FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„My to ale nepořádáme, jsme jen mediální partneři,“ vysvětloval mi jeden z představitelů Country radia. Tak to bylo tedy překvapení - myslím, že na důvěře posluchačů ve „své“ rádio (viz Country fontána) stál úspěch akce nazvané Dvorana Country radia (!) do značné míry. Inu - šikovný marketing těch skutečných organizátorů, tvůrců Trampských legend, hierarchicky zařazených do vyšší úrovně Hudebních legend. Podařilo se jim zase jednou po dlouhé době vyprodat na FCT koncertu Lucernu a připravit předlouhou hudební hostinu o jedenácti chodech (16:00 – 23:30). To, že se zcela zaplněný sál začal ke konci mírně vyklidňovat, je sice škoda (a je to další příspěvek do diskuse, v jakých momentech neplatí základní pravidla stavby programu), ale rozhodně bych to neřešil jako neúspěch. Naopak legitimní je diskuse o tom, jestli jsme díky výše popsanému zažili jedinečný večer, nebo jestli se – přes zvučná jména zúčastněných - jednalo o nudnou, dramaturgicky zcela nenápaditou akci, kterou by při dostatečném finančním vyfutrování mohl uspořádat kdokoli. Zastánce druhého názoru rozčílil stařecky opatrný přístup utajeného dramaturga, který nepřipustil na jeviště nikoho, kdo nebyl legenda už před dvaceti lety, tedy rozhodně ne žádné mladé a nadějné. To je tak: zvykli jsme si, že kdo v našem žánru obchodoval s dřevem, ten taky sázel stromky. Nebo se o to aspoň snažil. Nebo to aspoň předstíral – něco jiného by přece jen bylo neslušné. Ale už máme skoro čtvrt století raného kapitalismu, máme krizi, nemělo by nás překvapovat, že úspěšný model je vytěžit, rozprodat, zavřít, přesunout se. Až půjdou hvězdy dnešních Luceren do penze, tak úspěšný organizátor jen založí jinou podstránku svých Legend. Třeba Hiphopové legendy. Nebo Legendy reality show – to je přece úplně jedno. Netvrdím, že to organizátoři popisovaného koncertu přesně takto vidí, ale z výsledků jejich práce podobné závěry vyplývají. Na to si ale možná prostě musíme zvyknout, takhle to bude s hudební produkcí FCT vypadat v éře, kdy velké akce končí a místo nich skoro každý pořádá u sebe na zahrádce skvělý festival. Přesto si nemyslím, že toto je jediná pravda o Dvoraně Country radia: rád jsem si všechny ty své hrdiny poslechl a rád jsem zase jednou pobyl ve vyprodané Lucerně – a to je přes veškerou komerčnost nepopiratelná zásluha organizátorů, za kterou zaslouží pochvalu. (Jistě si nepředstavujete, že se Lucerna vyprodá sama: pamatuji si na trampský večer v příhodnějších 90. letech, který skončil trapným fiaskem.)

Několikrát se v průběhu večera vzpomínalo na předčasně zesnulého Vladimíra Čecha, který měl podle původního plánu koncert uvádět (živé vzpomínání Josefa Zímy nebo krátký film o Vladimíru Čechovi jako trampovi.) Přes dosti vysoký věkový průměr lze říci, že v publiku byly zastoupeny všechny generace. Ačkoli moderátor Milan Schmidt střídavě užíval adjektiva „trampský“, „country“ a občas i „folk a country“, obecenstvo preferovalo přítomné trampské položky, ale třeba i Patrolu Šlapeto. Partnerem koncertu se stalo muzeum v Jílovém u Prahy, které zapůjčilo ze své expozice trampingu několik položek, které vyzdobily pódium, jako třeba totem nebo zejména sádrového trampa ve staré dřevěné kanoi (jediný, kdo ho dokázal vtipně okomentovat, byl Míša Leicht). Celý koncert snímala televize (proto to Šlapeto; Radan Dolejš nám na začátku večera radil, jak správně tleskat). A teď už pojďme k jednotlivým kapelám.

