé. Někde jsem si vypomohl pár větami z rozhovoru se Spirituál kvintetem z téhož roku a srovnal materiál do ucelenějších výpovědí. Tak si pojďme zavzpomínat.

V královském a reálném
Táta se po Mnichovu vracel z Užhorodu, kde působil jako soudce, přes Polsko, protože na Slovensku se dostal k moci Tiso a Slováci nepouštěli Čechy přes území Slovenska, takže se i s nábytkem vracel přes Polsko. Dneska se o tom prakticky neví. Táta přijel na jižní Moravu, kde jsme v Dačicích zůstali, kde jsem vyrůstal do patnácti let. Tátu jako soudce pořád překládali a on mně na moje otázky vysvětloval: To proto, Dušánku, oni soudce překládají, aby si nikde neudělal známosti. Jak se někde seznámí, tak potom soudí špatně a přeloží ho. Teprve když jsem byl v Praze, tak jsem se ptal kluků, kteří taky měli rodiče soudce: Taky vašeho tátu pořád překládají? A oni říkali: Ne, my jsme byli pořád v Moravské Třebové nebo támhle… ne. Tak jsem se po tom začal pídit a máma mně potom práskla, jak to je. Táta nechtěl do strany, tak ho honili sem tam a vyhazovali, až nakonec ho vyhodili od soudu úplně. Jeho první nesoudní štace byl Pelhřimov, tam už nebyl na soudě, tam skončil jako právní zástupce pelhřimovské nemocnice, takže aspoň dostal práci. My jsme byli celou dobu v Dačicích, to bysme se ustěhovali, kdybysme pořád sledovali toho našeho neposedného tatínka. Ale když ho potom vyhodili od soudu, tak už jsme viděli, že to je konec, že to je zřejmě už stabilní, že z nemocnice už ho snad nevyhoděj, tak jsme se přestěhovali za ním do Pelhřimova. Takže já jsem v Dačicích ukončil měšťanku a byl jsem přijat v Pelhřimově na gymnázium. Vím, že mě šokovalo - to bylo v jednapadesátém roce, noviny plné procesů s Horákovou, Clementisem a Slánským - že jsem byl přijat na gymnázium, které se jmenovalo Královské reálné gymnázium v Pelhřimově. Asi oficiálně ne, ale mělo to nějakou tradici, tak to prostě zachovávali - Královské reálné gymnázium v Pelhřimově, to se mně moc líbilo. Tam jsem nastoupil a myslel jsem si, že odmaturuju na gymnáziu, jenže za rok už se to jmenovalo jedenáctiletá střední škola a za druhý rok se to jmenovalo dvanáctiletá střední škola. Nakonec jsem tam odmaturoval a hned jsem šel do Prahy na študie.

Texty bohužel komické
Ve VUSu (Vysokoškolský umělecký soubor, pozn. red.) to bylo prostě nadšení a okouzlení. Zpívali jsme klasickou sborovou tvorbu, a to od Bacha až po moderní skladby, třeba Petra Ebena. A samozřejmě mezinárodní folklór, taková ta masa písní, která protékala všemi soubory tehdejší doby, tak ta samozřejmě VUSem protékala taky a taky jsme ji zpívali. A docela se nám to, i bych řekl, líbilo, protože ve VUSu byla spousta šikovných muzikantů, kteří nám to udělali stravitelný, udělali na to pěkné mnohohlasé úpravy - prostě ty písničky najednou zněly umělecky. I když samozřejmě, když si člověk dneska vybaví ty texty, tak je to až komické, že jo. „Hurá, svazáci, je to velká věc/zahoří v pravý čas vysoká pec./Hurá, zahoří plamen mírový/děkujem soudruhu Gottwaldovi.“ Dneska se na to dívám a říkám si: Cos to, chlapče, tenkrát dělal? Ale tenkrát mi to vůbec nepřišlo, protože než si člověk začal všechno dávat do souvislostí, tak mu to chvilku trvalo. I když to tušení jsme měli, samozřejmě. No a jakmile potom člověk poprvé vystrčil nos do západního zahraničí, tak už se, myslím, zhroutili i poslední skalní, takoví ti, co říkali: Kluci neblbněte, vždyť to je nesmysl. Aniž by člověk pronikl do ideologické problematiky toho systému, tak ta samotná vnější stránka, ten trh, který tam na člověka přímo dýchnul, tak ten okamžitě zapracoval.

