FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byli jsme tenkrát na Podskalí, byl konec srpna a byli jsme čtyři - já, Drobek, Šlomo a Hajnej. O Hajným se musím zmínit trochu podrobnějc, protože je v týhle historce postavou takříkajíc klíčovou.

Byl to kluk o nějaký tři čtyři roky starší než kdokoli z nás a neuvěřitelnej pohoďák. Vážil zhruba sto kilo a měřil metr padesát, takže se pohupoval na krátkejch nožičkách jako malá, věčně rozesmátá koule. Ksicht mu lemovalo houští černejch fousů a Hajnej se mu říkalo proto, že kdykoli jsme ho viděli, měl na hlavě takovej ten mysliveckej tralalák a byl nasoukanej do huberťáku, kterej mu sahal až po paty. Prostě figura k nezapomenutí. Zásadně nenosil ruksak, protože měl u toho svýho bohatýrskýho převlečníku našitý zevnitř obrovský kapsiska, do kterejch všechno nastrkal. Včetně jídla a celty. Spacák nikdy nenosil, protože mu stačilo omotání dotyčným huberťákem. Měli jsme ho moc rádi.

Jak už jsem řekl předtím - Podskalí, já, Hajnej, Drobek a Šlomo. Byla neděle a my se vlekli údolím Hadinky nahoru k Čermný, kde stavěl vlak. Ještě před chvílí jsme se naposled vycachtali v potoce - všichni kromě Hajnýho - a těsně předtím (což je důležitá, dalo by se říct klíčová věc) si k němu schovali občanky a peněženky, abysme je uchránili před rozmočením. Rozumí se, že jsme se nekoupali oblečení, ale může se stát ledasco. Hajnej seděl na břehu a zatím si přistrouhával kus klacku, aby se měl cestou do kopce o co opírat. Prej že je kapku dejchavičnej. A tak jsme teda potom šli, obtížení batožím, a naše občanky měl v kapse Hajnej. Nějak jsme na ně zapomněli.

Byli jsme asi v polovině cesty do vesnice, když jsme vyšli z ostřejší zatáčky a vlítli do náruče dvěma hajnejm - teda, hajnejm bez velkýho písmene. Těžko říct, kdo se lekl víc, ale okamžitě převzali iniciativu.

"Ale to se podívejme," povídá jeden z nich protivně nasládlým hlasem. Druhej jenom přejel láskyplně očima naše ruksaky, kytary a maskáče. Je třeba dodat, že to bylo za tuhýho totáče a lesáci měli na věc jasnej, pochybnou demokracií nekomplikovanej názor.

"Trempové," vydechl pak zasněně ten druhej. Co teď? Bylo jasný, že nás čeká drobná masáž peněženek, na což jsme se nějak necítili. Stejně tak jsme se ale necítili na roli Nikoly Šuhaje, loupežníka, kterej by je prostě srazil k zemi čakanem a uprchl. Navíc jsme měli s sebou Hajnýho, kterej nebyl k nějakýmu běhu uzpůsobenej a ještě k tomu se flákal pozadu.

"No, chlapci, vaše občanky bych prosil," nasadil tón rozpravy celkem věcně ten první.

"No, víte..." začal blekotat Šlomo, ale lesa pán se nechtěl nechat zviklat. "Tak bude to?" zaburácel, a právě v tom okamžiku se ze zatáčky vynořil Hajnej s velkým H. Jak nám později řekl, celou ouvertúru poslouchal za zatáčkou a mohl si připravit hladkej scénář, kterej by mu sám Spielberg záviděl.

"CO TU HULÁKÁŠ, SOUDRUHU!?" zařval medvědím hlasem, když se zjevil před vytřeštěnýma zrakama těch dvou. Nutno říct, že vypadal neméně impozantně, než jak zněl jeho hlas. Jen si zkuste představit metr a půl na sto kilo, v pase ještě zesílenejch různejma sumkama a svinutým kosočtvercem. Neodolatelný.

"No co co co?" zaprotestoval lesák, ale nějak tomu chyběla šťáva. Očividně si tu osobu, která se před ním zčistajasna vynořila, nemohl do výslednýho obrazu zakomponovat. Ruksak neměl, opíral se o sukovici, byl zahalenej v huberťáku se vší patřičnou lesáckou imatrikulací a choval se jako Krakonoš.

"Jakýpak cococo?" zaburácel Hajnej. "Já ti dám cococo, soudruhu!" Zašátral v kapse, vytáhl řidičák a zašermoval s ním těm dvěma před nosem. "Víte, co to je, soudruzi?" zahromoval. Než se mohli oba lesáci vzpamatovat, řval dál. "Tak já vám to řeknu! Tohle je průkaz lesní inspekce z kraje! A víte, co znamená? Znamená, že vy dva budete bez prémií! B-e-z-p-r-é-m-i-í!!! Za celý dvě hodiny, co jsem tady, jsem viděl takovej bordel, jakej není nikde jinde! A jako vrchol tady narazím na tuhle svoloč, jak se ochomejtá kolem ňákýho ohně! Už vám tady dlouho nehořelo, co?!"

"Ale my je právě zadrželi..." pokusil se ten druhej.

"Cože jste? CO? To se mi snad jenom zdá, tohleto! Já je před sebou ženu už nejmíň půlhodiny! Tadyhle mám jejich občanky a vedu je na bezpečnost! Tak mi laskavě soudruhu nevykládej, jak jsi tady někoho zadržel, buď tak hodnej!!!" Na důkaz vytasil z kapsy naše tři občanky a chvíli se s nima oháněl. To je dorazilo. Něco zablekotali a když po nich Hajnej vyzvídal jejich jména, sesypali se úplně.

"No dobře, dobře, soudruzi," hučel pořád ještě načertěnej Hajnej. "Tak mi aspoň uhněte z cesty, ať je můžu zavíst na tu bezpečnost. Davajte." A mávl sukovicí směrem k vesnici. S patřičně zkroušenejma výrazama jsme vyrazili napřed. "Moment!" zavolal na nás. Zastavili jsme se, stejně jako ti dva hajní. "Co to bylo za plac, kde jste měli ten oheň?" udeřil na Drobka.

"Nóó..." kroutil se naoko Drobíno.

"Tak sakra, mám tě přetáhnout, abysis vzpomněl!?" vžíval se do role tyranosaura Hajnej.

"Na Karolíně," hlesnul.

"Víte, kde to je?" uděřil Hajnej na hajný.

"Víme, soudruhu," hlesnul jeden. Hajnýho fousiska se rozestoupily v úsměvu. "Tak tam, soudruzi, zajděte a postarejte se o to, aby vám to nevypálilo celej les." A s tím je blahosklonně propustil.

Když zmizeli za zatáčkou, dodal polohlasně k nám: "Myslím, že teď bych si zasloužil, abyste mě do toho kopce vynesli, blbouni."