FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(tak trochu recenze)

Myslím, že neporuším služební tajemství, když prozradím, že redakční rady FOLKtimu probíhají v restauraci Ztráty a nálezy na Vinohradské třídě. Vedle je stará budova rozhlasu a naproti se do nových prostor přestěhovala prodejna knih a hudebních nosičů, převážně z rozhlasových archivů. Vždy tam zajdu a většinou i něco koupím. Nedávno jsem koupil dva zajímavé tituly na CD. První nese název Soudruzi, když se tak zamyslíme? aneb Rudí baviči a druhá Budovatelské písně.

Většina nahrávek na obou CD je z počátku padesátých let. Díky svému věku jsem většinu písní slýchával v dětství z rozhlasu a k obnově došlo po roce 1970. Ona doba je velmi dobře zobrazena například ve filmu Jaromila Jireše Žert z roku 1968. Hlavní hrdinka Helena, v podání Jany Dítětové, se ptá Ludvíka Jahna, vyhozeného z vysoké školy a poté sloužícího u Černých baronů: "Vy na tu dobu nevzpomínáte rád?" Ludvík Jahn byl stejně nadšený mladý komunista jako Helena, jen projevil nepatřičný humor v té optimistické době. Asi každý by si měl položit akademickou otázku: Jak bych se zachoval já po roce 1945 jako mladý člověk? Kam bych se postavil? Po roce 1945 byla posunuta hranice plnoletosti na 18 let především proto, aby ti mladí a nadšení volili tu správnou stranu. Mládí je vždy karta v rukou mocných, ale i těch, kteří se k moci derou. Ti mladí a nadšení pak po únoru 1948 nejen stavěli tratě mládeže a hutě, ale také plni nadšení vyhazovali své vrstevníky z vysokých škol, či jako mladí Zemanové a jim podobní "hlídali čáru" či vězně. Na ty mladé lidi se z dnešního hlediska zlobit nelze, ostatně mnozí byli semleti mlýnem, který roztáčeli. Spíše mě nikdy nepřestane udivovat postoj lidí vzdělaných a velmi inteligentních, kteří se na budování toho zla podíleli. Asi to někdy bylo rovněž ono poválečné nadšení, ale i teplé a dobře placené místo se služebním autem.

Při poslechu CD Budovatelské písně nalezneme takových jmen celou řadu. Již první titul Zítra se bude tančit všude je podepsán jmény Ludvík Podéšť a Pavel Kohout. Podéšť je jako autor hudby podepsán i pod častuškou, což je ruský název pro kuplet, s názvem Proměny mistra Štětky. Jestli mě dnes na této tvorbě něco spíše irituje, než rozesměje, je to cosi, na co se hodí název "soudružské veselí". Citovaná píseň vesele líčí proměnu holiče v soustružníka, tedy principiálně totéž co film Pan Novák s geniálním hercem Jindřichem Plachtou v hlavní roli. Podéšť složil i hudbu k písni Všichni jsme mladí, v níž se zpívá, že mladý je každý komunista. Slova nesložil nikdo jiný než kníže českých básníků Vítězslav Nezval, v té době sekční šéf na ministerstvu. Podéšť skládal i pro "české Alexandrovce", Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. Mezi další dvorní autory AUSu patřili jeho vedoucí Radim Drejsl a Jan Seidl. Drejsl měl nesporný talent a uměl složit dobrou melodii, ale ve třiceti letech spáchal sebevraždu. Na CD jsou zastoupeny jeho vojenské písně Armádě zdar, Tankistům a Ve jménu Jana Žižky. Jen nevím, jak moc si je v té době za ministra Čepičky vojáci dobrovolně na pochodu zpívali. Mezi nejznámější patří píseň Budujeme. Hudbu složil Václav Dobiáš a slova další kníže české poezie František Halas. Jen původní lidový začátek "hubu utře, kdo se válí", byl nahrazen slovy "prohraje ten, kdo se valí". Pracující lid dodával za slova "vyhrňme si rukávy" text "lehneme si do trávy". Nedávno zesnulý skladatel Jiří Pauer je autorem hudby i textu písně Stavíme nový svět. Tato píseň zní i ve filmu Žert. V jednom záběru ji zpívá krojovaný svazák Zemánek z Prahy v podání Luďka Munzara (roli měl původně hrát sám Pavel Kohout), a ve druhém záběru do jejího rytmu kopou Černí baroni v povrchovém dole. Na CD jsou i dvě písně, u nichž je autorství hudby a textu neznámé. Pokud lidé mé generace něco slaví, s přibývajícím alkoholem dojde i na obě tyto písně. První se je jmenuje Kamarádi s textem "kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět" a druhá je Pochod rudých námořníků. Zejména druhá píseň má geniální zapamatovatelnou melodii a údajně ji zpívali němečtí námořníci, když v Německu po 1. světové válce bojovali za Republiku rad. Zmíněný Jan Seidl složil hudbu k písni Kupředu levá, která jako rozhlasová znělka otravovala éter řadu let. O ostatních písních vyznačujících se melodiemi i slovy na "jedno brdo" je škoda se šířit.