Když u nás Paul Robeson zpíval
V roce 1956 byl v Praze černošský soubor Everyman Opera, někdy v těch letech se do Čech ještě importoval Paul Robeson. Představitel černošského zpěvu, který zpíval spirituály tím koncertním způsobem, čili piano, on v černém s motýlkem a zpíval Deep River nebo Mississippi, Kočárku, ke mně leť - prostě tyhlety klasické, dneska bych řekl nejprofláknutější spirituály, které už člověk nemůže pomalu ani slyšet, natož je zpívat, protože už je to moc známé. On byl tenkrát pro nás reprezentantem černých zpěváků spirituálů. Neměli jsme ani ponětí o tom, že by existovaly nějaké černošské bohoslužby, kde se ty spirituály zpívají úplně jiným způsobem, jak jsme se měli možnost přesvědčit se Spirituálem v Clevelandu na mši, na kterou asi nikdo z nás nezapomene. Třiapůlhodinová mše plná pulzování, rytmu a extáze, to je prostě zážitek. Vyprávět by o tom mohla Irena Budweiserová, která tam vzlykala do mého kapesníku a říkala - já už nikdy nebudu zpívat, já jdu k poště. V člověku to opravdu vyvolává  mindráky, to je úžasný.

Byl jsem nucen si ho založit

Dušan Vančura znovuzaložil Antikvartet v roce 2013
zdroj: TV Noe

Spirituál kvartet se mi strašně líbil a řek jsem si, že musím taky. Já všude prezentoval, že jsem to zakládal ze závisti, ale pravda je asi ta, že jsem strašně toužil taky zpívat v takovémhle ansámblu, a protože mně nikdo nenabídl účast, tak jsem byl nucen si ho založit sám a vybral jsem si kluky, kteří byli podobně spříznění, kluky z VUSu - a tak jsme to provozovali. Musím říct, že nám to šlo hůř než Spirituálu. Měli před náma rok nebo dva náskok, měli větší praxi a byli větší muzikanti, než jsme byli my. Myslím, že je poctivý říct, že byli vždycky lepší, ale radost ze zpívání jsme v Antikvartetu měli stejnou. Myslím si, že na tom se to neprojevuje. Účelu zazpívat si ty krásné věci sborově nebo vícehlasně bylo dosaženo.
Zpívali jsme samozřejmě spirituály, já jsem hledal ve zpěvníkách a Tichák byl tak hodnej, že mně nějaké půjčil. Já jsem z toho něco vybíral a upravoval jsem to takovým tím způsobem bližším bělošskému sborovému pojetí, bělošským sborovým úpravám, protože jsem tenkrát ještě nevěděl, jak napsat něco, aby to znělo tak jako Everyman Opera. Sóla se tam zpívaly bělošským způsobem a ten sbor byl upravený, téměř jako bych upravoval Bacha, takže to znělo velice podivně. Takový zvláštní mix. Bylo to jenom vokální, my jsme tam nikdo na kytaru nehrál, to jen tak pozdějc jsem se naučil z nutnosti pár akordů, abych byl schopný vůbec něco nějakým jednoduchým způsobem doprovodit. Všechno to bylo postavené na sborovém vokálu. Myslím, že mám ještě někde nějakou pásku, kde jsme si nahráli asi pět nebo šest písniček z té doby. Někde to mám určitě založený, ale jestli to najdu, rozhodně to nezveřejním.

