Před 65 lety zahynula na následky atentátu ve věku 38 let jedna z největších chladnokrevných a vzdělaných lidských bestií Reinhard Tristan Eugen Heydrich, zastupující říšský protektor.
O pár dnů později zmizela z mapy malá vesnička poblíž Kladna jménem Lidice. Heydrichově ženě Lině, očekávající čtvrtého potomka, přistavili kladenští gestapáci galantně židli, aby mohla v klidu přihlížet, jak malá vesnička hoří a mění se v trosky. Několik dnů poté zemřelo v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze v boji s přesilou osmi set mužů v uniformách SS sedm mužů, z nichž jeden hodil smrtící bombu.
Jenže smrt většinou neznamenala a neznamená jen hrdinství se zbraní v ruce. Dne 25. listopadu 1941 odjelo 342 mužů s názvem Aufbaukomando směrem na Terezín. Město se 7000 obyvateli bylo "darovano" Židům jako ghetto, které nebylo ale ničím jiným, než přestupní stanicí na smrt. Z Terezína bylo do roku 1945 odtransportováno celkem 86 934 lidí, z nichž pouze 3 097 přežilo.
Jenže i za zdmi ghetta existovala kultura. Zněly zde opery Prodaná nevěsta, Hubička, Figarova svatba a Kouzelná flétna. V těchto operách účinkoval i pozdější člen Národního divadla v Praze Karel Berman. V Terezíně připravoval Requiem skladatel Pavel Haas, bratr známého herce Hugo Haase.
Dne 23. září 1943 měla premiéru dětská opera Brundibár skladatele Hanse Krásy. V Terezíně byl dva roky vězněn i vynikající dirigent Karel Ančerl, žák Václava Talicha. Své první hodiny klavíru absolvovala v ghettu i mladičká Zuzana Růžičková, pozdější slavná cembalistka.
Jazzovou hudbu provozovala kapela s názvem Ghetto Swingers, z níž přežil válku jen jeden člen. Karel Švenk připravoval kabaretní scény alegoricky znázorňující v jednoduchých kulisách život v ghettu a dávající divákům naději. V pásmu Ženeme čas se zpívala píseň Všechno jde, která se stala jakousi hymnou ghetta. V jejím refrénu se zpívá: Všechno jde, když se chce. Za ruce se vezmeme. Navzdory kruté době humor v srdci máme. Den co den stále jdem. Sem tam se stěhujem. A jen ve třiceti slovech smíme psát. Hola, život začíná. A s ním se blíží čas. Kdy si sbalíme svůj raneček. A půjdem domů zas. Všechno jde když se chce. Za ruce se vezmeme. A na troskách ghetta budeme se smát. Bohužel, Karel Švenk se konce ghetta nedožil.
V prosinci 1943 odjely z Terezína do Osvětimi dva transporty o celkovém počtu pět tisíc lidí. Kupodivu ti lidé neprošli selekcí a byli po určitou dobu ponecháni jako rodinný tábor. V noci z 8. na 9. března 1944 bylo 3700 žen, mužů a dětí odvezeno do plynových komor. Podle vzpomínek Sonderkomanda zpívali ti lidé cestou na smrt střídavě Kde domov můj i píseň Hatikva, pozdější hymnu státu Izrael. Melodie této písně je inspirována Smetanovou Vltavou. Sdílet na...
|
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...