Když jsme poprvé ...

01.05.2000 Když jsme poprvé ... (Chichichimney)

Když jsme poprvé (asi před 5 lety) soutěžili na Portě, měli jsme za sebou jen několik málo koncertů a zkušenosti s nazvučováním skoro žádné. Pamatuji si, že jsem měl tehdy hroznou trému, ruce se mi potily a hlas byl roztřesený. Okolo se procházeli členové skupin, které byly obecně považovány za favority. Tehdy soutěžily na Portách skupiny jako Auris, Náhoda, A je to, Podhoubáci, Mrakoplaš, Echolama, Ta Jana z Velké Ohrady, Lístek, Skoro a Kvokál. Dobře jsme věděli, že tyto kapely hrají sakra dobře a že dostat se do pražského finále bude spíš náhoda. Pečlivě jsme poslouchali všechny favority a doufali, že někdo z nich zahraje výjimečně špatně nebo že některá z kapel nedorazí vůbec. Po odehrání bloku písniček některé z těchto kapel jsme vždy přehodnocovali naše šance na postup. Hrozně jsem to tehdy prožíval a po našich těžkých porážkách nadával na to, že Mrakoplaš na Portu vůbec nepatří a Auris že má doma už tři Porty z Ústí nad Labem, a proto by taky už nemusel soutěžit. Když se v jednom předkole objevil i František Stralczynský se svou obnovenou Bonsají, nevěřil jsem vlastním očím. Vždyť Porta je pro mladé a neznámé, aby se ukázali, a ne pro takové hvězdy, shodli jsme se všichni v kapele. Do Ústí a do Plzně pak jezdily každý rok ty samé skupiny a to nás pěkně deptalo. Nejvíc asi ten pocit, že není šance se mezi takovými kapelami prosadit.

Asi bych toto zamyšlení nepsal, kdybych na letošním předkole Porty nevyslechl u piva rozhovor o tom, že kapely jako Kvokál nebo Načas by už neměly soutěžit, protože zabírají místo novým kapelám, které o sobě teprve chtějí dát vědět, třeba právě úspěchem na Portě. Cítil jsem, že jim rozumím a že bychom už skutečně nemuseli na Portě opruzovat. Na druhé straně další případný úspěch na takových soutěžích je pro nás stále největší reklamou pro naši skupinu i možností, jak se vecpat na nějaký ten festival a mihnout se v nějakých novinách a časopisech (bohužel). A proto budeme soutěžit i v příštích letech, a to do té doby, dokud budeme cítit, že zviditelňování se touto cestou má smysl.

Pro kapely, které letos neuspěly na letošních soutěžích, napsal Jarda Síbrt tuto básničku. Berte ji jako cenu útěchy.