Ústa utlačovaných černochů
Brzo jsme zjistili, že ústy utlačovaných černochů opravdu můžeš říct lidem spoustu věcí, které nás trápily nebo které jsme považovali za dobrý říct. Těmi černochy se dalo mluvit velice otevřeně. Jednou za náma přišel Marek Eben a říkal: „Kluci, já vám tak závidím ty černochy…“ Ty on neměl, měl svoje písničky a všechno, co musel říct, tak říkal za sebe a neměl žádnou tu výmluvu, co jsme měli my: vždyť to je doslovný překlad, jsme vždycky říkali a procházely nám neuvěřitelný věci, opravdu. Když se tak dívám do historie, tak písničku, o které jsme si nikdy nemysleli, že ji budem někde zpívat, si najednou vybral Ústřední výbor SSM pro nějaké vystoupení. Zpívali jsme Až se k nám právo vrátí a spíš jsme to brali, že to je interní záležitost, protože bylo jasné, že tohleto nemůžeš nikde zpívat na veřejnosti. A pak se to najednou dostalo do zvláštní souvislosti. Přišli nějaký svazáci a chtěli písničky a Tichák jim tam šoupnul tohlecto a ještě jednu, asi Za svou pravdou stát, a ty písničky prošly na nějakém svazáckém shromáždění nebo na čem, někde v Lucerně to bylo, a od té doby to byla písnička požehnaná ÚV SSM a už nikdo nezapochyboval, že to je správná písnička. Pomohli nám utlačovaní černoši. My jsme to samozřejmě dlouho vždycky zpívali na vystoupeních tak, že jsme o těch černoších mluvili, aby bylo jasný, že to je černošský. Neříkali jsme: jsou za mřížema, trpěj a tohleto je o nich - ne, my jsme říkali: je to černošská písnička. Tím to bylo jasně daný, vždycky se dalo vymluvit na to, že to je černošské, že Až se k nám právo vrátí zpívají černoši. No a pak se to nahrálo na desku a vysílali to bez toho úvodního slova a nad tím už zůstával rozum stát, protože lidi to poslouchali v rádiu a nevěděli, že to je černošský. Teď to slyšeli a to už byla přímo provokace. Dodneška si říkáme, jak je to možný, jak to bylo špatně hlídaný, jak byl ten systém děravej, protože tohleto by přece správně vůbec nemělo nikdy projít.

Podpora kultury povznáší
Jsme svědky, že bohatí lidé a bohaté podniky začínají dělat podnikatelské večírky, kde už jsou nejenom recepce, ale vždycky nutnou součástí je nějaký koncert, nějaká kulturní událost a zpívají se tam operní árie a hrajou se tam koncertní klavírní kusy. Občas jsme na takový večírek pozvaní i my a zpíváme tam to, co my zpíváme, a zdá se mi, že nastává doba, kdy si konečně ti mecenáši uvědomí, že samotné peníze, co oni budou vydělávat v obchodní sféře, nestačí a budou muset pro veřejnost prezentovat i jistou podporu kultury. A teď vůbec nemyslím Spirituál kvintet, teď myslím podporu vysoké kultury, vážné hudby. A oni to opravdu dělají. Myslím, že to je k vzájemnému prospěchu. Že umělci, jako jsou světové špičky, které máme ve vážné hudbě, přijdou konečně k penězům přes ty mecenáše a sponzory. Nedokážu posoudit, jestli je to masový jev, ale rozhodně to houstne a zesiluje, rozhodně si myslím, že ta podnikatelská vrstva si uvědomuje, že jedině podpora kultury je může povznést i po společenské stránce.

Správný tvar, tempo a výraz
Máme nejlepší zkušenosti s tím, když se natočí písnička, která si rok odbyla svoje na pódiu. Pak ta písnička má ve studiu ksicht a má takový klid, se kterým se dá provozovat. Když se píše písnička těsně před natáčením, i když se potom nacvičí a všechno, tak si říkáme - škoda, že jsme to nenatočili až za rok, protože až pak ta písnička dostane správný tvar, správné tempo, správný výraz. Takže my se všechny písničky snažíme uvést v život i ve veřejném provozování.

