FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Existuje nekonečné množství způsobů, jak folk definovat a k těm nejrozšířenějším u nás, ale i v Americe, patří domněnka, že jde o písničkáře s kytarou. Jenomže označení folk music nebo england folk music se ve Velké Británii vztahují ze všeho nejvíc k tradiční hudbě staré stovky let a k muzikantům, kteří ji hrají nebo z ní inspiračně čerpají. Teprve pak k těm, kteří, jak tvrdil folkový obroditel Ewan MacColl, „píší vlastní písně zarývající se do paměti národa tak hluboko, až každý zapomene, kdo je složil a stávající se tradicí“. A každý, komu není dosud úplně jasné, co si pod anglickým, skotským a velšským folkem představit, to možná „vysvětlí“ následující trojice jeho vrcholných reprezentantů – držitelů všech možných cen a ocenění jaká existují.

VRï
foto: Jennie Caldwell

VRï hrají a zpívají velšskou lidovou hudbu, nicméně fakt, že pochází z časů, než Wales v 18. století propadl metodistům, nastoluje otázku: to se jako předtím hrála jiná hudba? Ano, a violocellista Jordan Price Williams s houslistou Aneirinim Jonesem a violistou Patrickem Rimesem odkrývají důvody proč.
Když s Bohem v srdci a biblí v ruce získali v Zemi písní, jak se Walesu přezdívá, navrch náboženští nonkonformisté, patřila tradiční hudba se vším, co to obnáší ve Walesu ke každodennímu provozu. A protože se o Velšanech rádo tvrdí, že sice ne všichni dokážou zpívat, ale za zpěváky se považují snad úplně všichni, což dokládá odvěká obliba sborového zpěvu, metodisté toho dokonale využili. Metodistické kaple se staly vlivnými hudebními centry, ale přísná nutnost zpívat písně schválené Bohem si během velšské náboženské revoluce vybrala tvrdou daň: lidová hudební prostopášnost, hospodská nevázanost, hlučné oslavy a bujaré tance měly najednou utrum.
VRï strávili měsíce v archívech, aby našli hudbu nedotčenou metodistickými destruktivními praktikami na dlouho třeba přerušující autentickou houslovou tradici. Ne všichni se totiž podřídili: velšským romským komunitám byli nějací metodisté ukradení a jejich harfeníci si dál hráli co a jak chtěli, čímž pomohli uchovat značnou část lidového repertoáru v nedotčené podobě. Trio některé skladby dříve určené pro harfy přetransformovalo pro housle s violoncellem, a pokud nějaké dílky chyběly, tak si je buď vypůjčilo odjinud, nebo bez výčitek vymyslelo. „Svým způsobem tím odpadá tlak na autenticitu a my si můžeme razit cestu vpřed způsobem, který nás baví, aniž bychom na zádech cítili tíhu předchozích generací“, vysvětlil Aneirin Jones, proč od VRï neposloucháme echtovní tradiční hudbu, ale vitální reinterpretaci archivních melodií, textů a osobních výkladů historických příběhů nad kterými doslova levitují. VRï totiž překládáme jako levitaci.

Poslouchat skotského dudáka může být zprvu pastva pro oči. To ten kilt, prsty kmitající po píšťale v kombinaci s paží vhánějící do vaku vzduch. V druhé fázi se snažíte hledat styčné melodické body, ačkoliv víte, že bez znalosti dudáckého repertoáru pro skotské malé dudy (scottish smallpipes) nemáte šanci; až natolik se i ve Skotsku vytratil z povědomí. Nakonec to vzdáte, a jen posloucháte: pokud mladou hráčku Brìghde Chaimbeul, která scottish smallpipes vrátila znovu na výsluní, brzy nabudete dojmu, že vás vtahuje do málem magických hlubin; u málokdy zpomalujícího Rosse Ainslieho tam spadnete takřka okamžitě a bez magie; jakoby vás tam člen divočácké superskupiny Treacherous Orchestra rovnou hodil. Hrají v dokonalé unisono harmonii, přecházejí do střemhlavých rychlostí a nasazují sekundová sóla. Srostlí jako zabijácká siamská dvojčata a ke všemu s irským kytaristou a mandolistou Stevenem Byrnesem, melodikem a rytmikem dohromady. Zabijácká? Rozhodně, zabijácká. Takovou dudáckou hudbu jste pravděpodobně dlouho neslyšeli, jestli tedy vůbec někdy a kdo si nepamatuje, jak lidí ze šoku zírají, ať si album pustí a postaví se před zrcadlo. Tím bychom debatu o jeho bezprecedentnosti mohli považovat za uzavřenou. Jakoby to ale nestačilo, souhra Brìghde s Rossem má příchuť senzace i z dalšího důvodu: na albu poprvé v historii spolu hrají scottish smallpipes naladěné do C.

Za motivací nacházet pro anglický folk nová východiska a zpochybňovat předsudky o tradiční hudbě, coby artefaktu minulosti, hledejme odvážlivce neberoucí žádné kánony doslova. Jako třeba Hannah James, Hazel Askew a Rowan Rheingans alias Lady Maisery. Hvězdné folkařky čerpají chuť na změny z vlastních obdivuhodných kariér a nabytých zkušeností, spojí-li ovšem síly, dokážou anglický folk prodat i nepravděpodobným posluchačům. Stylově patří mezi nezařaditelné, což nelze číst jako příliš náročné. To rozhodně ne. Řečeno lyričtěji: dovedou nás na okraj útesu a strčí dolů. Vzápětí ale nádhernými a skoro bezkonkurenčními vokálními harmoniemi nadnesou a nechají poletovat v myšlenkách na to, co s těmí písněmi prožíváme. Do toho hrají na kytary, harfy, harmonia, banja nebo housle, používají perkuse, rytmický zpěv beze slov diddling a už tak pestrou paletu zvuků prokládají severskými nebo americkými vlivy. Nové album Tender natočili po šestileté přestávce vyplněné jinými projekty a poprvé se odstřihly od lidových zpěvníků. Výhradně autorskou sbírku znovu zpestřily převzatými skladbami, volbou Björk, Tracy Chapman nebo Lal Waterson ovšem překvapily. Do empatického naslouchaní světu se totiž Lady Maisery zjevně vloudila bezútěšnost spojená s nelehkými časy, s čímž souvisí příklon k hořkosladkým tématům a chuti ještě víc experimentovat s vokálními harmoniemi a doprovodem, prolínající se s přírodními zvuky.

Folkové prázdniny
Náměšť nad Oslavou 22. července – 29. července 2023
www.folkoveprazdniny.cz