Pravá Vořechova reportáž z finále Notování pod Vyšehradem

09.07.2008 Pravá Vořechova reportáž z finále Notování pod Vyšehradem (Lukáš Vořech Pokorný)

Finálový večer Notování pod Vyšehradem předčil všechna má očekávání a to i přes fakt, že s konečným výsledkem jsem se tentokrát vnitřně neshodl.

Po skončení závěrečného klání jsem bloumal Prahou a opět šel pozdravit hrad, který se tyčí nad Trojickou ulicí i s P-klubem a celé soutěži dává vznešeně jméno. Někde v tomto okamžiku se můj prvopočáteční abstraktní pocit nadšení a euforie začal pozvolna rozkládat v úvahách a prvních duševních poznámkách, z nichž nyní píši tuto reportáž. Rozhodl jsem se zaujmout mírně retrospektivní pohled, byť to může působit trochu jako klišé, jenže vstupujete-li, byť i jako divák, do samotného finále s řadou otázek a očekávání, je těžké se ubránit.

U Tamaralu jsem doslova v přímém přenosu sledoval jejich tvůrčí cestu za hledáním sebe sama. Původně duo se během zimy a jara rozrostlo na pětičlennou posádku stejné hudební lodě. Otázkou zůstává, zdali to bylo ku prospěchu věci. Rozvinutí hudební myšlenky o kontrabas a sadu různých perkusí celkově zhutnilo zvuk, což dle mého názoru i přes technicky vysokou úroveň muzikantů vzalo této hudbě trochu duši, neboť pro mne bylo základní devizou jejich tvorby komorní vyznění. Můžu jen doufat, že finálové nudné vystoupení bez náboje není konečným výsledkem transformace.

Dana Houdková s hostující Stejnou krví vybočila z kolejí eroticky podbarveného humoru a pokusila se zaujmout vážnější polohou své tvorby, což se mi jaksi nehodilo do obrázku rozdováděné a neukázněné rebelky, do níž se, minimálně na koncertech, stylizuje. Teprve o týden později, během hodinového koncertu v rámci festivalu Vyšehraní, jsem jí dokázal uvěřit i vážné písně, a to zejména díky vyváženému poměru mezi oběma polohami.

Nejstabilnější výkony ve všech kolech předvedl Fajnbeat. Svým způsobem je tahle kapela trochu konzervativní a sází na jistotu. Tak i ve finálovém večeru zazněly stejné písně jako v předchozích kolech a zatím mohu konstatovat, že se mi stále neoposlouchaly.

Ani Netřísk s temně znějící kombinací violoncella, baskytary, houslí a kytary nezměnil ve finále svůj playlist. Změna přišla ale na postu zpěváka, kde Zdeněk Smolík (Bodlo) zastoupil chybějícího Petra Cerovského. S přibývajícími koly se mi i tahle kapela začíná dostávat pod kůži, i přes fakt, že se zvyšující se konkurencí malinko ztrácela na náboji, což dohání zajímavými zemitými texty Zuzany Vajnerové, plnými neotřelých rýmů.

Hudba Bob a Bobků se vyznačuje výraznými melodiemi, lehce pochopitelnými texty, neobvyklou zvukovou paletou nástrojů, která působí osobitě a dodává kapele charisma. Avšak v jediném bodě kapela standart nenaplňuje, ač jinak je nadprůměrná i co do náboje. Po všechny soutěžní večery (i týden po finále na Vyšehraní) bylo v jejich vystoupení až příliš mnoho slyšitelných technických chyb (falešné vokály, rozladěné flétny). Přehlédnout se to dá jednou, ale počtvrté za půl roku už mě to od živého poslechu bohužel odrazuje.

Nejpůsobivější vystoupení dle mého odehráli Půl dechu do měchu. Rozvířili stojatou hladinu nálad předchozího kola a pestrými barvami, nápaditými vyhrávkami i úskoky z vážné polohy do humoru jasně dali najevo, že si s hudbou umí hrát a pohladit po duši a přitom nepůsobit roztříštěně.

Zásadní podíl na mém dobrém pocitu z koncertu loňského vítěze, chodovského Bodla, bych připsal zpěvákovi Zdeňku Smolíkovi. Citlivým přístupem k emocím a schopností zdobit svůj hlas pěveckými perličkami dodal vášnivý nadhled písním, které leží na pomezí bluegrassu a folku.

Soutěžní částí průvodním slovem provázel Jeroným Lešner, který publikum nejednou rozesmál vtipnou průpovídkou. Nakonec ustál i experimenty jednotlivých interpretů s nástroji a nečekaným rozrůstáním jejich řad, při nichž vypadal jen mírně překvapen.

Změny v sestavách kapel a vyšší tempo, v němž celý pořad probíhal, trochu zavařil i zvukařskému týmu z agentury Kubahudba -Vojtovi Samohelovi a Jakubu Moravcovi, kteří se se vzniklou situací nakonec poprali jen s několika drobnými písknutími.

Mohl bych tenhle večer skutečně přechválit, až by to znělo značně pateticky. Berte tedy za fakt, že ve finále hrály kapely, jejichž úroveň je již nad rámcem začátečnických amatérských pokusů a tu negativní kritiku ode mne vezměte jako poukázání, že vývoj je pořád ještě možný a vlastně i nutný. A to, že jsem se s Pořadatelskou radou a diváckým hlasováním razantně neshodl, je prostě jen otázka jiného vkusu a aktuální nálady, která u mne ten večer směřovala spíš ke konzervativnímu myšlení. Zvítězila progresivita bořící zavedené konvence o psaní milostného textu, který, jak se zdá díky vítězce, nemusí být notně romanticky sladký, ale pořádně peprný a vyjádřený pěkně zostra.


Tamaral	Dana Houdková a Stejná krev

Fajnbeat	Netřísk

Bob a Bobci	Půl dechu do měchu

Bodlo	Zvukař, moderátor a reportér

foto: Jiří Šámal st. ©

Sdílet na...

| Více...

< Předchozí		Další >

Komentáře pro tento článek

Jméno:

Email:

Název:

Naše hlavní město

antispamová kontrola

UBBKód:

Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Šťoura - Re: Pravá Vořechova reportáž z finále Notování pod

|212.47.6.xxx |09.07.2008 14:10:00

Soory, a jaké tedy byly výsledky? Možná někde byly zveřejněny, ale když už se v článku porovnává Vořechův pohled a rozhodnutí hlasujících diváků, tak bych uvítal uvedení celkového pořadí kapel a pak pořadí dle Vořecha..

Odpovědět