Nebudou lidi jíst?
My jsme, řekl bych, vázaní na koncentrovanější publikum. Rádi si vytváříme jistou atmosféru, která se během koncertu udržuje, což se velice těžko realizuje třeba na restauračním posazu, kde bysme hráli lidem, kteří jedí a baví se při tom. Taky jsme někdy nuceni to zažít, ale je to velice nepříjemné, protože ta koncentrace je rozptýlená. To je samozřejmě věc, kterou člověk zažije někdy i mimo tyhlety večírky. Stejné to bývá i u některých festivalů, kde lidi chodí, courají se a baví se.
My jsme už pár let v situaci, kdy si vybíráme, kam půjdeme a kam nepůjdeme. A to, jestli tam někde budeme jenom výplní, nebo jestli budeme pozorně nasloucháni, to často hraje daleko největší roli v tom, jestli tu nabídku přijmeme nebo ne. Jak jsem říkal, peníze nás nemotivují do té míry, abychom se tam někde cítili podřadně. Někdy se nám to stane proti naší vůli, to připouštím. Ale my už jsme moudřejší a moudřejší a už se ptáme: A nebude tam stolový posazení, nebudou u toho lidi jíst a pít, nebudou se bavit, ne? Někdy se na to zapomeneme zeptat a nic se nestane a někdy se zapomeneme zeptat a je to pak pro nás velkej šok. Naposled si pamatuju, v televizním Rohlíku - to je na Kavčích horách taková ta budova zahnutá - měl jeden podnik, nebudu jmenovat, nějakou oslavu a my jsme tam měli zpívat. My jsme tam opravdu zpívali za velikého nezájmu lidí, kteří se sešli a uviděli se a nevadilo jim, že tam někdo zpívá: „Jé, už jsem tě rok neviděl, pojď, připijeme si, co je nového, co žena, co děti...“ Tohlecto je velice ponižující a my už jsme věděli, že je to ztracený. Odzpívali jsme to samozřejmě do konce, jako kdyby se nechumelilo, ale ten pocit je z toho strašný. Jednou, to jsme ještě zpívali s paní Hegerovou, jsme zpívali v hotelu Intercontinental, v posledním patře, v restauraci Zlatá Praha a nevěděli jsme, že lidé u toho taky budou jíst a taky strašný zážitek a otřes, i pro paní Hegerovou to byl velký šok. To jsou věci, kdy ta muzika opravdu padá na neúrodnou půdu, a někdy se nám to stane. Ale děláme, co můžem, abychom se toho vyvarovali, a když to trošku zavání tím, že bychom mohli být jenom jako výplň, tak to odmítneme.

Písničky probroušené staletími
České lidové, ty my máme rádi odjakživa. Nevím, jestli úplně všichni, ale převážná většina ano. Ve Vysokoškolském souboru se dělal český folklór v takových těch sborových úpravách - a i kdyby snad ne, já mám český i moravský folklór hrozně rád. Ty Šibeničky, co jsme nahráli, jsou balady - totiž ty písničky jsou o něčem. Jsou propojené příběhy, které skončí většinou krvavě, tragicky a je to moc krásný. Když si to všechno promítneš: ty písničky jsou už probroušené těmi staletími, je to opravdu tvar, který má svou funkci, je ověřený a to nás hrozně láká. Je to vlastně historický materiál, ty balady, co jsme nahráli; my to chápem jako historický materiál, to není živý folklór, který se dneska zpívá. Vždycky jsme si říkali, že uzavřít se do černošské škatulky by asi nebylo hezké. Především by nás to neuspokojovalo a já si myslím, že i pro diváka je zajímavé, když položíme jeden folklór vedle druhého, když dáme možnost vybrat si, srovnat, ukázat, že tihleti zpívají to a tihleti zpívají to, nám to připadá takové pestré.
Když k tomu ještě připočítám městské písničky, tu obrozeneckou dobu, tak myslím, že už jsme toho obsáhli dost. Nevím, kam bychom ještě sáhli, aby to bylo zajímavé. Nám se hrozně líbí něco zajímavého, něco neběžného, něco, co nezpívá každý. Musím říct, že v tomhletom je vůdčí osobnost Jiří Tichota, kterého napadlo udělat renesanční věci, protože se hrabal v loutnových tabulaturách, ty obrozenecké samozřejmě taky - prostě on určuje směr Kvintetu a my, musím říct, že nadšeně, vždycky přikývnem na nějaký jeho nápad.

