O čem si zpívá Česko-Slovensko? Záleží na tom, koho posloucháte. Pokud ty, co vzbuzují už léta údiv a nevypadá to, že by s tím jen tak přestali, tak to jste na Folkových prázdninách správně. A to, že se do Náměště pravidelně vrací, také o něčem svědčí.

Co myslíte, spočítá někdo, kolikrát už Jiří Pavlica s Hradišťanem na Folkovkách hráli? Asi určitě, ale není to vlastně jedno, když se vždycky dopředu ví, že tím hodně návštěvníků potěší? Asi není nutné připomínat, co všechno dokázali, s kým spolupracovali, jaký lán světa projeli a co znamenají pro moravskou lidovou hudbu, pro kterou vyšlapali tolik nových cest. Nejsme encyklopedie a upřímně, najde se vůbec ještě někdo, kdo by to nevěděl? Jisté je, že zůstávají majákem všeho, co může být dobré v lidech tolik respektujících a milujících hudbu zděděnou od předků. Nikdy se však nezastavili před tím, aby ji posunuli dál, umělecky načechrali přítomností a zabalili do lahodného balíčku, který si budou rozbalovat generace po nich.

Karel Plíhal
archiv

„Jsem muž, mám pětašedesát a jsem písničkář; nebo něco na ten způsob,“ tvrdí o sobě bez nucené skromnosti Karel Plíhal. Přesto ti, co ho znají, dobře vědí, že „pořád jede lesem tónů na čele peletonu“ a z naší písničkářské scény vyčnívá jako gigant. Zůstává ctěným a obdivovaným pěvcem lidu poetického, co kdysi s kapelou Plíharmonyje začal podle svých slov psát texty jen proto, aby bylo co zpívat. Dnes si jeho poeticky hravé, milostné, břitké i sebeironické veršovánky lidé na koncertech zapisují a písničky, právě kvůli kouzelným, lyrickým a vlastně nadčasovým textům, zpívají s ním.

Ano, svět může být v nepořádku, ano, pro někoho může být obtížné se v něm orientovat, natož v hudbě, ale jedna věc se nemění. Druhá tráva se zpěvákem a textařem Robertem Křesťanem zůstávají domácí americana institucí „milující marnost věčných přání“, rozuměj kapelou špičkových instrumentalistů odmítajících ustrnout na místě a připravených čelit stále novým výzvám.

Mirek Kemel nenabízí jako osoba z jeho karikatury, vlastní názor na klíč, pouze písničky varující často předtím, abyste nad podobnou nabídkou byť jen přemýšleli. Pozorovatel života a dění, které dokáže tak břitce glosovat, za své osobně laděné písně ručí hloubkou svých textů, v nichž se nebojí velkých citů, strachu a smutku. „Má skvěle odpozorované drobné životní situace, které dokáže rozmáznout bezmála ve fresku existenciálního významu,“ napsal Ondřej Bezr v recenzi na jeho poslední album Vlčí stopy. A protože si na něm zazpívali také Marie Puttnerová s Vladimírem Javorským, přijedou ho do Náměště podpořit. A berou sebou výtečného běloruského akordeonistu Aliaksandra Yasinskiho, kterého známe třeba z jeho kapely Shum Davar.

Fenomenální houslista Stano Palúch už dávno není tím zázračným objevem, jako když vstoupil na scénu a všichni se ptali, odkud se tam vzal. Pro bravúrního houslistu a skladatele však stále platí, co řekl na začátku: „Baví mě jen hudba, hudba, hudba.“ S triem PaCoRa, jako autor hudby pro většinu představení SĽUK nebo v roli vyhledávaného aranžéra, producenta a spoluhráče, vždy spoléhá na svou potřebu nečinit rozdíly mezi jazzem, klasikou, swingem, bluegrassem a tradiční hudbou. Název jeho posledního projektu pak dosvědčuje, že cizí mu nejsou i další vlivy. Nemění se jako počasí, jen následuje hudbu jemu blízkou a inspirativní. A nikdy se u toho neobejde bez vynikajících muzikantů. V Premenách ho aktuálně také doprovází bubeník Peter Solárik a cimbalista Marcel Comendant.

Lilium liste neboli amatérské sdružení lidí milujících lidovou píseň. „Je to živel, kterým se strašně rád těším a občerstvuji. Je to něco, co je plné výpovědí o lidském životě. Muzika je pro mě základní věc, mám dojem, že bych bez ní nepřežil,” tvrdí zpěvák rodiného sdružení Ludvík Běťák, povoláním psycholog, vděčící prý lidové hudbě za to, že mu zabraňuje v profesním vyhoření. Post kapelníka nezískal demokratickou volbou: v rodinném sdružení je holt za otce a nejstaršího. Pocházejí z různých míst Moravy a každý z nich hrál, zpíval nebo tančil v nějakém folklorním souboru či alespoň rodinné kapele. A domácí muzicírování je těší. Stejně tak objevovat méně známé písně a dát jim punc autentických aranží a akcentů.

Jmenují se tak, jak se jmenují tedy Banda, vede je houslista a zpěvák Samo Smetana a jsou...bez debat, taková neposedná, věčně rozesmátá a parádně sezpívaná „banda" skvělých muzikantů těžící z lokálních slovenských tradic. Banda si koleduje, je sice název loňského předvánočního alba, svého času ale mohl připomínat varování. To protože před dvaceti lety, kdy začínali, nebylo na Slovensku tolik skupin, které by se tak odvážně vzepřely tradicionalistům. Banda se totiž pustila do nadčasových úprav spišských, rusínských, horehronských, ukrajinských nebo romských lidovek na albech bez zábran odbíhala k reggae, funky nebo rocku. Ale protože v řadách skupiny působí několik renomovaných etnomuzikologů a vědců, a pod čepicí mají i ostatní členové, nikdy nepřekročila čáru, za kterou už hledáme mainstreamový kalkul. A to pro tuhle zpropadeně sympatickou Bandu platí pořád.

Když počátkem 18. století Georg Philipp Telemann zkomponoval své fantazie pro flétnu, jazz ještě neexistoval. A i kdyby, těžko předpokládat, že by do nich vložil synkopy nebo se rozswingoval. Uplynulo tři sta let a ejhle, nakonec k tomu došlo. Ne, že by barokní skladatel vstal z mrtvých, od toho tu jsou jiní, to jen kontrabasista Marian Friedl k Telemannově partu dopsal nový hlas z pohledu jazzového hráče. A protože se to hráčce na barokní příčnou flétnu Martě Kratochvílové zalíbilo, zrodilo se koncertní duo Telemannia a Fantasie per flauto traverso e contrabbaso.

Mirek Kemel & hosté: 23. 7.
Lilium Liste: 24.7.
Stano Palúch: Premeny: 24.7.
Banda: 25.7.
Jiří Pavlica & Hradišťan: 26.7.
Robert Křesťan & Druhá tráva: 27.7.
Telemannia: 27.7.
Karel Plíhal: 28.7.

Folkové prázdniny www.folkoveprazdniny.cz
Náměšť nad Oslavou
22. července – 29. července 2023