Kdo je, děti, podle vás hrdina? Tak se nás často ptala učitelka, které jsme říkali soudružka, zkráceně "souška". V dětských padesátých letech to byli partyzáni a husité bijící křižáky. Moc jsme drželi palce chlapci ničícímu tank pancéřovou pěstí, nebo dítěti přezdívanému vojáky Práče. Práče odhalilo německé špióny a dostalo vojenský řád. Šel čas a představitelé obou malých hrdinů emigrovali směr Západ.
Nyní se vracíme k hrdinům, či spíše pomníkům násilně strženým a zatajeným našim dětským očím. Jenže nějak zapomínáme, že i pomníky byly kdysi živí lidé, které v zimě mrazilo a v létě se potili. V našich, a nejen v našich, dějinách to není nic nového.
Jeden z největších duchů, které tato země nosila, Karel Havlíček Borovský, je na jedné straně líčen jen jako mučedník, a na druhé straně jako člověk, který si nevážil nuceného pobytu na státní útraty v místech, kde by i tehdy musel hodně zaplatit. Havlíček je především jeden z mála evropských, a nebojím se napsat světových, novinářů v dějinách české žurnalistiky. Bojoval nejen za svobodu slova proti rakouské cenzuře, ale zejména proti malosti a ubohosti "čecháčků", které je i dnes víc než dost. Národ mu stavěl pomník i tím, že z jeho dcery Julie udělal "dceru národa" a když si vzala rakouského důstojníka, kterého milovala, zatratil ji.
A co jsme udělali z Tomáše Garrigua Masaryka? Lidmi, kteří od něj nepřečetli jedinou řádku, je líčen jen jako moudrý "tatíček". Málokdo dnes ocení, že se postavil proti většinovému veřejnému mínění vyrábějícímu falešné důkazy o velikosti národa, nebo proti celonárodnímu jedu antisemitismu. Byl to živý člověk a teprve dnes se otevřeněji hovoří o jeho milostném vztahu k ženě o desítky let mladší, který jej v mých očí velmi zlidšťuje.
Nejen v dějinách se staví pomníky hrdinům. V písních dostávají lupiči a vrazi andělskou podobu a jsou nezranitelní. Zde ale rád naslouchám například příběhům z Koločavy o statečném zločinci Nikolovi, nebo dojemnému příběhu o lupiči Jessee Jamesovi, byť vím, že tomu tak doopravdy nebylo. Poslouchám krásné melodie, slova plné poezie a vůbec mi nevadí, že i tyto pomníky se potí. Pomníky staví jak krásná poetická iluze, tak i obyčejné lhaní do kapsy. Ty první jsou ze železa a ty druhé pouze z hlíny. Tak zvažte, který z nich bude každý z nás stavět.
Koncert kapely Fo3 v Balbínce
Jirka Kyncl nám napsal: Tak mi haxna po pádu z kol...
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...