Zato druhé CD s názvem Soudruzi, když se tak zamyslíme?. aneb Rudí baviči, to je poklad. Obsahuje totiž nejen písně, ale i archivní mluvené slovo. První má slovo Antonín Zápotocký, když v roce 1948 citoval Stalina (v té době servilně vyslovovaného jako Stáálin) o SSSR jako zemi traktorizace a automobilizace. Zápotocký, přezdívaný Tonda rachota či Ušaté torpédo, měl dikci podobnou herci Plachtovi a obrácený přízvuk v češtině. To je samo o sobě zdrojem humoru, byť nechtěného. Svéráznou postavou byl "rudý děda" Zdeněk Nejedlý, který údajně nenáviděl Antonína Dvořáka, protože mu nedal za ženu dceru Otylku. Kromě totálního zničení českého školství měl soudruh akademik pravidelný rozhlasový pořad Na okraj dne. Na CD v něm vysvětluje, jak je všem jasné, že měnová reforma v roce 1953 je vlastně požehnáním. Nejedlý měl oproti mému očekávání místo hlasu stařeckého hlas velmi agresivní. O tom, že v Plzni zasahovala v době projevu armáda, neřekl ani slovo. Spisovatelka Marie Majerová, jejímž prvním manželem byl ministerský předseda Tusar a znala se intimně s téměř celou mužskou kulturní avantgardou, byla bezesporu talentovaná spisovatelka. Na CD hovoří s hornickými učni v Kladně, kteří poslechli výzvu K. Gottwalda. Týdeník, v němž soudruh Gottwald v hornické uniformě skotačí s učni, řadím nad nejslavnější role Friga či Chaplina. Další předválečnou a velmi dobrou spisovatelkou byla Marie Pujmanová. Její román Přehrada získal za První republiky státní cenu. Zde spisovatelka beseduje s pionýrem, který viděl na rozdíl od ní živého Stáálina. Pujmanová, nadnášená nadšením, se svěřuje, že viděla Stáálina málem zemřelého. V té době na Rudém náměstí (Pujmanová servilně, ale gramaticky špatně říká na Krasnom plóščadi) ještě nestálo společné mauzoleum. Třetí dobrou spisovatelskou byla Jarmila Glazarová (vynikající Advent nebo Roky v kruhu). Glazarová čte z knihy Jaro Číny o mládí velkého předsedy Mao Ce Tunga. Glazarová napsala mimo jiné povídku, v níž nenávistně popsala útěk herečky Štěpničkové. Deska obsahuje i dva úryvky z improvizovaných projevů prezidenta Antonína Novotného. Na něj si již dobře pamatuji. Novotný se proslavil výrokem "Maso bude" a na desce za mohutného potlesku radostně sděluje, že za půl roku maso je, díky SSSR. Má babička vstávala v pět ráno, aby ono sovětské maso dostala, jinak byla ve frontě poslední. Novotný pak za pomoci oslovení "souzi" zdůvodňuje, proč je zdraženo víno a arménský koňak. Novotný byl jednoduchý člověk plně srovnatelný s Miloušem Jakešem. Z doby po roce 1969 k nám promlouvá ředitel pivovaru v Rakovníku o zlepšení pracovních podmínek, když před zlepšením "byly v jedné skřínce tři ženy". Hlavní slovo má ale Gustav Husák. Husák byl vše jiné než hlupák. Byl vynikající řečník, který dokázal bez papíru hovořit několik hodin. Zde rozesmál soudruhy z ČSTV poukazem na svého premiéra (L. Štrougala), který sportoval na Lužnici a utopil mu láhev koňaku. Brežněv nemohl mít lepší ruku, když vybíral, kdo povede normalizaci.

Z písní na desce stojí za zmínku jen několik. Brněnská kulturní brigáda Radost propaguje institut jeslí. V té době byla mateřská dovolená tři měsíce, maminky kojily v práci a existovaly i týdenní jesle. Orwell jako vyšitý! Známý básník a satirik (později divadlo Paravan) J. R. Pick složil text k písni Emigrant. Ta je již z roku 1961 a líčí propuštění redaktora štvavé vysílačky, který poslouchal Prahu. Z počátku šedesátých let pamatuji brněnskou dvojici "žertéřů" Pantůček a Fuchs. Bohužel na CD není jejich "majstrštyk" o nepovedené invazi na Kubě s textem "Cuba si, Yankee no, ne, lid neprodá svou kůži lacino". Zato je zde další skvost s názvem To jsou Sověti, datovaný dubnem 1961. Není třeba připomínat, o čem píseň je. Píseň U nás jaro nekončí, autorů Podéště a Pantůčka, nádherně paroduje písničkář Karel Diepold. Text k Podéšťově písni Nadešel čas napsal Stanislav Neumann. Tento básník byl vnukem S. K. Neumanna a synem herce S. Neumanna, báječného čerta a fanatického komunisty. Neumannovy verše jsou srovnatelné svou nechtěnou komikou s perlami z tehdejší dílny Pavla Kohouta.

Myslím, že díla i projevy na obou deskách by neměly být zapomenuty. Mou i mladší generaci jistě rozesmějí. Pamětníky v té době sedící v kriminálech či vyhozené z vysokých škol a poslané k lopatám už tolik nerozesmějí. Jsou svědectvím o době a o lidech v ní. Svědectvím o těch, kteří to mysleli doopravdy, i o těch, kteří psali ze strachu o chleba či z touhy po kariéře. Každopádně tento druh "umění" zatlačil do kouta na řadu let díla lidí, která měl znát celý národ. Jen doufám, že věta ze Škvoreckého románu Mirákl: "Z okna jsem viděl plakát na film Zítra se bude tančit všude a mě vezli na Bory", se opakovat nebude.