FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Malá Carmen vyrůstala v dobré rodině. Zcela úmyslně neužívám před přívlastkem dobré obvyklý výraz "takzvaně". Ve stejně dobré rodině se narodila například v Praze Eva Olmerová. Dobrá rodina pro mě znamená vzdělání a slušnost a nikoliv jen hmotné bohatství nahrazující zbohatlickým buranům nedostatek vlastností zvaných nečesky, ale výstižně, Kinderstube. Carmen chodila jako správně vychovávaná holčička do baletu a její křestní jméno si prý prosadila její babička, velká milovnice oper. Carmen chodila i do německé mateřské školy, takže zde byl položen základ jejím širokým jazykovým znalostem. V baletu Národního divadla dokonce účinkovala.

Jenže pak i do Bratislavy přišel únor 1948. Gustáv Husák, pozdější politický vězeň a poslední prezident socialistického státu, který před válkou i během ní jako zkušený advokát popíjel se svým dobrým známým Alexanderem Machem, pomohl "vítězný únor" navzdory "reakci", k níž patřil i Carmenin otec, prosadit. Pro úplnost dodávám, že Alexander Mach, zvaný Šaňo, byl za Slovenského štátu ministrem vnitra a patřil k těm, kteří prosadili rasové zákony. Po válce dostal, snad i díky svému dobrému známému, "jen" doživotní žalář.

Carmen díky svému špatnému třídnímu původu nevystudovala vysokou školu, ale zajímala se o herectví. Po maturitě na gymnáziu v Komárně vystřídala několik profesí a vystudovala i hereckou odbornou školu. Několik let hrála v divadle Petera Jilemnického v Žilině. V roce 1954 hrála již jako Hana Čelková hlavní roli ve filmu Jiřího Krejčíka Frona. Byť jde o film na téma přerod lidí na nové vesnici, je na něm znát rukopis génia filmové režie. Nebyl to jediný film, v němž Hana, od roku 1960 pod jménem Hegerová, hrála. Pro mě, krom hudebních snímků, zůstává vrcholem její hlavní role v Kachyňově Naději z roku 1963. Hana Hegerová zde hrála ženskou část  páru životních ztroskotanců, spolu s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským.

Přemýšlím, kdy jsem poprvé začal Hanu Hegerovou vnímat? Počátek své pěvecké dráhy krátce prožila koncem padesátých let v Bratislavské Tatra revue, kde účinkoval orchestr Silvestera "Siloše" Pohanky. Pak už to byla Praha, nejprve Rokoko, Alhambra a od roku 1961 Semafor. Přiznám se, že Hana Hegerová stála tehdy v řadě pěveckých božstev v duši dvanáctiletého kluka někde na konci. Ve filmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 jsem se tehdy nemohl dočkat, až Hana Hegerová dozpívá šanson o stoupající horečce, za doprovodu mladého Rudolfa Rokla s cigárem v koutku úst. Dnes při téhle písničce nedýchám. Kromě Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého se začalo u paní Hegerové od roku 1958 objevovat i jméno vynikajícího textaře Pavla Kopty. Prvním textem na Šlitrovu melodii je Dnes naposled, příběh z cirkusu.

Semafor a bývalé Československo byly ale paní Hegerové malé. Po zájezdech do tehdejší Německé spolkové republiky si ji všiml Wolf Wilmar, německý písničkář, a poté i pan Vojda, majitel kabaretu ve Stuttgartu. Jenže nezůstalo jen u tohoto zahraničního angažmá. Paní Hegerové si všiml i pan Bruno Coqatrix, když v Alhambře zpívala píseň Milord z repertoáru Edith Piaf a v roce 1967 stála paní Hegerová na pódiu pařížské Olympie, která má pro šanson asi stejnou váhu, jakou má pro country Nashville.

Šel čas a já jsem měl paní Hegerovou čím dál víc rád, třeba i pro její roli tety z Liverpoolu v Dobře placené procházce, režírované v roce 1966 Milošem Formanem. Jenže šel čas a normalizace a písně paní Hegerové se staly pro mě ostrovem uprostřed šedi. Kupoval jsem všechna její vinylová LP a pouštět si je, to byl svátek. Paní Hegerová byla pro mě synonymem písně, které se v Čechách už dlouho říká šanson. U této zpěvačky nelze obdivovat její brilantní hlas, nemá jej. Ale výběr písní a jejich přednes neměl v té ošklivé době obdoby. Paní Hegerová jako jedna z prvních zazpívala píseň od Bulata Okudžavy Příběh Váni. Dnes můžeme tuto píseň slyšet v repertoáru kapely Jarret ve svérázné úpravě. Nemá zde smyslu počítat vydaná LP a CD. Mrazilo mě při písni Rozvod, broukal jsem si Rozpočitadlo o lásce, uvědomoval jsem si krutou pravdivost Svatební na slova Jaroslava Seiferta. Byl tu přebásněný Brel, Leo Ferré a další slavná jména mistrů francouzského šansonu, byla a je tu hudba Petra Hapky, poznatelná po prvních taktech.

Paní Hegerová měla vždy vyprodáno a nikdy nebyla laciná. Měla a má zvláštní půvab malé ženy, občas přezdívané smutná paní. Občas měla ke smutku důvod, třeba tehdy, kdy poznala, jak chutná půlroční pobyt v pankrácké věznici. Stejný pocit ostatně poznala opakovaně i Eva Olmerová. Paní Hegerová nikdy nedávala informace o svém soukromí, protože na rozdíl od mediálních nul nikdy nepotřebovala berličky bulváru.

Hana Hegerová je fenonomén, krasosmutný meteor na obloze hudby a poezie. Na oslavu svých narozenin v Národním divadle si pozvala jako hosta zpěvačku Radůzu. Někteří novináři ihned začali psát, že Radůza je jakousi nástupkyní Hany Hegerové. Nesouhlasím, to se jen dříve narozená zářivá planeta potkala s později narozenou planetou a výsledkem je krásná symbióza.

Paní Carmen, přeji vám splnění všech přání, která se vám ještě nestačila splnit. Díky, že jste.