Ani kompletní kapela Klíč, ale ani Pavla a Jaroslav Marianovi, jak hlásal program, ale „kvarteto Klíč“. Ve čtyřech spousta muziky, staré hity a přislíbený koncert v kompletní sestavě 1. prosince. Také v Lucerně! foto: Lenka Krausová	Vybral jsem schválně co nerozpohybovanější foto, protože jinak mi připadal AG Flek trochu „tuhý“. Ale možná bylo na vině trampsky-countryrádiově naladěné publikum, které přijalo folkrockovou legendu chladněji, než jiné položky programu. foto: Lenka Krausová
Vojta Kiďák Tomáško hrál leccos od Toulavýho po podivně naftalínově zapšklou píseň o zhulení a technu. Nicméně do formátu večera se trefil přesně a stal se miláčkem publika. foto: Lenka Krausová	Na této fotce jsem vám chtěl hlavně ukázat výsek atmosféry v Lucerně. Hlava na hlavě, a tak to bylo až zhruba do půl jedenácté. Vlevo sádrový tramp v kánoi, vpravo totem a televizní kameraman. Na pódiu jsou Greenhorni… foto: Lenka Krausová
…jejichž větší část zblízka vidíte zde. Repertoár? Perly Honzy Vyčítala od veselých (Pivní džíp) po vážné (Battledress) plus výlety do zlaté éry, většinou k písním po Michalovi Tučném. foto: Lenka Krausová	„V Lucerně jsem hrál v roce 1960, kdy jste všichni tady ještě říkali holubům koko,“ prohlásil Standa Chmelík, čímž vyhrál nevyhlášenou, ale mnoha muzikanty provozovanou soutěž „Kdypak já jsem tady už byl?“ Repertoár řekněme různorodý, ale Jitku Vrbovou bych s nadšením poslouchal, i kdyby zpívala třeba Píseň práce. foto: Lenka Krausová
Dobří obchodníci si nebudou kazit byznys vzájemnými spory, a tak se stalo neočekávané: sloučily se kapely Šlapeto a Patrola. Muž uprostřed sestavy Patrola Šlapeto je Robert Papoušek. Ano, ten malý chlapec, na kterém kdysi postavili svůj projekt odpadlíci z Patroly… foto: Lenka Krausová	„První trampský večer v Lucerně byl v roce 1930,“ sdělil nám znalec trampské historie Tony Linhart ve svém zajímavém povídání (pravda, netvrdil, že byl u toho…). Pacifik se v souvislostech večera poslouchal moc příjemně. foto: Lenka Krausová
Robert Křesťan dal s Druhou trávou jen poměrně malý výsek z toho, co teď na koncertech a festivalech nejobvykleji hrají (ale Telegraph Road zazněla)… foto: Lenka Krausová	…protože se mu kapela brzy přerodila v Malinaband (a on v mandolinistu a sboristu) a Lucerna provedla uvítací standing ovation pro Pavla Bobka. Publikum bylo vlídné, protože i v poslední době bývá Pavel Bobek ve větší formě, než byl toho večera. Ale on prostě byl na tom večeru legend ta legenda největší, i když ne zrovna trampská… foto: Lenka Krausová
Wabi Daněk v dobré formě, rozevlátý doprovazeč Miloš Dvořáček a spousta starých dobrých písní: repertoár tentokrát zvolil Wabi bezchybně… foto: Lenka Krausová	Vůbec se všem na závěr velice dařilo – COP byl odvázaný jako vždycky, Míša Leicht snad zpíval ještě ve větší formě, než obvykle a kromě skvělého zpěvu taky výborně a vtipně uváděl – to bylo odlehčení, které možná celé Dvoraně trochu chybělo. foto: Lenka Krausová
Večer odplouvá dřevěnou kánoí do minulosti a probíhá velká radost ze Žalmana a spolu. Tedy já ji měl určitě, protože jsem je slyšel naposledy loni na jaře, když byla tahle sestava ještě poněkud rozviklaná a nejistá. Teď? No prostě výborná! foto: Lenka Krausová

Text: Tomáš Hrubý
Foto: Lenka Krausová