Muzika = esenbák + jeptiška
Někdy jsme naráželi na názory lidí, kteří si myslí, že jsme povinni zpívat jen spirituály nebo že se zpronevěřujeme svému názvu, když zpíváme jiné písničky než spirituály. Občas jsme se dostávali do debat s věřícími, třeba s mládeží, o smyslu našeho zpívání, o textech, jak to myslíme, byli jsme bombardováni dotazy, jestli jsme věřící nebo ne. My si myslíme, že tahleta otázka s tím, co zpíváme, příliš nesouvisí. Že tím, že zpíváme moravské balady, nechceme ukazovat, že máme vztah k moravským baladám nebo že jsme snad Moravané. Tím, že zpíváme spirituály, nechceme říct, že jsme rození rytmici nebo že jsme černí nebo že jsme náboženští vytrženci. Zpíváme písničky renesanční, aniž bychom byli oblečeni do příslušných oděvů. My k tomu máme vztah takový… no, přes muziku. Nám se líbí spousta věcí, zpívali jsme i Mozartův kánon, zpíváme všechno možné a je to dané tím, že jsme vyrostli na klasické hudbě a tady k tomu jsme se dostali vlastně až v druhém plánu.
Takže kdyby se měly překládat ty spirituálové texty doslova, tak jsme samozřejmě zahlceni vírou, nadějí, Ježíšem, biblí, vším, protože spirituály jsou o tom, je to duchovní hudba, která zaznívá při mších, v kostelích, takže jiná být nemůže. Jenomže i ve vlasti spirituálů, ve Spojených státech, ty spirituály byly často přetextovávány, dostávaly rebelský nádech, odbojný, a my jsme toho pochopitelně využili, spirituály jsme textovali často texty, které byly necírkevní, které volají po svobodě, volají po pravdě, mají širší platnost. Samozřejmě, když to zazpíváš v kostele, tak to dostane trošičku jiný smysl, než když to zpíváš třeba v divadle. Prostě tam na to přijde jiné publikum a vnímá to jinak. Vnímá to tak, že třeba den předtím tam slyší kázání, které mluví o týchž věcech, dá si to do souvislostí. Když zpíváme třeba 

Žízeň, kde se volá po pravdě a potom „napít se z řeky pravdy“, tak ten obrat se taky najde v bibli a může se to dát do náboženských souvislostí, i když Žízeň vlastně není náboženský text. Ale dá se tak vyložit. A teďka lidi: Vy jste to napsali a zpívali jako proto, že jste věřící? Ale my jsme nikdy nechtěli zpívat jenom jedné vrstvě obyvatelstva. My jsme vždycky chtěli oslovit lidi, kteří jsou ochotní hudbě naslouchat, a myslím si, že se nám to docela podařilo. Vidíme dnes a denně na koncertech, že máme velmi široký záběr publika jak věkově - od malých dětí až po lidi popenzijního věku - tak profesně. Jednou se nám za komunismu stalo, že vedle sebe seděli esenbák a jeptiška. To se opravdu moc nevidí, ale oba byli v mundúru, takže byli čitelní. Tak víme, že tahleta muzika dokáže oslovit, úplně různí lidé se dokážou sjednotit na nějaké bázi a my si myslíme, že tohle právě dokáže hlavně muzika. Názor lidí na text se může lišit, ale muzika je ten sjednocující prvek, já to alespoň tak cítím, muzika dokáže překlenout rozdíly věkové, profesní i názorové.

