FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Necháš je bejt," probudil mě z ranního snění Čárův hlas.

"Co?" rozespale jsem zamumlal a snažil se poručit zalepeným očím, aby dělaly to, co mají dělat. Povedlo se.

Čára seděl napůl ve spacáku a výhružně zíral kamsi za má záda. Otočil jsem se na bok a spatřil skupinku houbařů, jak s nožíky v ruce rozpačitě přešlapují kolem... Jó! To je to místo, kde včera večer Čára našel několik hříbků s tím, že si je dáme k snídani.

"To jsou naše houby a bude z nich naše snídaně," procedil Čára bojovně. Pudy potomka lovce mamutů pracovaly naprosto bezchybně.

Houbaři to vzdali a Čára se s vítězným výrazem nasoukal zpět do pytle. Skvělý nápad.

"Nechte je bejt!" probudil mě Čárův hlas. Co je to za blbej film, sakra.

Čára seděl napůl ve spacáku a výhružně zíral na skupinku rozpačitých houbařů. Nepřešlapovali. Jen tak stáli s košíkama v ruce a nevěděli co dál.

"To jsou naše houby a budeme z nich mít snídani," pronesl už trochu otráveně potomek lovců mamutů. Jeden z houbařů se pokoušel Čárovi vysvětlit něco v tom smyslu, že to takhle nejde. Houby jsou toho, kdo je najde.

"No právě. Ty hříbky tu mám schovaný od včerejšího večera, tak si nechte zajít chuť. Díky za pochopení," utnul diskusi velkomajitel všech hříbků v okolí.

Houbaři odešli.

Snažím se usnout, Čára se převaluje.

"Ty," strká do mě, "máš určitě tužku a nějakej papír, co?"

Natáhnuté ruce se nedá odolat, a tak za chvilinku se zájmem sleduji, jak nožem rozřezává list papíru asi na šest menších a na každý z nich píše výrazným hůlkovým písmem REZERVÉ. Poté se s cedulkama napíchanýma na klacíky vydal k místu svých hřibových zájmů.

"A je to," dodal spokojeně, když zalézal zpátky do spacáku.

Ležíme, zíráme do korun stromů a vedeme takové ty řeči o všem a o ničem, když tu ... hlasy!

Pomalu se přibližují a náhle ztichly. Houbaři se s užaslým výrazem dívají na nepřehlédnutelné cedulky zapíchané u každého hříbku. Rozhlíží se, nevidí nás. Rozhazujou rukama, jeden z nich se sklání k nejbližší ceduli, potom znovu rozhazují rukama a rozhlíží se kolem.

Vše trvá asi pět minut, aby se jak na povel otočili a odešli směrem k hřebeni. Čára se s vítězným výrazem v očích převalil na záda, zamlaskal a pronesl: "Kolik že to vlastně máme vajíček?"

Bylo sobotní říjnové ráno a den dobře začínal.