FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Do nového roku a do nového ročníku, již 22., vstoupilo Notování i novým místem konání – stal se jím klub Kaštan v Praze 6. Příjemný, útulný, trochu starobylý sál, pivo Kamenice a za barem skautská obsluha – co si přát víc. A výjimečně to byla první středa (dál už budou první čtvrtky v měsíci). Nic dalšího se neměnilo.

První základní kolo přineslo čtyři sólisty a jednu skupinu. Mělo několik společných jmenovatelů – tři ze čtyř sólistů nejméně v jedné písni využili vršení vlastností a slov na stejné téma, někdy dokonce i na stejné koncovky (…-žená), navíc bez pointy. Nikdo nepřinesl živější melodii s napadnutým a zpěvným refrénem, všichni se váleli v pomalých písních. Většina sólistů nezpívala, ale víceméně deklamovala.

Jako první vystoupil Iranon, sólista pocházející spíše z punkového rodu (Hovádko boží). Jednoduchá kytara, texty odhalující touhu po poezii (Chaloupka č.6), někdy až patetickou (Co se nesplní). Na konci večera jsem se mu ale v duchu omluvil.
Bára Dočkalová umí hrát na kytaru, v textech se vyzpívává z osobních dramat a songy zbytečně prodlužuje nadbytečným „nánáná“. Ano, to ona navršila v písni Jedna žena desítky rýmů na koncovku, uvedeno v úvodu.
Po ní následoval introvertní Knírek, viditelně nervózní, takže jednu píseň nedohrál. Hrál na klávesy a neustále do nich koukal, pohled do publika žádný – takhle prostě kontakt nenaváže a publikum neosloví. Další hromadící výčet – tentokrát lidských součástí v písni Fotografie. Místy deklamace přecházela až v recitaci.
Honza Štědra na chvíli vzbudil dojem, že by se mohl dostavit humor, ale kdepak. Zmiňované vršení slov se odehrálo v písni Nikomu to neříkejte. Ve většině písní nasadil dramatický, drsný tón ve zpěvu, ale spíše přehrával a vynikly tím bezduchosti v textech (Polštářek). Letec (s okřídlenou vanou) je zajímavý absurdní nápad, slušelo by mu civilnější pojetí (jako vzor by mohl posloužit Mňau Mňau Band s písní Balkonový tramping).
Nu, a nakonec skupina Alba – 5 hudebnic, mimo jiné flétna, klávesy, housle. Dámy, chrastítko si sebou příště ani neberte, nebylo naprosto slyšet (chrastit se musí totiž u mikrofonu). Při úvodní Šeherezádě a závěrečném Znamení mě napadlo úsloví, které používal můj spoluporotce na Portách, Balík: Panychida za pochcípaná jehňátka. Jiskra nápadu a oživení se objevila v písních Pouto spojení a Plamen, tady se dámy ukázaly v té lepší hudební i aranžérské podobě.

Hostem byla dvorní fotografka Notování, Rejka Marton Balcarová, přinesla civilní písničky, upřímné, ze kterých byla znát životní zkušenost a autorská zralost, bez zbytečných velkých slov. Jakkoliv postavou spíše menší, na pódiu vysloveně vyrostla skrze své písně.

První základní kolo Notování přesně ukázalo, k čemu tyto soutěže jsou – aby si interpreti ověřili, jak na ně publikum reaguje, jak reaguje na jejich písně, aby ztratili ostych a zjistili, jakých chyb se dopouštějí při vystoupení nebo při dramaturgii vystoupení. Prostě i tady platí to, co jsme říkali soutěžícím s už zmiňovaným kolegou Balíkem: Hrát, hrát, hrát.