Peníze nejsou
Když jsem začal dělat muziku, tak jsem si nikdy, nikdy nemyslel, že z toho bude byť jediná koruna. To opravdu ne, zvlášť když jsme začali dělat s Kvintetem. To si asi každý z nás říkal: kamaráde, anglosaský folklór, to v téhleté době opravdu budeme rádi, když nám to dovolí vůbec dělat. A skutečně jsme byli rádi a byli jsme pyšný, když se nám něco podařilo prosadit a nikdy jsme, myslím, nikdo z nás nemysleli na peníze a dodnes se k penězům chováme tak trošku přezíravě. Zcela jistě ti, co prožili ty začátky. Máme k penězům takový nepříliš majetnický vztah. I když dneska s nima umím víc zacházet a víc si jich vážím, už přece jenom šetřím a investuju a kupuju, tak v žádném případě peníze nejsou pro mě dominantní, nejsou pro mě motivací k čemukoliv. Peníze nejsou. Já žiju… já nevím… třicet let vlastně stejně. Mám žigulíka, a jestli ho změním, tak jenom proto, abych vozil kamarády bezpečněji, pohodlněji a rychleji. Ne proto, že já to potřebuju, protože mně úplně stačí.

Kožená nuda
Představ si, že se ti při tom uvádění podaří jeden večer něco opravdu zaimprovizovat a ono to sedne a je to fajn; zdá se ti, že je to fajn. Zkusíš to druhý den zopakovat a zjistíš, že to není ono, protože se to dostane do jiných souvislostí... My se snažíme, samozřejmě, obměňovat, aby to nebylo stejné - a samozřejmě k horšímu. Protože když máš už něco, co se ti osvědčí, tak profesionálně vzato by se to mělo zopakovat přesně stejně, i se stejnýma pauzama... jenomže to je kožená nuda, že jo. To je něco strašnýho.

Keltové vs. Wagner a Brahms
Já se Keltem být necítím. Necítím se být Keltem, ani se necítím být poznamenán tím, že Keltové kdysi žili na našem území, ani se necítím být následníkem Keltů. To chci říct, aby bylo jasno. Ani konec konců nevím, o čem mluvím. Ale když poslouchám irskou muziku, tak je mi hrozně sympatická, hrozně blízká a myslím, že to vůbec není dané českým keltstvím nebo keltským češstvím. My jsme kdysi jezdívali s Kvintetem na festivaly do Skagenu, do Dánska, to je úplně až na špici, když jedeš Dánskem pořád tím Jutským poloostrovem na sever a když se zarazíš, protože tam už je moře, tak to je Skagen. Je to rybářská vesnice a pořádají tam festivaly a myslím, že dvakrát nás pozvali. Prezentuje se tam spousta severských skupin a taky spousta skotských a irských skupin. Oni nejen že hráli večer na koncertech, oni jamovali, sessionovali, prostě se sešli a fidlali - a to je taková radost je pozorovat! Oni se sejdou, vůbec se třeba předtím neviděli a začnou zpívat písničku, kterou znají a všechno cítí úplně stejně. Připojí se k tomu dudáci a houslisti a strašný spousty různých foukaček a píšťal, mají bodhrán, ten buben z kozí kůže, všichni mají takové krásné syté hlasy, přesně vědí kdy udělat tohleto a kdy tohleto a všechno to dostává takovou zvláštní atmosféru. Ta hudba je mi sympatická a blízká. Ale jak říkám, to se dá říct i třeba o německé vážné hudbě, která není s Keltama vůbec příbuzná, ale má k mojí duši blízko a já ji mám rád.

Cokoliv skřípe, je mimo
Tím, že ty texty sám píšu, tak k nim mám vnitřní vztah, a nejenom ke svým, ale ke všem textům a obdivuju všechny ty Plíhaly a Svěráky a Ebeny a Nohavici a Suché, prostě lidi, kteří cítí kadenci řeči a kteří respektují, že všechno musí korespondovat. Je radost, když je všechno na svém místě, když přízvuky jsou tam, kde maj být, a všechno se to hezky houpe - to je potom radost. A cokoliv skřípe, tak je mimo. Dokážu třeba ještě tolerovat krásné texty Vyčítalovy, které jdou někdy strašně proti srsti, ale tam už jsem si na to zvyk, už mi to nevadí, ono to má svůj půvab a jiné klady. Konec konců, Voskovec a Werich, když je měříš tímhletím měřítkem, tak jdou někdy taky úplně proti srsti a taky mi to už nevadí. Ty texty jsou samozřejmě krásné. Když si uvědomíš dobu, kdy vznikaly – to se dělalo „tak jako slunečnice každý den“ a podobně - tak to je úplně unikátní, to jsou prostě texty, jako když vyšije.

