FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Irský kytarový zázrak Muireann Bradley, velšská harfenice Cerys Hafana, dvojice The Breath, hvězdný folkař Sam Lee a u nás usazený písničkář James Harries dokládají, že letošní britský výsadek na Folkových prázdninách bude žánrově hodně pestrý.

The Breath
archiv Folkové prázdniny

Ríoghnach Connolly je druh zpěvačky, kdy po pár tónech strnete a hned poznáte, že se do konce koncertu už nehnete z místa. Má naprosto omamný, nezaměnitelně irský hlas, proti kterému zůstává netečný snad jen hluchý. A odtud plyne další důvod vašeho zkamenění: autentičnost; přesvědčení, že na všem, o čem zpívá, mluví a vtipkuje – omlouváme se za patos - takříkajíc sedí pravda, ačkoliv z jejího manchesterského dialektu nerozumíte málem ani slovo a těšíte se, až z teskné polohy přejde do chraptivých bluesových výkřiků. Nepochybně ve vypjatých okamžicích, kdy ji vyzpívané vzpomínky asi nejvíc zabolí. A za třetí: už nikdy si nedokážete představit, že by na židli usazenou Ríoghnach Connolly doprovázel někdo jiný než Stuart McCallum, dlouholetý kytarista nu-jazzové kapely The Cinematic Orchestra, se kterým tvoří úchvatné duo The Breath, v němž oba dýchají za jednoho.

Britský folkař Sam Lee touží po tom, aby každé jeho album bylo plné lesů, a zároveň, aby každý les naplnila mimořádná hudba. Byl na Folkovkách už třikrát a pokaždé se našel někdo, kdo si ho chtěl vzít domů. Aby ne. Málokdo v něm viděl velkou folkovou hvězdu, jakou ve skutečnosti je, navíc se statusem respektovaného aktivisty, kterému nepřešponovanou potřebu chránit přírodu a upřímný vztah k matce Zemi věří snad každý, kdo se s ním nebo jeho hudbou někdy setkal. Těch, co do písní vkládají obavy z klimatických změn a naštvání z ničení přírody, přibývá, dokonce by se dalo říct, že se k tomu uchyluje snad každý, kdo pořádně vykoukl z okna ven, jedině Sam Lee ale dokáže dát bolestné znepokojení z blížící se apokalypsy do kontrastu s omračující a intenzivně působící hudební krásou. Nehraje si na spasitele, člověk s tak autenticky citlivou duší jen jako jiní neumí dramaticky křičet a vodit lidi na barikády. Do písní nevkládá tvrdý ekologický aktivismus, leckým považovaný za druh nátlaku a nepřípustného diktátu, klidným hlasem pastora v nás spíš probouzí lepší já. Když pak posloucháte Samovo loňské album songdreaming, jen zíráte před sebe a přemýšlíte, co s tím. Není to poprvé, už jsme si u něho na to zvykli, tentokrát ale opravdu nevíte, co k té epicky naléhavé environmentální hymně říct.

Keltská sestra Elizabeth Cotten zní sice přehnaně, ale co mají chudáci bluesmani dělat, když s nimi při poslechu irské zpívající kytaristky Muireann Bradley cloumá takové nadšení. Možná jste to ve filmech viděli, je to takové klišé: rodiče přivážejí děti do školy a během cesty s nimi v autě s rádiem vyřvávají popové hity. Americkým country blues a ragtime posedlý otec ale trval na tom, aby se pouštěli Mississippi John Hurt, Reverend Gary Davis, Robert Wilkins, Blind Lemon Jefferson nebo Elizabeth Cotten. Na devítiletou holčičku dost neobvyklé, jenomže ji to bavilo; navíc ani doma táta na kytaru nehrál nic jiného. Také ji jednu koupil a vzal do učení. Tolik ve zkratce k příběhu, jak Muireann Bradley přišla k tak vytříbené fingerpickingové kytarové technice a na teenagera nezvyklému repertoáru, kdy jen díky dívčímu hlasu poznáte, že staré černošské bluesové trvalky na albu I Kept These Old Blues nehraje někdo dospělý.

Angličanka, která v mládí po přestěhování do Walesu udělala tu nejvelštější věc, jakou prý jen mohla: naučila se hrát na triple harfu; hudební symbol Walesu pod přísnou ochranou tradicionalistů. Čtyřiadvacetiletá Cerys Hafana však na ní hraje moderně a s odvahou nenechat se lapit do jejich zpátečnických sítí. Je považovaná za nejvýraznější experimentátorku zvukových možností triple harfy, a tím, že také nevšedně zpívá, a vedle přebírání tradičního repertoáru komponuje vlastní skladby a používá jemnou elektroniku, i za její budoucnost. S promyšleným cílem: zabít veškerou zvukovou krásu triple harfy. „Mně se zvuk harfy většinou totiž moc nelíbí a stereotypní uvažování, že jde o jemný, andělský nástroj, mě dost rozčiluje, takže si hudbu, která se k ní přiklání, moc neužívám. A nutí mě to najít způsob, jak docílit zvuku, se kterým jsem naopak v souladu. Proto o své harfě přemýšlím jako o syntezátoru,“ vysvětlila Cerys Hafana potřebu hrát daleko rytmičtěji a vůbec tak nějak harfu nevnímat jako starý tradiční nástroj. Proto návštěvníky koncertů může směle vyzývat: „Přijďte si poslechnout smutný velšský harfový pop. Snad vás to rozpláče.“

Britský písničkář James Harries se sice narodil v Manchesteru, koncertuje po celém světě, ale doma je v Praze. A ti, co ho znají vědí, že naříkavým hlasem zpívá tak trochu smutné písničky doznívající v užaslém tichu publika zasaženého až nepatřičnou dávkou emocí. Jamesovu tvorbu mnozí přirovnávají k tomu nejlepšímu, s čím před ním přišli Nick Drake, Damien Rice nebo Jeff Beckley a magazín Rolling Stone ho dokonce označil za „zlatý hlas“. My navíc víme, že je také vyhledávaným autorem filmových soundtracků a bez jeho vkladu si už málokdo dokáže představit Snowboarďáky, Rafťáky, Bobule nebo Lidice. Patří k písničkářům, kterým slouží ke cti, že i nástrojově a muzikantsky nejrozmáchlejší album dokážou na koncertech odehrát jen s akustickou kytarou, což je i příklad Jamesova posledního skvělého alba Hiraeth, které v jeho osamoceném podání vyzní nejlépe na místech s intimní atmosférou, kde každý jeho verš, zazvonění kytary a úžasně naléhavý hlas nemají kam utéct a stávají se „potravou posluchačovy duše“. O albu natočeném v bezútěšných dobách covidu hudební publicista Ondřej Bezr napsal: „Když se do něho poprvé zaposloucháme, už od prvních tónů máme neodvratný pocit, že je vlastně jakýmsi návratem ke zlaté době písničkářství v šedesátých a sedmdesátých letech.“

Folkové prázdniny
Náměšť nad Oslavou 26. července – 2. srpna 2025

www.folkoveprazdniny.cz