FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jedna z mých oblíbených pohádek byla Pošťácká od Karla Čapka. Byla o smutném šoférovi, který nenapsal své milované Mařence adresu na zamilovaný dopis a Mařence museli pomoci až poštovní skřítci. Když jsem byl tak trošku odrostlý věku pohádek, ke kterým se ale stejně pořád vracím, nebylo hezčího okamžiku, než otevírání obálky, kde čekaly řádky té, které jsem předtím napsal já. Dopisy měly i desítky stránek a dodnes jsou kdesi schovány. Z adresátek jsou matky a dnes i babičky.

Potom jsem se v zaměstnání naučil čtyřmi i více prsty ovládat psací stroj, jehož vrcholem byl sovětský elektrický stroj značky Jatran o hmotnosti přibližně 25 kilogramů. Mezi mé vrcholné technické dovednosti patřila výměna pásky, kdy jsem po výkonu alespoň rukama připomínal kominíka těsně před koncem směny. Jenže bylo jaksi pod úroveň psát osobní dopisy na psacím stroji. Měl bych divný pocit, že adresáta pokládám za stejnou neosobní osobu, jako řadu těch, kterým jsem psal pouze úředně a s jednacím číslem.

Jenže pokrok nelze zastavit. Časy otevíraných obálek, čtení spousty řádků popsaných tu čitelným, tu méně čitelným písmem, odvály počítače a mobilní krátké zprávy, většinou bez diakritiky. Vzdálenosti mezi lidmi se zkrátily, na minimum se zkrátil čas potřebný ke komunikaci. Jenže na druhé straně cítím, že se od sebe velmi vzdalujeme. Pár písmenek bez háčků a čárek vypovídá většinou jen o chvatu, nevyjadřuje něhu, lásku ani nenávist. Jsme čím dál víc anonymní tváře a hlasy sedící u počítače na opačných stranách zeměkoule, jsme velmi těsně u sebe, díváme se na fotografie a máme web kamery, ale jsme nějak čím dál víc sami.

Kdysi dávno zpívali Simon a Garfunkel o tom, že jsou jedinými žijícími v New Yorku. Tehdy, v době horečně otevíraných obálek, jsem tu osamělost nechápal. Dnes už vím, že postupně dorazila i k našim dveřím. Díky technice dokážeme udělat velmi rychle spoustu práce, ale čím dál víc máme na sebe málo času. Většina z nás po zazvonění mobilu, dojití esemesky či e - mailu čeká jedinou otázku: "Co ode mě potřebuješ?" Přitom vedle nás žijí tisíce lidí starých a opuštěných, kterým nedojde ani ta hloupá esemeska a nikdo jim nezavolá: "Písni mi, lásko!"

Čas otevíraných obálek s ručně psanými dopisy skončil. Měl by zůstat aspoň čas hledání cesty jeden k druhému. V opačném případě ztrácí život smysl.