Osobní čest a prestiž
Já vždycky píšu text na melodii, takže jsem opravdu jenom textař, nejsem žádný básník. Podle toho neomylně poznám, že nejsem žádný básník, básník má vnitřní nutkání. Kdežto hlavní příčina mého psaní je, že pokud máš publikum nějak zaujmout a pokud chceš něco tomu publiku sdělit, tak je důležité, aby lidi věděli, o čem se zpívá. Abys nemusel před každou písničkou vysvětlovat, o čem to je. Když to bude v češtině, tak si můžeš odpustit spoustu popisných informací a můžeš lidem říct něco zajímavého o té písničce. Nebo cokoliv jiného, ale nemusíš jim vysvětlovat, o čem je.
Jirka Tichota toho měl v jednu chvíli moc, hlavně úpravy a taky samozřejmě texty a myslím, že mně dokonce i řek, abych taky zkusil něco napsat. Takže takhle jsem začal, abych byl v tom Kvintetu taky něco platný. Zcela nutně jsem musel napsat text na Batalion, protože ten je ve francouzštině a u nás nebyl nikdo francouzštinář, takže byl téměř nesmysl, aby se to zpívalo francouzsky. Když se ta písnička měla zpívat, tak jsem to musel napsat. Obsah jsem znal, to se zpívalo na evropských sborových shromážděních, kam jsme s VUSem jezdili, takže jsem smysl znal odtud. A krom toho je to taková jednoduchá francouzština, to si můžeš vysledovat i se slovníkem, co to znamená. Ale můj text s tím vůbec nesouvisí, v originále je: zapomeňme na naše trápení… pojďme si zazpívat… zpívejme a pijme… a je tam slovo válka. Ta mě právě naladila a říkal jsem si: Hergot, to by mělo být o válce. Tak jsem prostě udělal ten text. Ale náměty textů často vznikají úplně zvláštně, bych řekl, ne že bys věděl - tak tahleta písnička bude o tom a o tom, to ne. Až na konci je třeba dodělat ten text tak, aby už byl jednolitý, aby tam nebylo nic zbytečného, aby to všechno k sobě pasovalo, aby to mělo nějakou pointu. Vždycky se snažím, aby to mělo nějakou špičku někde, aby se něčeho člověk chytl. Myslím, že nikdo z nás, co textujeme pro Kvintet, nikdy nechtěl jenom vyplnit text tak, aby se na to dalo zpívat. To si myslím, že si každý považoval za osobní čest a prestiž, aby tam bylo něco zvláštního. To dodržuju stejně tak já, jako Jirka Tichota. To vždycky musí být.

Na Velikonočním ostrově
Se Spirituál kvintetem jsem zažil nejhezčí okamžiky v životě. Samotné zpívání, které člověka obecně naplňuje radostí: to je v životě hrozně důležité, mít nějakou radost, živočišnou, živelnou, třeba provozování muziky. A kromě tohlectoho se teď k stáru člověk ocitá v situaci, kdy se dostane do souvislostí velmi lichotivých. Často až nepatřičně lichotivých. Dneska je to akorát půl roku, co jsme byli v Santiagu; vím to přesně, protože začíná jaro a tenkrát tam taky začínalo jaro. Asi každému z nás zůstal v paměti nejvíc Velikonoční ostrov a ty neobyčejné souvislosti, které s tím byly provázané, to byl zážitek, který se nedá nijak smazat. Celé to bylo provázené takovou zvláštní exotikou, která se nedá jinde získat. Je to prostě něco úplně jiného, jiná polokoule a ten Velikonoční ostrov, to je opravdu naprosto unikátní zážitek, který – myslím si - dochází, pořád ještě dochází. Když se podívá člověk na glóbus a uvědomí si: modrá plocha, nikde nic, absolutní izolace té kultury… a my jsme tam ještě viděli hlinkou natřené divochy, jak tancovali. Všechno dohromady to byla pro nás velká pocta.